Karel se právě vrátil z práce. Mrzelo ho, že si vzal ráno místo gumáků kožené boty a ty teď byly úplně rozmáčené. Právě je sundal, svlékl mokré ponožky a blahořečil spolubydlícím, že už stihli zatopit v kamnech a tak mohl bagančata postavit ke zdroji tepla. Zrovna se začal shánět po nějakých starých novinách, aby jimi boty vycpal a pomohl tak rychlejšímu vysušení, když se ve dveřích mládeneckého pokoje vlčického zámku objevil ředitel statku Přidal.
„Skácel?“ očima přejel pětici obyvatel pokoje a skončil na Karlovi. „Obleč se, sbal si všecky svoje věci a půjdeš se mnou,“ ředitel to vyslovil nikoli jako nabídku, nebo dotaz, ale z jeho tónu bylo zřejmé, že se jedná o rozkaz.
„Co se děje?“
„Skácel?“ očima přejel pětici obyvatel pokoje a skončil na Karlovi. „Obleč se, sbal si všecky svoje věci a půjdeš se mnou,“ ředitel to vyslovil nikoli jako nabídku, nebo dotaz, ale z jeho tónu bylo zřejmé, že se jedná o rozkaz.
„Co se děje?“
Karel byl zaskočen. Rozhodně se mu právě teď absolutně nikam nechtělo. Byl utahaný, tělo z venku prochladlé i díky těm promáčeným botám.
„Pojedu domů?“ bylo první, co jej napadlo, a to by samozřejmě neváhal a sbalil se bleskem. Přidal však jeho dotaz odbyl a ponoukal Karla ke spěchu.
„Tak dělé, Skacele, fofruj, já už dneska chcu být taky doma. A to mám jet ještě do Fořtu a do kanceláře v Javorníku. Než přijedu dom, bude tma. Stará mě zabije, že su furt v luftě, tak pohyb.“
„Pojedu domů?“ bylo první, co jej napadlo, a to by samozřejmě neváhal a sbalil se bleskem. Přidal však jeho dotaz odbyl a ponoukal Karla ke spěchu.
„Tak dělé, Skacele, fofruj, já už dneska chcu být taky doma. A to mám jet ještě do Fořtu a do kanceláře v Javorníku. Než přijedu dom, bude tma. Stará mě zabije, že su furt v luftě, tak pohyb.“
Asi neměl život jednoduchý. A kdo jej taky v tom pohraničním vystrkově tady měl, že? Karel se neochotně oblékl, obul gumové holínky, vzal svůj ranec, mokrá ztěžklá bagančata do druhé ruky, a aniž se stačil s každým jednotlivě rozloučit, stihl jen zavolat: „Tak ahoj kluci“ a už byl venku.
Tam právě dováděla jedna z těch labutích vánic. Studený mokrý sníh jej lískal do tváří, oči měl okamžitě zaslepené. Vidět nebylo skoro na krok. Přesto sedli do vozu a navzdory bílé tmě a nestíhajícím stěračům, se vydali na cestu.
„Budeš teď ve Vilémovicích. Tam jsi už byl, ne?“ ptal se ředitel. „Máme tam spoustu dobytka, ovce. Na polích bude třeba zaset. Furt se zasídluje. Pořád nám sem posílají nové přistěhovalce. Samí Řeci, cigáni a tak. Není nikoho, kdo by jim přidělil baráky, kdo by se o ně postaral a hlavně je pohlídal, aby zůstali tam, kde jim určíme. Od nás ze statku na to nikdo nemá čas. Je to kurnik na prd. Pět kiláků ke kostelu z Uhelné. Kdo tam má furt jezdit? No nehleď! Snad ses doma od taty něco naučil, ne? Čuchl sis k hnoju, maturitu skoro máš, já na ten glejt nehledím, já vím, jak to bylo. Mně je ukradené, že tě školu nenechali dodělat. Já za to, že tvůj fotr je kulak nemožu. Já teď potřebuju, abys Vilémovice zasprávcoval.“
„Budeš teď ve Vilémovicích. Tam jsi už byl, ne?“ ptal se ředitel. „Máme tam spoustu dobytka, ovce. Na polích bude třeba zaset. Furt se zasídluje. Pořád nám sem posílají nové přistěhovalce. Samí Řeci, cigáni a tak. Není nikoho, kdo by jim přidělil baráky, kdo by se o ně postaral a hlavně je pohlídal, aby zůstali tam, kde jim určíme. Od nás ze statku na to nikdo nemá čas. Je to kurnik na prd. Pět kiláků ke kostelu z Uhelné. Kdo tam má furt jezdit? No nehleď! Snad ses doma od taty něco naučil, ne? Čuchl sis k hnoju, maturitu skoro máš, já na ten glejt nehledím, já vím, jak to bylo. Mně je ukradené, že tě školu nenechali dodělat. Já za to, že tvůj fotr je kulak nemožu. Já teď potřebuju, abys Vilémovice zasprávcoval.“
Přidal si zapálil cigaretu, v mžiku bylo v kabině kouře, jakoby zapálil stoh.
Karel se okamžitě rozkašlal.
„Chceš,“ otočil se s krabičkou Maric na Karla. Ten by byl raději, kdyby se ředitel věnoval volantu. Netušil jak je možné nesjet z vozovky, když jedou prakticky poslepu. Přidal se asi vyznal. Když vjeli nad Uhelnou pod příkrov lesa, vánice ztratila na razanci. Za patnáct minut auto zastavilo kousek za kostelem u vilémovické fary.
„Tady budeš zatím bydlet. Od teď je to tvoje panství. Budeš správcem farmy. Musíš. Nikdo tady tomu nerozumí. Mají sem sice přijít celé rodiny odkudsi z Čech, sedláci, doufám, že pracanti, ale já musím situaci řešit hned. Tak. Ty seš od fochu. Instrukce, co a jak, ti přijede dát zítra ráno Bárta, zootechnik. Tak zlom vaz.“
„Chceš,“ otočil se s krabičkou Maric na Karla. Ten by byl raději, kdyby se ředitel věnoval volantu. Netušil jak je možné nesjet z vozovky, když jedou prakticky poslepu. Přidal se asi vyznal. Když vjeli nad Uhelnou pod příkrov lesa, vánice ztratila na razanci. Za patnáct minut auto zastavilo kousek za kostelem u vilémovické fary.
„Tady budeš zatím bydlet. Od teď je to tvoje panství. Budeš správcem farmy. Musíš. Nikdo tady tomu nerozumí. Mají sem sice přijít celé rodiny odkudsi z Čech, sedláci, doufám, že pracanti, ale já musím situaci řešit hned. Tak. Ty seš od fochu. Instrukce, co a jak, ti přijede dát zítra ráno Bárta, zootechnik. Tak zlom vaz.“
Strčil mu do ruky svazek klíčů, zabouchl za sebou dveře a vůz zmizel v houstnoucím šeru. Karel mrkl na hodinky.
„No, to je teda bezva, fakt bezva. Za půlhoďku bude tma a já ani nevím, co kde v tom baráku vůbec je. Esli jsou tam kamna, a když jsou, tak je čím topit?“
„No, to je teda bezva, fakt bezva. Za půlhoďku bude tma a já ani nevím, co kde v tom baráku vůbec je. Esli jsou tam kamna, a když jsou, tak je čím topit?“
Vykročil vzhůru po schodech verandy. Za chvíli se ocitl v útulné kuchyni, která mu okamžitě připomněla kuchyni u nich doma.
