Červenec byl ucházející. Doma jsem dostal rozkaz najít si na celý měsíc brigádu.
„Abys viděl, jaký to bude, když nedostuduješ!“
Brigáda v pekárně mě chvílemi nutila přemýšlet o tom, že nedostudovat by bylo možná fajn. Slušné peníze. Co člověk snědl na místě, mohl (nesmělo se jen vynášet). A hlavně většina brigádníků byly holky z peďáku, neboli střední pedagogické školy. Nechápu, že skoro všechny učitelky, co mě kdy v životě učily, byly ošklivé chlapočarodějnice. Děvčata z peďáku byly totiž víly, modelky, krásky a v horku pekáren v červenci chodily opravdu, ale opravdu velmi úsporně a letně oděné. Další vypozorovaná výhoda bylo chození na odpolední směnu. Bylo sice více práce, ale méně šéfů a tím i buzerace. Hlavně coby mladý muž (jak jsem si o sobě myslel), nebo něco v tom smyslu- jsem cítil povinnost některou z těchto učitelských mláďat doprovázet domů. Odpolední totiž končila až ve 22:00H. Toto jsem nabídl Elišce a kupodivu neodmítla. Doprovázení děvčat z brigády domů se vyznačovala jednou geografickou zvláštností. Doprovázel jsem tou nejdelší možnou trasou a Eliška- ač o rok vyspělejší a chytřejší, dělala že neví, kudy se jde k ní domů. Nebýt mě, jistojistě by skončila ve spárech nějakých odporných násilníků (jakkoli tenkrát oficiálně neexistovali). Jednou nás tedy oslovil nějaký podnapilý, něco jako dnes bezdomovec a vyjadřoval se velmi neslušně o letním oblečení Elišky a nesprávně odhadl její budoucí zaměstnání. Já jsem udělal krok před Elišku, zkameněl strachy a čekal svou smrt. Eliška- připravovaná k svému povolání- čili krocení třiceti malých ďáblů, se nezalekla ani jednoho starého. Přestože to nebyla pravda, vykřikla:
„Za chvíli nás tady bude vyzvedávat můj tatínek, on je příslušník VB!“
Pán se nechtěl jen tak vzdát a okřiknul Elišku: „Nemysli si, že když máš takový šatičky, tak že tvoje…!“ (Jak to popsat slušně- no, něco jako „tvoje exkrement nepáchne“…)
Eliška překvapila svou úderností: „To si nemyslím, dokonce to tak je! Ale vy tak smrdíte celej! Takže buď jste se posral, nebo jste sám jen kus- vždyť víte čeho! A támhle už jede táta!“ Vykřikla a ukázala na opodál, naštěstí náhodně jedoucí policejní volhu. Chlapík něco zamumlal a zmizel ve tmě. Bude z ní dobrá učitelka, pomyslel jsem si…
„Teda… Překvapils´ mě. Stál jsi jako skála. Jsi tak odvážnej,“ šeptla mi do ucha Eliška a políbila mě na tvář. To, že jsem byl zkamenělý strachy, jsem si ponechal sám pro sebe.
Zbytek brigády jsem jí vyprovázel naprosto pravidelně. Fotili jsme po tmě Pražský Hrad starým foťákem dlouhou expozicí. Schovával jsem jí pod svou bundu, když pršelo. Drželi jsme se za ruce, smáli se, potom zas dlouho mlčeli. Myslel jsem si, že spolu „chodíme“.
Jenže my jsme spolu opravdu jen chodili. Na konci brigády jsem jí oznámil:
„Eliško, teď se moc neuvidíme, musím se drtit matiku, protože dělám koncem srpna reparát. Říká se, že co srpen neupeče, září nedovaří. Když ten reparát udělám, tak tohle září se teda vařit- nebo spíš pařit- bude pořádně! Budeme to slavit spolu s osmnáctinama Míry Stárka- toho znáš taky z brigády, jeho Dáša a další kamarádi. Bude to v pátek 4. září ve vinárně U džbánku v Žitný ulici. Občas tam chodíme po škole.
Eliška zvážněla.
„Víš moc ráda bych s tebou šla. Ale nevím, jestli je to správný. Je mi s tebou moc hezky, ale… Ach jo… No, já už někoho mám…“
Bum. A bylo. To jsem nečekal. Kdyby mi z ucha vyrostla borůvka, nebo vedle mě spadla zmrzlá husa, asi bych to čekal spíš než…
„Eliško, to přece není možný, proč si mi něco???“
„Vím, asi to byla i moje chyba, ale vysnil sis něco, co nebylo… Ale já… Byla bych moc ráda, abychom zůstali kamarádi…“ Mimochodem tuto nejblbější větu na světě jsem slyšel už víckrát, než se dalo snést. Kdyby na nějaké škole existoval studijní obor „Kamarád hezkých holek“ tento předmět bych tam vyučoval.
„Eliško! A kdo to je?!“
„Jmenuje se Petr, neznáš ho. Je ze Žatce. Už má po vojně, je mu třiadvacet a až dostuduju vejšku, chceme se vzít.“
„Ze Žatce - plešatce. Eliško! Třiadvacet let! Chápeš, že strávíš život se starcem? Budeš brzo vdova!
