Žanda mléčná čokoláda - napsala Irena Lahodná

Kolem Prahy, tam, kde jsou teď sídliště, bývaly státní statky. V jednom z nich poblíž Jinonic pracovala ekonomka Zuzana. Nastoupila hned po škole a byla tu ráda. Každý den jakmile si vyřídila hospodářskou agendu, sebrala pár pamlsků a zamířila k Žandě.
Žanda mléčná čokoláda s hvězdičkou na čele byla kobylka. Hříbě. Bydlela s matkou Elzou v poslední stáji a nohy i oči jí hrály uličnictvím.
Zuzka jí nejdřív nosila pamlsky a když zjistila, že matka Elza je klidný a poslušný kůň zkusila je vzít na procházku, přesvědčená, že hříbě se bude držet u matky.
Elza šla podle očekávání klidně a na kraji pole se začala spokojeně pást. Žanda nejdřív taky. Když ale nasála volný prostor, rozběhla se do obilí. Zuzka nejdřív volala, křičela, pak uvázala Elzu a rozběhla se za kobylkou. Ale copak jí stačila? Žanda sice jednou měla být tažný kůň, ale ještě jí to nikdo neřekl.
A tak si skotačivě cválá polem, za ní Zuzka, po louce, potom po cestě, potom do Jinonic, potom po hlavní ulici a nakonec od jednoho krámku ke druhému. Ve dveřích se vždycky objeví nejdřív hlava, pak nohy do A, uši, oči, měkká veselá tlama a hříva.
Ženské v krámech nevěděly čí jsou. To ještě nezažily.
"Žando" hlaholí v dálce přerývaně uštvaný hlas. A Žanda udělala koketní obličej: "To jsem já, víte?"
A než udýchaná nešťastnice doběhla, sluplo hříbě svačiny půlce ulice.
Zuzka se moc zlobila.
Nikdo neví, co si tehdy veselá kobylka myslela, ale nezdálo se, že by jí bylo těžko u srdce. Pohled, kterým se s Jinonicemi loučila, byl jasný:
"Neteskněte, já se vrátím."
A to se i stalo. 

Jakmile Žanda zpozorovala, že je příhodná chvíle, zdrhla a zamířila k Jinonicům.
Zuzka ji dostala ze všech šlamastyk, ale jednou nepochodila. Žanda podupala mladé osení a agronom to tak nenechal. Výlety skončily, neposlušná kobylka musela být uvázaná.
Nejdřív koukala tázavě, pak smutně a nakonec lehla. Ukázalo se, že má zanícené kopýtko. Půjde na jatka, zazněl ortel a Zuzce se podlomila kolena. 

Zavolala veterináře, nakoupila modrou skalici, domluvala se s kovářem a Žandu ošetřili. Nebylo to takové veselí, jako výlet do Jinonic, ale se Zuzkou to kobylka přetrpěla. Za nějaký týden byla zase fit a pomalu přišel čas ji začít cvičit.
Je jaro a Zuzana jde z autobusu na statek. V protisměru přijíždí koňský povoz a jeden z koni k ní bez váhání zamíří a zastaví dopravu.
Vozka nevozka, křik nekřik, kalamita nekalamita... Položí Zuzance hlavu na rameno; hnědou jak mléčná čokoláda s bílou hvězdičkou na čele.
"Bývalo nám spolu dobře, viď.."