Veliká kachlová kamna, masivní stůl, kolem pevné široké židle, kredenc, u stěny nějaká komoda a dokonce litinový dřez a vodovodní kohoutek. Shodil zavazadla na podlahu, otočil kohoutkem, a když s úlevou zjistil, že voda teče, opláchl si ruce a unavený obličej. Našel pojistky a podařilo se mu zprovoznit osvětlení chodby, záchodu, kuchyně a místnosti vedle. Nejspíše ložnice, usoudil Karel, když jeho pohled sklouzl k manželské posteli s mohutnými čely. Jestli tu bydlel farář, tak k čemu měl manželskou postel, podivil se.
Kupodivu, na posteli bylo položené jakési povlečení. Prostěradlo, polštář, přikrývka. V nohách ležely pečlivě poskládané i dvě deky.
Karla lehce rozhodilo, že s sebou nemá baterku.
Karla lehce rozhodilo, že s sebou nemá baterku.
„Budu si ji muset koupit, jestli nějakou nenafasuju. Baterku budu potřebovat, co potřebovat, teď ji potřebuju“.
Nechtělo se mu zalézt do postele a nevědět, co ukrývají ostatní místnosti domu. Karel si uvědomil, že ze zámku vypadl tak rychle, že se ani nenavečeřel. Žádné jídlo neměl, měl hlad. Místo čehokoli k snědku objevil jen krabici se svíčkami a také krabičku zápalek. Hned jednu svíci rozžal a vydal se na obchůzku domu. Další dvě obytné místnosti přízemí byly dočista prázdné, pokud pomineme pár skříní a beden bez obsahu. Vypravil se po schodech nahoru. Dřevěné schodiště vrzalo a jeho zvuky se rozléhaly pustým domem. Znělo to strašidelně a Karlovi naskočila husí kůže. Přeci jen nebyl na samotu zvyklý a samota v takovém, relativně rozlehlém domě, nenavozovala žádnou pohodu. Přemohl se. Jen na půdu už se neodvážil. Místnosti v patře byly stejně pusté jako jeho žaludek. Rozhodl se věřit tomu, že je v celém domě sám. S touto myšlenkou usoudil, že už se mu nechce zatápět a že ač je celý dům prolezlý chladem a nevlídnou syrovinou, nechá vše ostatní na zítra. Převlékl se do tepláků, noční oděv vylepšil párem tlustých vlněných ponožek, které mu upletla máma, připravil si lože, a přestože byla jeho mysl obestřena divokými představami, záhy usnul.
„Skácele! Do háje, on snad furt ještě chrápe. Skácele, stávé, už je pul sedmé!“
„Skácele! Do háje, on snad furt ještě chrápe. Skácele, stávé, už je pul sedmé!“
Radek Bárta vztekle bušil na mohutné dveře fary. Vzduchem poletovaly studené vločky, mělké prohlubně na cestě kolem fary byly pokryté ledovou krustou.
Karel se probudil. Z deky mu čouhal jen nos. Hned si uvědomil kravál venku a vystartoval, jako kdyby byl poplach. V mžiku byl u dveří.
„Víš kolik je hodin?!“ vyhrkl zootechnik na Karla a aniž očekával odpověď, hrnul se dovnitř.
„Do prdele, tam je zima jak na Sibiři. Teď du z ovčína. Dalších třiatřicet kusů je hore kopytama. Je to v hajzlu. Jestli nedovezou krmení, tak sme za pár dní bez ovcí. Dva tisíce ovcí a krmení ani pro jednu, do boha!“
Karel se probudil. Z deky mu čouhal jen nos. Hned si uvědomil kravál venku a vystartoval, jako kdyby byl poplach. V mžiku byl u dveří.
„Víš kolik je hodin?!“ vyhrkl zootechnik na Karla a aniž očekával odpověď, hrnul se dovnitř.
„Do prdele, tam je zima jak na Sibiři. Teď du z ovčína. Dalších třiatřicet kusů je hore kopytama. Je to v hajzlu. Jestli nedovezou krmení, tak sme za pár dní bez ovcí. Dva tisíce ovcí a krmení ani pro jednu, do boha!“
Bártovi, ač stál na chodbě, šla od úst pára.
„Kruci, ty tady máš stejnou zimu jaká je venku. Proč netopíš?“
„Ze stejného důvodu, z jakého zdechají ovce,“ odpověděl Karel. „Není žádné žrádlo do kamen. Nebo jsem včera žádné nenašel. šak mě tady včera Přidal vyhodil až potmě.“ Za řeči se přesunuli do kuchyně. Bárta si zapálil cigaretu, zatímco Karel se chvatně oblékal. Uvědomil si přitom, jaký má hlad. Posledním jeho jídlem byl nevalný včerejší oběd. Znechuceně vzal do rukou ztěžklé, ze včerejška promáčené pracovní boty a začal se do nich soukat. Fakt, že si na nohy navlékl své poslední suché ponožky, které stejně budou za chvíli mokré, jej rozladil víc než intenzivní kručení v žaludku.
„Neboj, dřevo bude. Eště dneska bude. V šopě u školy je ho dost. Jak sem přijede vlečka, tak naložíme a teplo bude. Neboj,“ sliboval Radek.
„Tak jo. To budu fakt rád. Jo, a jak je to tady s jídlem?“ Karel začal pomalu uvažovat o svém rozjezdu zde, na novém působišti. Věděl, že aby mohl cokoliv řešit, musí mít nejdřív jasno o svém zázemí.
„Všechno ti řeknu,“ hlesl Bárta. „Především seš od teď šéfem farmy. Potom spolu zajdeme dule na statek. Tam sou papíry od všeho. Lidi, dobytek, baráky. Kde kdo bydlí a tak. Máš sice pod palcem ovce, ale i všechno kolem. Ovce sou průser, ale to, co sem přichází bydlet za lidi, to ti je horor, to bys neřekl jaký je to horor.“ Bárta si zapálil další cigaretu a pokračoval: „S půlkou se vůbec nedomluvíš, rozumíš, neumí béknout česky a dvě třetiny lidí se neumí ani podepsat. Je to na sviňu. Šak ty si nějak poradíš. Tak poď, mrkneme na to dřevo, esli tu je a když tak zařídíme fošny od školy. Pořezat by sis je už musel sám.“
Karel měl štěstí. Za hlavní budovou fary se rozprostíral klasický dvůr s věncem hospodářských budov. Stodola, chlévy, kůlny a sklad nebo dílna. Kůlna byla docela slušně zaplněná pěknými špalky tvrdého dřeva a hned vedle trůnila hromada smrkových odřezků na podpal. Přes plot uviděl zadní příjezdovou cestu pro povoz a hned nad ní se tyčil další plot. Ten patřil místnímu hřbitovu. V tu chvíli vůbec netušil, že hned v následujících dnech sehraje tohle místo odpočinku důležitou roli v jeho vilémovických začátcích.
„No tak,“ řekl Radek Bárta, „tak to bysme měli. I tak ale musíme ke škole. Na,“ hlesl a vyndal z kapsy svazek dvou klíčů.
„Od čeho sou?“
„Od školy. Škola je jedna z prvních věcí, kterou budeš muset řešit. Ještě dneska by se tu měla objevit nová učitelka. Já vůbec nevím, jak vypadá učitelské bydlení. Musíš jí připravit hnízdečko, aby se nelekla, aby nám neulítla.“
„Aha. A kdo tu učil doteď?“
„Franta Göttler. Mlaďoch. Ale učilo se na statku. Tady ve škole ne. Ani se tu moc neohřál. Dostal povolávák a je na vojně. Už od října. Stejně nechápu ten systém. Přece soudruzi věděli, že jej vojna čeká. Tady je to tak se vším. Furt se něco látá. Göttler byla taky taková záplata. Děcka jezdí zatím do Uhelné. Bůhví jak dlouho v tom baráku nikdo nebyl, já vůbec netuším, v jakém stavu škola právě je.“
„Učitelku snad na vojnu nepoženou, nebo jo?“ usmál se Karel. Odemkli a vstoupili do zšeřelé studené chodby. Bárta otevřel první dveře vpravo a oba se ocitli ve školní třídě. Prostor tomu odpovídal, vybavení nikoliv.
