Odemknu dveře, boty skopnu do rohu předsíně, abych se nemusel ohýbat a jdu do kuchyně. Z tašek vyndám piva rovnou do lednice. Ještě sýr, okurky, vysočinu a párky. Chleba do spíže.
Sundám zpocené tričko a kalhoty a hodím je na hromadu k ostatnímu špinavému prádlu do koupelny. Pěkná kupa. Budu muset vyprat.
Jenom v trenýrkách přejdu do obýváku. To je bordel. Neumyté talířky na stolku, pohozené plechovky od piva, coly, obal od čokolády a pytlík nedojedených chipsů. To je Vojtova práce.
Podívám se na hodinky. Šest. Měl by už být doma. Chtěli jsme spolu koukat na fotbal. To je jedna z mála aktivit, které máme společné. Jinak skoro nic. Jsme spolu sami. Dva chlapi. Hanka odešla, když bylo Vojtovi pět. Chodil do školky.
Nikdy z hlavy nevymažu ten rozhovor… Udělala kafe a pak začala.
„Honzo, musím ti něco říct. Už takhle dál žít nemůžu a nechci. Nejsem šťastná. Co to je za život? Práce, uklízení bytu, čekání na tebe, až přijdeš z práce. A když se tě konečně dočkám, pořád jenom meleš o těch zvířatech ze ZOO. Jasně, je to tvoje zaměstnání. Ale kde jsem já? Nikde! Mně to nestačí. Chápeš to?“
Nechápal jsem to. Myslel jsem, že nám to spolu klape. Vždycky se smála, když jsem vyprávěl historky ze ZOO. A vlastně se vůbec nezmínila o Vojtovi. Jako by ani nebyl.
Odstěhovala se a Vojta zůstal se mnou.
Bylo to těžké období pro nás oba. Pro mě byly nejhorší nákupy, starost o domácnost, ale taky škola. Abychom měli všechno v pořádku.
Ale byly i hezké chvíle. Když jsme si spolu hráli s legem. Nebo když jsme večer leželi oba v posteli a já jsem četl. Občas jsem bral Vojtu do ZOO. Miloval to tam.
Když byl starší, bylo hůř. Nějak se to všechno zvrtlo. Asi jsem udělal někde chybu. Opravdu nevím. Vojta se zhoršil ve škole. Pořád jsem řešil nějaké problémy. Když mu bylo šestnáct, bylo to asi nejhorší. Doma mně bral peníze. Veškerý čas trávil s nějakou partou. Ani přesně nevím, co dělali. Ty kluky jsem neznal. Nechtěl se mnou o ničem mluvit. Nechodil domů tak, jak jsme se domluvili. Někdy nebyl doma celou noc. Nakonec vykradli s partičkou obchod. Dostal podmínku a málem ho vyhodili z učňáku.
Ležím na gauči a popíjím pivo. Ohřál jsem si párky. Vojta pořád nikde. Mrzí mě, že se na něj pořád nemůžu spolehnout. Myslel jsem, že na fotbal se budeme dívat spolu. Zrovna hrála Sparta: Slavie. Takový zápas! Ach jo.
Ještě kouknu na Sportku. To je taky rituál. Sázím už přes třicet let. Začali jsme ještě s mým tátou. Řekli jsme si, že budeme dávat pořád stejná čísla. A jednou to vyjde. Když umřel táta, sázeli jsme s Vojtou. A snili jsme, že až vyhrajeme, poletíme do Afriky, do Rwandy a Ugandy, kde žijí gorily východní. Jsou kriticky ohrožené, přitom jejich jediným nepřítelem je člověk. A my jsme vymýšleli, jak je budeme chránit.
Slečna v televizi je už moje stará známá. Občas se střídá s nějakým klukem. Ale slečnu mám radši. Losují se čísla. Mám třetí pivo a moc se nesoustředím. Ale svoji kombinaci znám samozřejmě nazpaměť. Když si uvědomím, že je to ono, že vyhrávají moje čísla, chvíli tomu nevěřím.
