Tady nemůžu jít normálně kolem zdi. Stáčí mi to hlavu ke straně a jsem jak měsíc. Nebo sova. Přestože se pohybuju, přivrácená strana se nemění. A ještě umejou výlohu, prevíti... Řeznictví U jitrnice. Vidím v chladícím pultu dršťky, jatýrka, srdce, brzlíky. Miluju vniřnosti. Od ovárku, přes polévku až po zabíjačkový guláš. Jenže u nás v Náhonicích, kde bydlí hlavně novodobá šlechta a pak už jen pár starousedlíků- jako já- je téměř ostuda kupovat u řezníka cokoli jiného, než zadní hovězí. Čumím do výlohy a přestávám vnímat hluk ulice i nedaleké dálnice.
V puse se mi sbíhají sliny a skoro cintám na chodník. Pomalu se odlepuju od země, vznáším se lehce nad povrchem a v žaludku mi začínají jezdit na motorce. Asi je to i slyšet. Alespoň já nic jiného neslyším. Očividně se mi chvějou ruce. A to jsem ještě nesnídal. Vidím jako tunelem- jen ty dobroty. Zamorduju řezníka, zamknu a zavřu se tam. Ne. Blbost, ublížit mu nechci. Vloupám se tam večer. Do prdele, to nevydržím. Co mi to funí na nohu? Pejsek. No spíš hafan. Pořádnej.
„Co chceš???“ Ptám se zbytečně. Planeta Řezník právě získala svůj druhý měsíc. V tom mě to napadne. Jdu dovnitř.
„Ano, vepřový jazyk, srdíčko, kus jater mi dejte, kilo drštěk a jeden párek. To víte, ta potvora něco sežere.“ Ukážu bradou směrem k psovi.
„Děkuju vám!“- odcházím z řeznictví.
„A tobě taky!“ Kývnu na psa a hodím mu ten párek.
„A zbytek sežeru sám a bez chleba!“
Zadání: vyjádřete krátce, co s vámi dělá, jak se projevuje "touha".