„Bože, jak tady někdo mohl učit?“ kroutil Karel nechápavě hlavou. Na zdi visela oprýskaná černá tabule, v prostoru bylo rozestaveno několik židlí a čtyři velká okna zdobily jako bizarní záclony plachty pavučin. V koutě stála vysoká kamna, kterým však chyběla roura. Na zdi, vedle tabule, visel zarámovaný Gottwaldův a Stalinův portrét.
„To nic,“ řekl Radek, „vybavení přivezeme z Hraniček. Tam se už určitě nikdy učit nebude. Pojď, podíváme se nahoru,“ řekl a zamířil do patra, prohlédnout školní byt. Pět místností. V kuchyní pod oknem gauč, ve vedlejší místnosti skříň. Podlaha v kuchyni je pokrytá vrstvou rozložených ušlapaných novin. Předchozí uživatel těchto prostor patrně nedisponoval smetákem a tak vše, co na svých botách přinesl nahoru, neuklízel, ale překrýval denním tiskem. Musel číst snad veškeré dostupné tiskoviny světa. Vrstva byla neskutečně vysoká. I zde jsou hlavní dekorací pavučiny. Od stropu trčí drát se žárovkou. Všudypřítomná tíseň se rychle přesouvá i na Karla.
„Tady je fůra práce. Kdy má ta učitelka dorazit?“ ptá se Bartáka.
„Už jsem říkal. Dnes. Takže máš co dělat. Neboj,“ Radek zahlédl v Karlových očích obavu, „nebudeš na to sám. Teď se přesuneme dule na statek. Dáme dohromady pár lidí a pak už to pofrčí.“
…„Já bych ale ze všeho nejdřív potřeboval něco hodit za škraň. Já mám hlad jako vlk,“ Karel se rozhodl, že aby mohl normálně fungovat, musí se nejdřív najíst.
„Dobře. To vyřešíme. Poď!“ zavelel zootechnik a oba se ve studeném ránu vydali silnicí dolů.
Patrová budova statku, bývalá celnice, je přivítala teplem. V kanceláři bylo příjemně. Zařízená byla prostě. Nejdůležitějším kusem nábytku byl kancelářský stůl a na něm telefon. Spojnice obce s okolním světem. Jediným dalším telefonem byla linka zavedená do místního obchodu.
„Na! Chytej!“ Radek hodil přes půl místnosti Karlovi skývu chleba. „Sádlo je za oknem, nůž v šuplíku ve stole. Jez! A klidně mi tykej.“ Barták se poté sklonil k hromádce dokladů a cosi v nich hledal.
Včera jsme tu měli pohřeb. To víš, jo?“
„Ne, to nevím. Kdo umřel?“
„Řek. Demios Dimitriadis.“
„To si pamatuješ, tak divné jméno?“
„Nepamatuju. Čtu. Tady to čtu,“ mává Bárta listinou.
„Kolik mu bylo? Tomu Dimitri, Dimotri Demižon, nebo jak.“
„Dimitriadis. Ne Demižon, ale Demios, křestním. Šedesát tři.“
„Stářím?“
„Od kdy je stáří? Ještě minulý týden byl u ovcí. Mrtvička, podle doktora.“
„Hmm…, mladý. A kde je pochovaný? Kde má hrob?“
„Tady, ve Vilémovicích, normálně na hřbitově. Moc se jim to ale nelíbí.“
„Komu se co nelíbí?“
„Řekům. Oni mají jinou církev, pravoslavnou, a křesťanský hřbitov je jim proti srsti. Nebyl to pěkný pohřeb. Nadávali. Rozumíš tomu? Normálně se čertili, že má být tam pochovaný. Nechápu. Všeci říkají, že mají jen jednoho Boha. Křesťani, pravoslavní, židi, no všeci. Do prdele, zdrhnou z Řecka, že je jim tam politicky horko, revoluce, rozumíš, z domova, trajdají přes půl Evropy sem, tady se o ně postaráme… Práci dostanou, barák. Kdo to má, jen tak, za nic, za hovno švestek?“ Bárta se málem vytočil sám sebou.
„Aha…A co my s tím?“
„My s tím nic. Už je pod drnem, necháme to tak, ale pro příště, já jen abys to věděl, abys s tím počítal, že oni mají se hřbitovem problém. Já si osobně myslím, že tomu mrtvýmu už je to jedno. Měli zůstat v Řecku, když se jim nelíbí naše hřbitovy, že jo?“ Karel nechal neurčitý dotaz bez odpovědi a zamyšleně žvýkal druhý krajíc.
Pak už se nezastavil ani Karel ani nikdo další až do večera. Během hodiny se ráno sešlo několik lidí. Bárta jim Karla představil, pak už se jen makalo. Traktorová vlečka přivezla nadvakrát školní vybavení ze školy na Hraničkách. Do toho mumraje ještě přijel náklaďák a přivezl první z několika očekávaných rodin sedláků - kulaků z Čech. Malínkovi. Jedna z prvních gramotných rodin a bylo logické, že jí byl přidělen dům s prodejnou. Mladá paní Malínková bude prodávat.
Po krátké poradě v nevelikém kamrlíku prodejny bylo jasno. Stačilo pár telefonátů a první zboží se na pultě objeví v pondělí. Lidi potřebují jíst. A někteří potřebují i pít. Rum, vodka, víno a samozřejmě pivo. Pivo je všude grunt.
Den měl na kahánku, jen učitelka stále nikde. Upřímně - nikdo si na ni za celý den ani nevzpomněl. Až večer, až už byla tma a Karel seděl za stolem na statku a probíral se hromadami papírů, se ozvalo nesmělé zaklepání.
„Dále!“
„Dobrý večer.“ Do místnosti se nasoukala brýlatá dívka. Veliký kufr, kulich na hlavě. První, co Karla napadlo, že sem zabloudilo nějaké dítě. Vypadala na třináct.
„Dobrý večer. Koho hledáte?“
„Mě sem poslali na umístěnku. Mám tu učit. Já jsem učitelka.“
„Aha,“ řekl Karel a civěl na tu dívčí hromádku neštěstí. Evidentně učit, bylo to poslední, co by v téhle končině děvče chtělo dělat. Zoufalství jí přímo čišelo z očí. „A proč tak pozdě?“
„Naši dřív neměli čas. Až otec přišel z práce, tak mě sem s mámou hodili. Tata si půjčil auto.“
„A kde jsou?“
„Už odjeli. Spěchali. Doma jsou sami ještě tři sourozenci… malí. Nemá je kdo hlídat.“
A vás tady bude hlídat kdo? Chtěl Karel říct, ale myšlenku spolkl.
„Do bytu ve škole vás dneska asi už nemá cenu… Je zima a tam se netopí a tak já ani nevím, co teď můžu…“
„Alena Černá,“ napřáhla ke Karlovi útlou studenou ruku.“
„Promiňte, taky jsem se nepředstavil. Jste mě zaskočila. Skácel, Karel. Taky nový. Od včerejška. Taky od večera. A taky mně byla zima. Dáte si čaj?“
„Ráda,“ řekla Alena a s dovolením si sundala dlouhý kabát. Ani poté pocit, že jí není víc jak třináct, Karla neopustil. Zkoumavě si ji prohlížel.
„Je mně osmnáct, ale vypadám o trošku mladší,“ neušel jí Karlův pátravý zrak.