Pak zařvu nahlas: „Do prdele, to není možný! To se mně zdá!“
Nechápu to. Vyhrál jsem? Já? Takový smolař!
Pořád tomu nemůžu věřit. Volám Vojtovi. Komu jinému se mám svěřit? Mám slzy v očích. Nebere to. Nervózně chodím po pokoji. Na to, abych si šel lehnout, nemám ani pomyšlení. Konečně cvakne zámek. Vojta je doma. Nejradši bych se k němu vrhnul, objal ho a zařval radostí: „Kamaráde, vyhráli jsme!“ Ale vztahy mezi námi jsou teď napjatější, takže vyčkávám.
„Ahoj Vojto!“ zavolám místo toho.
„Čau,“ zabručí a zmizí ve svém pokoji.
Chvíli čekám. Nemůžu to vydržet. Copak dneska nevyleze?
„Vojto, nemáš hlad?“ zkouším to.
„Ne, byli jsme s klukama v číně. Dík.“
„Nepřišel jsi na fotbal,“ nevzdávám to.
„Jo, měl jsem něco důležitýho.“
„Vyhrála Sparta,“ nedám pokoj.
„Super.“
Zaťukám na dveře.
„No, tati?“ otevřu je. Nemůžu už zadržet tu radost. Usmívám se.
„Vojto, musím ti něco říct.“
„Co je? Tváříš se, jako bys vyhrál milion.“
„Taky že jo!“ zakřičím a chechtám se. „Fakt jo, kamaráde! Na ta čísla, co jsme vždycky dávali už s dědou! Nemůžu tomu věřit!“
„Super,“ říká zase. Ale vstane a jde mě obejmout. To už se nestalo věky. Sedneme si k němu na postel.
„Tati, co s tím budeš dělat?“
„Snad budeme, ne?“
„No jo, tak budeme.“
„Zapomněl jsi na náš sen?“
„Afrika? Gorily?“
Smějeme se oba jako blázni. Asi se mně to všechno jenom zdá.
Druhý den se probudím a ujistím se, že všechno je realita. Vyberu peníze. Jsem stará škola. Chci je mít doma a začínáme plánovat. Už dlouho jsme neměli žádné společné plány. Ani nevím, jak se to dělá. Jsem zacyklený ve svém stereotypním životě. Ale pomalu se rozjíždím. Jde to ztuha. Ale je to každopádně příjemné. S Vojtou máme zase společné téma a společný cíl. Po dlouhé době se cítím šťastný.
Za týden Vojta nepřijde domů. Volám mu, ale nebere to. Už jsem z něj nervózní. Co se zase děje? Najednou mě napadne podívat se do skřínky, kde máme uložené peníze. Vylovím klíček, odemknu a …velká část je pryč.
„Ty vole, ne! Ne!“ Je jasné, že je vzal Vojta.
„Proč? Copak aspoň jednou v životě nemůže něco dopadnout dobře? Copak ty kecy o tom, že sny se plní, nemůžou být pravda? Proč?“ křičel jsem. Asi je to můj úděl. Nikdy v životě mně nic nevyjde. Všechno je mizerný.
Další den přijdu z práce. Otevřu si pivo, sednu si na gauč. Na stolku zase bordel. Už několik dní jsem neměl chuť ani sílu to uklidit. Zaostřím, na stole je přeci jen něco neobvyklého.
„Co to je?“ Hledám na poličce brýle a dívám se na to. Jsou to dvě letenky a potvrzení o pronájmu domu v Ugandě. V očích mám slzy. Je mně najednou jasný, že život je přeci jen výhra.
Napište příběh o výherci v loterii. Co mu výhra dala/vzala? Přinesla mu výhra štěstí? Změnilo ho to? Bude to šťastný konec nebo průšvih?