„Už jste někde učila? A odkud vůbec jste?“
„Z Prostějova. Byla jsem akorát čtrnáct dní na praxi, tam u nás v jedné škole. Prý, že je nedostatek učitelů do pohraničí, tak proto. Jinak bych byla ještě studovala.“
„Tady se všecko doučíte, to mně věřte. Já jsem tu den a už mám hlavu jak meloun, tak,“ rozhodil ruce v naznačení velikosti problémů Karel.
Novopečený správce farmy moudře usoudil, že štrachat se v tuto chvíli do školy a sám potom na faru, je hloupost. Všude syrovina, než by zatopil, než by se teplo začalo alespoň trošku šířit… Ne. Zůstanou tady. Aleně ustlal provizorně ve vedlejší místnosti na lůžku, které tam objevil a sám potom nepohodlně usnul vsedě za psacím stolem. „Ať, hlavně že je tu teplo“, myslel si, když usínal.
Hned ráno Karel mladou učitelku odvedl do školy. Vysvětlil jí, že děti doteď jezdí do školy dolů do Uhelné, ale rádi by, aby školní rok dochodily už tady, ve Vilémovicích. Na dokončení přípravy třídy a zázemí mají dva dny. Po neděli už prý bude stát za katedrou. Mělo by před ní být v lavicích osmnáct žáků. Teď ať se zabydlí a pak hned, jak se jí ohlásí lidi ze statku, tak se pustí do práce. Alena, když spatřila novinový koberec v kuchyni učitelského bytu, vypadl jí kufr z ruky. Ale nereptala. Už se to začínalo rýsovat. Domluva s mladými Řekyněmi, které jí Karel přivedl dopoledne na pomoc, byla mizerná, ale i jim bylo jasné, co je potřeba, co se po nich chce. A taky zatopily. Nahoře v bytě i dole ve třídě. Lavice z Hraniček už byly na místě, bylo vymalováno, okna umytá. Alena dokonce stihla na černou tabuli krasopisně napsat:
MILÉ DĚTI, VÍTÁM VÁS V NAŠÍ NOVÉ ŠKOLE!
A barevnými křídami vykroužila pár kytiček.
Byl pátek. Už v pondělí to vypukne. Bála se pondělního rána. Několik dětí školního věku se motalo během dne kolem. Špinavé, v potrhaném oblečení, s mluvou party opilých dlaždičů - ne, ne, skutečně se nemám na co těšit, šlo jí hlavou.
Karel měl vědět, že taková veliká budova se spoustou prázdných místností, ve kterých i šepot duní, to není nic pro takové mladé osamocené děvče – takové hrozivé ticho není pro ni právě lékem na nervy. Alenina postpubertální labilita začala pracovat. Jen, co vytěsnila z hlavy vše, co během dne se ženami udělaly, jen co si ujasnila, co musí udělat během nadcházející soboty a neděle, sedl na ni strach. Po chvíli zjistila, že se bojí i vlastního stínu. Děsem skoro nespala.
Sobota utíkala překotně. Alena toho moc nevnímala, dřela, nezastavila se ani na chvíli a udělalo se jí nevolno vždy, když si vzpomněla, že den se krátí a večer a noc se neúprosně blíží. Nikdy nevlastnila statečné srdce. Bávala se příšerně už jako malá holčička. Panenkám odrostla, ale strach ze všeho neznámého v ní zůstal jako závaží.
Vpodvečer, ještě za světla se konečně urvala a vyšla si obhlédnout okolí školy. Přímo z okna kuchyně viděla mohutnou věž kostela. Ani nevěděla proč, a její kroky zamířily k němu a za něj. Když spatřila les křížů a náhrobků místního hřbitova, ihned obrátila své kroky na opačnou stranu. „To mně ještě scházelo! Umrlci na dohled!“, pomyslila si.
Bylo kolem jedenácté. Ležela na nepohodlné pohovce pod kuchyňským oknem, snažila se číst. Stránky, odstavce, věty, slova, písmenka, všecko jí létalo v podivných kruzích před očima. Oči začaly slzet. Nevěděla jestli únavou, anebo z beznaděje a zoufalství. Neuměla si stále představit, jak zde v té rozlehlé budově, plné strašidelných půd a neznámých zvuků (když zadržela dech, měla dojem, že hned za dveřmi někdo šeptá, někdo chodí šouravými kroky) bude žít. Postupně došla k přesvědčení, že se spíš zblázní.
Odložila knihu, zhasla. Tmou se vracela přes místnost k lůžku, když venku zahlédla mihotání několika světel. Ta se pohybovala kolem kostelní zdi ke hřbitovu. Pár kuželů světla baterek, kymácivé nažloutlé světlo petrolejek. V tu chvíli věděla, že nebude-li vědět, co se děje, nebude tu už ani minutu, že uteče. Chvatně se oblékla, seběhla schodiště, na chodbě raději nerozsvítila, odemkla velké masivní dveře a tiše se vydala kolem pomníku padlým ke hřbitovu.
Zůstala stát u kovového plotu hřbitova. Srdce ji nemilosrdně tlouklo do žeber, dech jako po sprintu na padesát kilometrů. Výhled jí zacláněly náhrobky a vzrostlé lípy. Míhání krumpáče a lopat jí však neuniklo. Nedokázala určit, kolik postav kolem hrobu je. Proč kopou hrob v noci? Snažila se najít odpověď. Nenašla nic. Nevěděla, jak dlouho tam stojí. Že tajemné postavy nechtějí nikoho pochovat, ale naopak někoho exhumují, jí došlo, když spatřila ve svitu lamp rakev vysouvanou z útrob země.
Chtěla něco říct, chtěla vykřiknout. Z úst jí nevyšel ani hlásek. Nakonec byla ráda, že vůbec dýchá. Rozběhla se směrem k faře.
Karel seděl a psal dopis. Konečně se dostal k volné chvilce, aby se ozval mámě. Táta byl ve vězení. Osm let za pracovitost. Tak to Karel chápal a tak to taky bylo. Přemýšlel zrovna, co napsat. Nechtěl si stěžovat, ať kříž, který máma nese, není zbytečně větší o jeho trápení. Vyrušilo jej bušení na dveře. Nechtěl už dnes řešit žádné problémy a vědomí, že bušení nic než problémy nevěstí, jej nepotěšilo.
„Aleno?!“ Od včerejška si stihli začít tykat, mohli klidně chodit do stejné třídy.
„Tam…! Tam! Kopou mrtvolu!“
„Kdo kope mrtvolu? Prosím tě uklidni se. A nestůj v těch dveřích, pojď dál.“ Alena, schoulená do předklonu, jako by měla žaludeční křeče, barva obličeje mohla soutěžit s křídou, stále lapala po dechu, chvějíc se, se posadila na kuchyňskou židli. „Chceš napít?“ zeptal se Karel a už otočil kohoutkem a napouštěl do „hořčičáku“ studenou vodu. „Tak co se děje?“ posadil se vedle ní. „Aleno, co se stalo? Uklidni se a klidně mně řekni, co je?“
Alena se zhluboka napila, vydechla deset litrů vzduchu na jeden zátah a pak Karlovi popsala svůj čerstvý zážitek.
„A nezdálo se ti to?“ urazil ji dotazem. Sám nemohl uvěřit tomu, že by historka mohla být pravdivá.
„Lžu, jo? Jestli si myslíš, že lžu, tak tam pojďme. Hned tam pojďme a uvidíš, že nelžu.“
„Tak jdem!“ rozhodl se náhle Karel. Popadl baterku, kterou si nechal přivézt, hodil na sebe kabát a odrýgloval dveře na dvůr fary. Tudy, kolem hospodářských stavení, bylo ke hřbitovu podstatně blíž. Ten tonul ve tmě. Jen na jediném hrobě se třepotal plamínek svíčky. Došly až k němu.
„Tak, kde jsi viděla vykopávat rakev? Tady? To je ten hrob?“
„Myslím, že je to on.“
„Ale vidíš, že je normálně zasypaný, jsou tu kytky, svíčka, křížek. Vidíš. Leží tu Demios Dimitriadis. Ten měl předevčírem pohřeb. Sklátila jej mrtvice. Tak fakt nevím, co jsi viděla?“
„Vím, co jsem viděla!“ Trvala na svém Alena. „Já se tam nevrátím.“
„Kam se nechceš vrátit?“
„Do školy se nevrátím!“ vyhrkla.
„No ale tam bydlíš! Tam budeš od pondělka učit. Tam se musíš vrátit.“
„Nevrátím. Mám strach.“
„Prosím tě… Z čeho máš strach? Jsi malá, nebo co, že máš strach?“ Karel chlácholil, ale chápal ji. Sám si uvědomil své pocity, když se poprvé ocitl sám na faře. A ona? Takové kuře? Chvíli bylo ticho. Vraceli se. Alena šla automaticky vedle Karla k faře. Ke škole se ani neohlédla.
„Chceš přespat tady?“ Alena neodpověděla, jen rezignovaně pokrčila rameny. „Ale já tu mám jen jednu postel. Manželskou. Nevadí, že budeme spát spolu v manželské posteli?“
„Ať. Hlavně, že nebudu sama,“ špitla.
Karel Aleně půjčil svou dlouhou flanelovou košili a rychle ustlal druhou polovinu lůžka.
„Běž spát. Já ještě musím to - něco dopsat,“ řekl a přivřel dveře. Když se asi za hodinu soukal do postele, Alena tvrdě spala.
Probudil se. Druhá polovina postele byla prázdná. Zjistil, že spal dlouho. Bylo půl deváté. Byla neděle. Alena už odešla, zřejmě jej nechtěla budit. „Škoda, mohla nám udělat snídani, když už tu byla“, pomyslel si. „Stejně za ní musím zajít a podívat se, jak přípravu zvládla. Zítra by už vilémovické děti měly přijít sem.“
Nespěchal. Uvařil si kávu a přemýšlel o nočním zážitku. Nevěřil, co mu povídala. Zároveň si vzpomněl na informaci o nepěkném pohřbu, a jak se Řekům nelíbilo, že musí zesnulý ležet tam, kde leží. Že by… Ale to je asi blbost, zaplašil fantaskní myšlenku.
Vyrušil jej Bárta.
„Hele, tak si sbal věci a postěhuješ se na statek. Budeš to mít lepší. Kancl pod nosem, do obchodu skok, telefon po ruce. Dneska by sem měla přijet další sedlácká rodina z Čech. Nějací Noskovi. Chci, aby bydleli tady, na faře. Co úča? Je nažhavená?“
„To bych ani neřekl. Právě tam jdu. Tak Noskovi, říkáš? To je dobře. To je moc dobře. Sedláci hospodaření rozumí, někdo takový je tu potřeba. Já se sbalím hned, stejně mám jen pár věcí. Hodíš mi to dolů? Seš tu autem, ne?“
V jedenáct byl u školy. Bylo zamčeno, klíče visely na klice. Odemkl a hbitě vyběhl do patra. Pro jistotu zaklepal na zavřené dveře od kuchyně. Ticho. Vešel. Na stole leželo psaní.
Omlouvám se za způsobené potíže. Uvědomila jsem si, že na práci učitelky v těchto podmínkách nejsem připravena. Doufám, že brzy najdete lepší náhradu.
Viděla jsem pár dětí, které bych měla učit. S takovými dětmi bych si určitě nevěděla rady.
Já se vracím domů, doufám, že si útěk před odpovědnými soudruhy obhájím. Každý mě musí pochopit!
Děkuji za všechno!
Čest práci a sbohem.
Alena Černá.
„Bezva. To je fakt bezva! Do háje!“ Karel nahlas zuřil. Ani on si žádné iluze o dětech zde nedělal, některé vůbec nemluvily česky, ale tohle zřejmě Alenin problém ve skutečnosti nebyl.
Vrátil se do kanceláře. Čekali jej tam tři lidé. Pan Dumas, aby mu pár slovy, které česky znal, suše oznámil, že přišli o dalších padesát dva ovcí a budou potřebovat vlečku do kafilérky. Pan Malínek, že si dovolují pozvat jej na nedělní oběd, a ať přijde o půl jedné. Třetí byla paní Hauková. Trpělivě čekala, až na konec. Paní Hauková byla jediná, která se jako Němka, nedostala se svou rodinou do odsunu. Stará se o kostel, o hřbitov. Mluví lámanou češtinou.
„Thobrý den, her Skácel. Já fás vítat nach Wilmsdorf, ja. Já nechtít delat šádná problém. Mein sohn, najít u wald tote mann.“
„Dobrý den, paní Hauková. Váš syn našel u lesa nějakou mrtvolu?“
„Ja, ja. Mrtfa člofěk. On frische eingraben. Zakopný. On být ten Dimitriadis. On být nach hrbitov, ja, a teď být zachrabany u lésa. Frštén, her Skacel?“
Karel Skácel moc dobře rozuměl. Alena tedy viděla dobře.
To jsou panečku začátky, to je skvělý rozjezd. Zatracené ovce, zatracené krmení, zatracená učitelka, zatracení Řeci, zatracení nebožtíci. Zatracené Vilémovice. A to se ani nezeptal, co bude na oběd. Možná vepřo, knedlo, zelo, nebo řízek. Svíčková by bodla, řekl si. Jediná světlá vyhlídka. Ale než půjde, ještě zavolá na bezpečnost do Javorníka.
Byla neděle, konec března roku 1955 a začal znovu poletovat sníh.
„Ze stejného důvodu, z jakého zdechají ovce,“ odpověděl Karel. „Není žádné žrádlo do kamen. Nebo jsem včera žádné nenašel. šak mě tady včera Přidal vyhodil až potmě.“ Za řeči se přesunuli do kuchyně. Bárta si zapálil cigaretu, zatímco Karel se chvatně oblékal. Uvědomil si přitom, jaký má hlad. Posledním jeho jídlem byl nevalný včerejší oběd. Znechuceně vzal do rukou ztěžklé, ze včerejška promáčené pracovní boty a začal se do nich soukat. Fakt, že si na nohy navlékl své poslední suché ponožky, které stejně budou za chvíli mokré, jej rozladil víc než intenzivní kručení v žaludku.
„Neboj, dřevo bude. Eště dneska bude. V šopě u školy je ho dost. Jak sem přijede vlečka, tak naložíme a teplo bude. Neboj,“ sliboval Radek.
„Tak jo. To budu fakt rád. Jo, a jak je to tady s jídlem?“ Karel začal pomalu uvažovat o svém rozjezdu zde, na novém působišti. Věděl, že aby mohl cokoliv řešit, musí mít nejdřív jasno o svém zázemí.
„Všechno ti řeknu,“ hlesl Bárta. „Především seš od teď šéfem farmy. Potom spolu zajdeme dule na statek. Tam sou papíry od všeho. Lidi, dobytek, baráky. Kde kdo bydlí a tak. Máš sice pod palcem ovce, ale i všechno kolem. Ovce sou průser, ale to, co sem přichází bydlet za lidi, to ti je horor, to bys neřekl jaký je to horor.“ Bárta si zapálil další cigaretu a pokračoval: „S půlkou se vůbec nedomluvíš, rozumíš, neumí béknout česky a dvě třetiny lidí se neumí ani podepsat. Je to na sviňu. Šak ty si nějak poradíš. Tak poď, mrkneme na to dřevo, esli tu je a když tak zařídíme fošny od školy. Pořezat by sis je už musel sám.“
Karel měl štěstí. Za hlavní budovou fary se rozprostíral klasický dvůr s věncem hospodářských budov. Stodola, chlévy, kůlny a sklad nebo dílna. Kůlna byla docela slušně zaplněná pěknými špalky tvrdého dřeva a hned vedle trůnila hromada smrkových odřezků na podpal. Přes plot uviděl zadní příjezdovou cestu pro povoz a hned nad ní se tyčil další plot. Ten patřil místnímu hřbitovu. V tu chvíli vůbec netušil, že hned v následujících dnech sehraje tohle místo odpočinku důležitou roli v jeho vilémovických začátcích.
„No tak,“ řekl Radek Bárta, „tak to bysme měli. I tak ale musíme ke škole. Na,“ hlesl a vyndal z kapsy svazek dvou klíčů.
„Od čeho sou?“
„Od školy. Škola je jedna z prvních věcí, kterou budeš muset řešit. Ještě dneska by se tu měla objevit nová učitelka. Já vůbec nevím, jak vypadá učitelské bydlení. Musíš jí připravit hnízdečko, aby se nelekla, aby nám neulítla.“
„Aha. A kdo tu učil doteď?“
„Franta Göttler. Mlaďoch. Ale učilo se na statku. Tady ve škole ne. Ani se tu moc neohřál. Dostal povolávák a je na vojně. Už od října. Stejně nechápu ten systém. Přece soudruzi věděli, že jej vojna čeká. Tady je to tak se vším. Furt se něco látá. Göttler byla taky taková záplata. Děcka jezdí zatím do Uhelné. Bůhví jak dlouho v tom baráku nikdo nebyl, já vůbec netuším, v jakém stavu škola právě je.“
„Učitelku snad na vojnu nepoženou, nebo jo?“ usmál se Karel. Odemkli a vstoupili do zšeřelé studené chodby. Bárta otevřel první dveře vpravo a oba se ocitli ve školní třídě. Prostor tomu odpovídal, vybavení nikoliv.
„Bože, jak tady někdo mohl učit?“ kroutil Karel nechápavě hlavou. Na zdi visela oprýskaná černá tabule, v prostoru bylo rozestaveno několik židlí a čtyři velká okna zdobily jako bizarní záclony plachty pavučin. V koutě stála vysoká kamna, kterým však chyběla roura. Na zdi, vedle tabule, visel zarámovaný Gottwaldův a Stalinův portrét.
„To nic,“ řekl Radek, „vybavení přivezeme z Hraniček. Tam se už určitě nikdy učit nebude. Pojď, podíváme se nahoru,“ řekl a zamířil do patra, prohlédnout školní byt. Pět místností. V kuchyní pod oknem gauč, ve vedlejší místnosti skříň. Podlaha v kuchyni je pokrytá vrstvou rozložených ušlapaných novin. Předchozí uživatel těchto prostor patrně nedisponoval smetákem a tak vše, co na svých botách přinesl nahoru, neuklízel, ale překrýval denním tiskem. Musel číst snad veškeré dostupné tiskoviny světa. Vrstva byla neskutečně vysoká. I zde jsou hlavní dekorací pavučiny. Od stropu trčí drát se žárovkou. Všudypřítomná tíseň se rychle přesouvá i na Karla.
„Tady je fůra práce. Kdy má ta učitelka dorazit?“ ptá se Bartáka.
„Už jsem říkal. Dnes. Takže máš co dělat. Neboj,“ Radek zahlédl v Karlových očích obavu, „nebudeš na to sám. Teď se přesuneme dule na statek. Dáme dohromady pár lidí a pak už to pofrčí.“
…„Já bych ale ze všeho nejdřív potřeboval něco hodit za škraň. Já mám hlad jako vlk,“ Karel se rozhodl, že aby mohl normálně fungovat, musí se nejdřív najíst.
„Dobře. To vyřešíme. Poď!“ zavelel zootechnik a oba se ve studeném ránu vydali silnicí dolů.
Patrová budova statku, bývalá celnice, je přivítala teplem. V kanceláři bylo příjemně. Zařízená byla prostě. Nejdůležitějším kusem nábytku byl kancelářský stůl a na něm telefon. Spojnice obce s okolním světem. Jediným dalším telefonem byla linka zavedená do místního obchodu.
„Na! Chytej!“ Radek hodil přes půl místnosti Karlovi skývu chleba. „Sádlo je za oknem, nůž v šuplíku ve stole. Jez! A klidně mi tykej.“ Barták se poté sklonil k hromádce dokladů a cosi v nich hledal.
Včera jsme tu měli pohřeb. To víš, jo?“
„Ne, to nevím. Kdo umřel?“
„Řek. Demios Dimitriadis.“
„To si pamatuješ, tak divné jméno?“
„Nepamatuju. Čtu. Tady to čtu,“ mává Bárta listinou.
„Kolik mu bylo? Tomu Dimitri, Dimotri Demižon, nebo jak.“
„Dimitriadis. Ne Demižon, ale Demios, křestním. Šedesát tři.“
„Stářím?“
„Od kdy je stáří? Ještě minulý týden byl u ovcí. Mrtvička, podle doktora.“
„Hmm…, mladý. A kde je pochovaný? Kde má hrob?“
„Tady, ve Vilémovicích, normálně na hřbitově. Moc se jim to ale nelíbí.“
„Komu se co nelíbí?“
„Řekům. Oni mají jinou církev, pravoslavnou, a křesťanský hřbitov je jim proti srsti. Nebyl to pěkný pohřeb. Nadávali. Rozumíš tomu? Normálně se čertili, že má být tam pochovaný. Nechápu. Všeci říkají, že mají jen jednoho Boha. Křesťani, pravoslavní, židi, no všeci. Do prdele, zdrhnou z Řecka, že je jim tam politicky horko, revoluce, rozumíš, z domova, trajdají přes půl Evropy sem, tady se o ně postaráme… Práci dostanou, barák. Kdo to má, jen tak, za nic, za hovno švestek?“ Bárta se málem vytočil sám sebou.
„Aha…A co my s tím?“
„My s tím nic. Už je pod drnem, necháme to tak, ale pro příště, já jen abys to věděl, abys s tím počítal, že oni mají se hřbitovem problém. Já si osobně myslím, že tomu mrtvýmu už je to jedno. Měli zůstat v Řecku, když se jim nelíbí naše hřbitovy, že jo?“ Karel nechal neurčitý dotaz bez odpovědi a zamyšleně žvýkal druhý krajíc.
Pak už se nezastavil ani Karel ani nikdo další až do večera. Během hodiny se ráno sešlo několik lidí. Bárta jim Karla představil, pak už se jen makalo. Traktorová vlečka přivezla nadvakrát školní vybavení ze školy na Hraničkách. Do toho mumraje ještě přijel náklaďák a přivezl první z několika očekávaných rodin sedláků - kulaků z Čech. Malínkovi. Jedna z prvních gramotných rodin a bylo logické, že jí byl přidělen dům s prodejnou. Mladá paní Malínková bude prodávat.
Po krátké poradě v nevelikém kamrlíku prodejny bylo jasno. Stačilo pár telefonátů a první zboží se na pultě objeví v pondělí. Lidi potřebují jíst. A někteří potřebují i pít. Rum, vodka, víno a samozřejmě pivo. Pivo je všude grunt.
Den měl na kahánku, jen učitelka stále nikde. Upřímně - nikdo si na ni za celý den ani nevzpomněl. Až večer, až už byla tma a Karel seděl za stolem na statku a probíral se hromadami papírů, se ozvalo nesmělé zaklepání.
„Dále!“
„Dobrý večer.“ Do místnosti se nasoukala brýlatá dívka. Veliký kufr, kulich na hlavě. První, co Karla napadlo, že sem zabloudilo nějaké dítě. Vypadala na třináct.
„Dobrý večer. Koho hledáte?“
„Mě sem poslali na umístěnku. Mám tu učit. Já jsem učitelka.“
„Aha,“ řekl Karel a civěl na tu dívčí hromádku neštěstí. Evidentně učit, bylo to poslední, co by v téhle končině děvče chtělo dělat. Zoufalství jí přímo čišelo z očí. „A proč tak pozdě?“
„Naši dřív neměli čas. Až otec přišel z práce, tak mě sem s mámou hodili. Tata si půjčil auto.“
„A kde jsou?“
„Už odjeli. Spěchali. Doma jsou sami ještě tři sourozenci… malí. Nemá je kdo hlídat.“
A vás tady bude hlídat kdo? Chtěl Karel říct, ale myšlenku spolkl.
„Do bytu ve škole vás dneska asi už nemá cenu… Je zima a tam se netopí a tak já ani nevím, co teď můžu…“
„Alena Černá,“ napřáhla ke Karlovi útlou studenou ruku.“
„Promiňte, taky jsem se nepředstavil. Jste mě zaskočila. Skácel, Karel. Taky nový. Od včerejška. Taky od večera. A taky mně byla zima. Dáte si čaj?“
„Ráda,“ řekla Alena a s dovolením si sundala dlouhý kabát. Ani poté pocit, že jí není víc jak třináct, Karla neopustil. Zkoumavě si ji prohlížel.
„Je mně osmnáct, ale vypadám o trošku mladší,“ neušel jí Karlův pátravý zrak.
„Už jste někde učila? A odkud vůbec jste?“
„Z Prostějova. Byla jsem akorát čtrnáct dní na praxi, tam u nás v jedné škole. Prý, že je nedostatek učitelů do pohraničí, tak proto. Jinak bych byla ještě studovala.“
„Tady se všecko doučíte, to mně věřte. Já jsem tu den a už mám hlavu jak meloun, tak,“ rozhodil ruce v naznačení velikosti problémů Karel.
Novopečený správce farmy moudře usoudil, že štrachat se v tuto chvíli do školy a sám potom na faru, je hloupost. Všude syrovina, než by zatopil, než by se teplo začalo alespoň trošku šířit… Ne. Zůstanou tady. Aleně ustlal provizorně ve vedlejší místnosti na lůžku, které tam objevil a sám potom nepohodlně usnul vsedě za psacím stolem. „Ať, hlavně že je tu teplo“, myslel si, když usínal.
Hned ráno Karel mladou učitelku odvedl do školy. Vysvětlil jí, že děti doteď jezdí do školy dolů do Uhelné, ale rádi by, aby školní rok dochodily už tady, ve Vilémovicích. Na dokončení přípravy třídy a zázemí mají dva dny. Po neděli už prý bude stát za katedrou. Mělo by před ní být v lavicích osmnáct žáků. Teď ať se zabydlí a pak hned, jak se jí ohlásí lidi ze statku, tak se pustí do práce. Alena, když spatřila novinový koberec v kuchyni učitelského bytu, vypadl jí kufr z ruky. Ale nereptala. Už se to začínalo rýsovat. Domluva s mladými Řekyněmi, které jí Karel přivedl dopoledne na pomoc, byla mizerná, ale i jim bylo jasné, co je potřeba, co se po nich chce. A taky zatopily. Nahoře v bytě i dole ve třídě. Lavice z Hraniček už byly na místě, bylo vymalováno, okna umytá. Alena dokonce stihla na černou tabuli krasopisně napsat:
MILÉ DĚTI, VÍTÁM VÁS V NAŠÍ NOVÉ ŠKOLE!
A barevnými křídami vykroužila pár kytiček.
Byl pátek. Už v pondělí to vypukne. Bála se pondělního rána. Několik dětí školního věku se motalo během dne kolem. Špinavé, v potrhaném oblečení, s mluvou party opilých dlaždičů - ne, ne, skutečně se nemám na co těšit, šlo jí hlavou.
Karel měl vědět, že taková veliká budova se spoustou prázdných místností, ve kterých i šepot duní, to není nic pro takové mladé osamocené děvče – takové hrozivé ticho není pro ni právě lékem na nervy. Alenina postpubertální labilita začala pracovat. Jen, co vytěsnila z hlavy vše, co během dne se ženami udělaly, jen co si ujasnila, co musí udělat během nadcházející soboty a neděle, sedl na ni strach. Po chvíli zjistila, že se bojí i vlastního stínu. Děsem skoro nespala.
Sobota utíkala překotně. Alena toho moc nevnímala, dřela, nezastavila se ani na chvíli a udělalo se jí nevolno vždy, když si vzpomněla, že den se krátí a večer a noc se neúprosně blíží. Nikdy nevlastnila statečné srdce. Bávala se příšerně už jako malá holčička. Panenkám odrostla, ale strach ze všeho neznámého v ní zůstal jako závaží.
Vpodvečer, ještě za světla se konečně urvala a vyšla si obhlédnout okolí školy. Přímo z okna kuchyně viděla mohutnou věž kostela. Ani nevěděla proč, a její kroky zamířily k němu a za něj. Když spatřila les křížů a náhrobků místního hřbitova, ihned obrátila své kroky na opačnou stranu. „To mně ještě scházelo! Umrlci na dohled!“, pomyslila si.
Bylo kolem jedenácté. Ležela na nepohodlné pohovce pod kuchyňským oknem, snažila se číst. Stránky, odstavce, věty, slova, písmenka, všecko jí létalo v podivných kruzích před očima. Oči začaly slzet. Nevěděla jestli únavou, anebo z beznaděje a zoufalství. Neuměla si stále představit, jak zde v té rozlehlé budově, plné strašidelných půd a neznámých zvuků (když zadržela dech, měla dojem, že hned za dveřmi někdo šeptá, někdo chodí šouravými kroky) bude žít. Postupně došla k přesvědčení, že se spíš zblázní.
Odložila knihu, zhasla. Tmou se vracela přes místnost k lůžku, když venku zahlédla mihotání několika světel. Ta se pohybovala kolem kostelní zdi ke hřbitovu. Pár kuželů světla baterek, kymácivé nažloutlé světlo petrolejek. V tu chvíli věděla, že nebude-li vědět, co se děje, nebude tu už ani minutu, že uteče. Chvatně se oblékla, seběhla schodiště, na chodbě raději nerozsvítila, odemkla velké masivní dveře a tiše se vydala kolem pomníku padlým ke hřbitovu.
Zůstala stát u kovového plotu hřbitova. Srdce ji nemilosrdně tlouklo do žeber, dech jako po sprintu na padesát kilometrů. Výhled jí zacláněly náhrobky a vzrostlé lípy. Míhání krumpáče a lopat jí však neuniklo. Nedokázala určit, kolik postav kolem hrobu je. Proč kopou hrob v noci? Snažila se najít odpověď. Nenašla nic. Nevěděla, jak dlouho tam stojí. Že tajemné postavy nechtějí nikoho pochovat, ale naopak někoho exhumují, jí došlo, když spatřila ve svitu lamp rakev vysouvanou z útrob země.
Chtěla něco říct, chtěla vykřiknout. Z úst jí nevyšel ani hlásek. Nakonec byla ráda, že vůbec dýchá. Rozběhla se směrem k faře.
Karel seděl a psal dopis. Konečně se dostal k volné chvilce, aby se ozval mámě. Táta byl ve vězení. Osm let za pracovitost. Tak to Karel chápal a tak to taky bylo. Přemýšlel zrovna, co napsat. Nechtěl si stěžovat, ať kříž, který máma nese, není zbytečně větší o jeho trápení. Vyrušilo jej bušení na dveře. Nechtěl už dnes řešit žádné problémy a vědomí, že bušení nic než problémy nevěstí, jej nepotěšilo.
„Aleno?!“ Od včerejška si stihli začít tykat, mohli klidně chodit do stejné třídy.
„Tam…! Tam! Kopou mrtvolu!“
„Kdo kope mrtvolu? Prosím tě uklidni se. A nestůj v těch dveřích, pojď dál.“ Alena, schoulená do předklonu, jako by měla žaludeční křeče, barva obličeje mohla soutěžit s křídou, stále lapala po dechu, chvějíc se, se posadila na kuchyňskou židli. „Chceš napít?“ zeptal se Karel a už otočil kohoutkem a napouštěl do „hořčičáku“ studenou vodu. „Tak co se děje?“ posadil se vedle ní. „Aleno, co se stalo? Uklidni se a klidně mně řekni, co je?“
Alena se zhluboka napila, vydechla deset litrů vzduchu na jeden zátah a pak Karlovi popsala svůj čerstvý zážitek.
„A nezdálo se ti to?“ urazil ji dotazem. Sám nemohl uvěřit tomu, že by historka mohla být pravdivá.
„Lžu, jo? Jestli si myslíš, že lžu, tak tam pojďme. Hned tam pojďme a uvidíš, že nelžu.“
„Tak jdem!“ rozhodl se náhle Karel. Popadl baterku, kterou si nechal přivézt, hodil na sebe kabát a odrýgloval dveře na dvůr fary. Tudy, kolem hospodářských stavení, bylo ke hřbitovu podstatně blíž. Ten tonul ve tmě. Jen na jediném hrobě se třepotal plamínek svíčky. Došly až k němu.
„Tak, kde jsi viděla vykopávat rakev? Tady? To je ten hrob?“
„Myslím, že je to on.“
„Ale vidíš, že je normálně zasypaný, jsou tu kytky, svíčka, křížek. Vidíš. Leží tu Demios Dimitriadis. Ten měl předevčírem pohřeb. Sklátila jej mrtvice. Tak fakt nevím, co jsi viděla?“
„Vím, co jsem viděla!“ Trvala na svém Alena. „Já se tam nevrátím.“
„Kam se nechceš vrátit?“
„Do školy se nevrátím!“ vyhrkla.
„No ale tam bydlíš! Tam budeš od pondělka učit. Tam se musíš vrátit.“
„Nevrátím. Mám strach.“
„Prosím tě… Z čeho máš strach? Jsi malá, nebo co, že máš strach?“ Karel chlácholil, ale chápal ji. Sám si uvědomil své pocity, když se poprvé ocitl sám na faře. A ona? Takové kuře? Chvíli bylo ticho. Vraceli se. Alena šla automaticky vedle Karla k faře. Ke škole se ani neohlédla.
„Chceš přespat tady?“ Alena neodpověděla, jen rezignovaně pokrčila rameny. „Ale já tu mám jen jednu postel. Manželskou. Nevadí, že budeme spát spolu v manželské posteli?“
„Ať. Hlavně, že nebudu sama,“ špitla.
Karel Aleně půjčil svou dlouhou flanelovou košili a rychle ustlal druhou polovinu lůžka.
„Běž spát. Já ještě musím to - něco dopsat,“ řekl a přivřel dveře. Když se asi za hodinu soukal do postele, Alena tvrdě spala.
Probudil se. Druhá polovina postele byla prázdná. Zjistil, že spal dlouho. Bylo půl deváté. Byla neděle. Alena už odešla, zřejmě jej nechtěla budit. „Škoda, mohla nám udělat snídani, když už tu byla“, pomyslel si. „Stejně za ní musím zajít a podívat se, jak přípravu zvládla. Zítra by už vilémovické děti měly přijít sem.“
Nespěchal. Uvařil si kávu a přemýšlel o nočním zážitku. Nevěřil, co mu povídala. Zároveň si vzpomněl na informaci o nepěkném pohřbu, a jak se Řekům nelíbilo, že musí zesnulý ležet tam, kde leží. Že by… Ale to je asi blbost, zaplašil fantaskní myšlenku.
Vyrušil jej Bárta.
„Hele, tak si sbal věci a postěhuješ se na statek. Budeš to mít lepší. Kancl pod nosem, do obchodu skok, telefon po ruce. Dneska by sem měla přijet další sedlácká rodina z Čech. Nějací Noskovi. Chci, aby bydleli tady, na faře. Co úča? Je nažhavená?“
„To bych ani neřekl. Právě tam jdu. Tak Noskovi, říkáš? To je dobře. To je moc dobře. Sedláci hospodaření rozumí, někdo takový je tu potřeba. Já se sbalím hned, stejně mám jen pár věcí. Hodíš mi to dolů? Seš tu autem, ne?“
V jedenáct byl u školy. Bylo zamčeno, klíče visely na klice. Odemkl a hbitě vyběhl do patra. Pro jistotu zaklepal na zavřené dveře od kuchyně. Ticho. Vešel. Na stole leželo psaní.
Omlouvám se za způsobené potíže. Uvědomila jsem si, že na práci učitelky v těchto podmínkách nejsem připravena. Doufám, že brzy najdete lepší náhradu.
Viděla jsem pár dětí, které bych měla učit. S takovými dětmi bych si určitě nevěděla rady.
Já se vracím domů, doufám, že si útěk před odpovědnými soudruhy obhájím. Každý mě musí pochopit!
Děkuji za všechno!
Čest práci a sbohem.
Alena Černá.
„Bezva. To je fakt bezva! Do háje!“ Karel nahlas zuřil. Ani on si žádné iluze o dětech zde nedělal, některé vůbec nemluvily česky, ale tohle zřejmě Alenin problém ve skutečnosti nebyl.
Vrátil se do kanceláře. Čekali jej tam tři lidé. Pan Dumas, aby mu pár slovy, které česky znal, suše oznámil, že přišli o dalších padesát dva ovcí a budou potřebovat vlečku do kafilérky. Pan Malínek, že si dovolují pozvat jej na nedělní oběd, a ať přijde o půl jedné. Třetí byla paní Hauková. Trpělivě čekala, až na konec. Paní Hauková byla jediná, která se jako Němka, nedostala se svou rodinou do odsunu. Stará se o kostel, o hřbitov. Mluví lámanou češtinou.
„Thobrý den, her Skácel. Já fás vítat nach Wilmsdorf, ja. Já nechtít delat šádná problém. Mein sohn, najít u wald tote mann.“
„Dobrý den, paní Hauková. Váš syn našel u lesa nějakou mrtvolu?“
„Ja, ja. Mrtfa člofěk. On frische eingraben. Zakopný. On být ten Dimitriadis. On být nach hrbitov, ja, a teď být zachrabany u lésa. Frštén, her Skacel?“
Karel Skácel moc dobře rozuměl. Alena tedy viděla dobře.
To jsou panečku začátky, to je skvělý rozjezd. Zatracené ovce, zatracené krmení, zatracená učitelka, zatracení Řeci, zatracení nebožtíci. Zatracené Vilémovice. A to se ani nezeptal, co bude na oběd. Možná vepřo, knedlo, zelo, nebo řízek. Svíčková by bodla, řekl si. Jediná světlá vyhlídka. Ale než půjde, ještě zavolá na bezpečnost do Javorníka.
Byla neděle, konec března roku 1955 a začal znovu poletovat sníh.