„Nezlob se. Co kdyby s tebou šla moje ségra? Je jí šestnáct, ale vypadá na víc! Nikoho nemá. A když jí řeknu, že jsi fajn…“
„Nevyhandluju tě za sestru! Nepřipadáš si jako kuplířka?! Že ti není hanba Eliško! A… jak vypadá??!“
„Dost podobně jako já. Štíhlá blondýnka. A i když mladší, má o dost větší prsa…“
Zamáčkl jsem slzu a zhodnotil svoje šance. Za srpen, kdy budu mezi knížkama počítat stovky příkladů a za první tři dny září těžko najdu nějakou hezkou spolupařící. Na střední průmyslové škole elektrotechnické se vyskytovaly téměř výhradně jen elektrodívky. A to v počtu tři na třídu. Jednalo se o zvláštní stvoření ženského pohlaví s kalkulačkou, co umělo pájet a bylo by ošklivé i jako chlap. Jít na oslavu s něčím takovým, nebo sám, by bylo společenské faux pas.
„Dobře, tak pokud by ona chtěla… Jak se vlastně jmenuje?“
„Linda. A 1.září má svátek, tak to můžete oslavit všechno najednou.“
Byl jsem smutný a plný očekávání zároveň. Taky jsem nechtěl propadnout, tak jsem dřel zpropadené integrály a derivace. Dodnes nevím, k čemu je to dobré, ale naučil jsem se to natolik obstojně, že jsem reparát udělal. Kaňka za minulým školním rokem byla vyzmizíkovaná a já měl v hlavě už jen velkolepý mejdan v pátek 4. září. Poslední víkend v srpnu jsem skočil do telefonní budky a vytočil číslo- dříve Elišky, teď Lindy.
„Dobrý den, vy budete chtít k telefonu asi Elišku?“ Zeptala se neinformovaná maminka. Telefon vždy zvedala ona. Tatínek byl ředitel nějakého středního podniku- čili už docela „Velký Zvíře“, jak se tehdy říkalo. Většinu času trávil v práci, nebo na schůzi. Jak se na Velký Zvířata slušelo a patřilo. Nemohl tedy doma brát telefony. Tatínci bývali na telefonáty svým neplnoletým dcerám tak nějak obezřetnější, proto jsem byl rád, že byl oním Zvířetem a telefony si řešil jen v práci.
„Ne, ne, chtěl bych mluvit s Lindou, prosím…“
„Aha, dobře. Lindo, máš telefon! Počkejte chvilku prosím.“ Pronesla překvapeně.
„Ahóój, říkala mi o tobě ségra, že sháníš doprovod! No já půjdu moc ráda. Vyzvedni mě doma, adresu i místo prý znáš!“
V první zářijový pátek dle předpokladu škola skončila dříve. Ve dvě odpoledne jsem už zvonil na zvonek. Otevřela- mně zatím cizí- moc hezká blondýnka.
„Ahoj, já jsem Linda. A ty budeš Martin, viď! Jsem připravená, můžeme jít.“
Šli jsme tedy k autobusu, poté pokračovali metrem. Linda pořád něco brebentila, ale byla docela zábavná a nápadně hezká. Dost kolemjdoucích se za námi otáčelo a kvůli mně to rozhodně nebylo. Užíval jsem si ty závistivé pohledy, i společnost Lindy. Když jsme přišli do vinárny, rychle se seznámila. Popřáli jsme Mírovi k narozeninám. Lindě jsem dal k svátku kytku.
„Jé, ty seš tak milej…“ A dala mi pusu.
„Co si dáš Lindo, džus, nebo minerálku?“
Koukla na mě jako na blbce. „Jsme ve vinárně, tak si dám víno!“
„Aha, no jo, já jenom- aby ti třeba nebylo špatně, slíbil jsem Elišce, že na tebe dám pozor…“
„Neboj, nejsem malá holka, na diskotékách si dávám víno normálně.“
Pokrčil jsem rameny. Nechtěl jsem být za policajta, tak jsem jí pustil z dohledu. Zdržel jsem se chvilku u jednoho stolu, chvilku u druhého. Linda se bavila královsky.
„Klucí, já jsem tak ráda, že jsem vás všechny poznala! Tady je to fakt skvělý!“ Víno do ní přitom teklo, jak Punkva po povodni do podzemí.
Najednou se zarazila. Vzala to zkratkou z vesela rovnou do bezvědomí. Co do sebe nalila, to z ní teď lítalo ven. Stůl, podlaha- hrůza. Mírova Dáša jí rychle odtáhla na toaletu. Přiběhla výčepní.
„Myslela jsem, že máte rozum. Známe se a nikdy s váma nebyly problémy. Měli jste jí brzdit! A s barvou ven- bylo jí už osmnáct?!“
Zavrtěli jsme hlavou.
„Tak zaplaťte a vypadněte. Já to tady rychle uklidím.“
Sbalili jsme se a urychleně vypálili. Lindu táhla Dáša, já jsem jí pomáhal.
„No to vám pěkně děkuju.“ Pronesl Míra.
„To se povedlo. A co teď? Potáhneme jí takhle přes město?“
„Nesmysl.“ Odpověděl jsem.
„Jeďte beze mě, já s ní tady budu chodit a posedávat po parku „Na Karláku“. Až to z ní trochu vyprchá, dotáhnu jí domů.“
„Představoval jsem si narozeniny trochu jinak, ale jsme parta a nenecháme tě v tom.“ Pronesl Míra.
„Sejdeme do toho parku společně a pomůžeme ti s ní i domů. Pak se uvidí.“
Šli jsme dolů Žitnou ulicí, ale Linda začala kňourat: „Jejejej mně je blbě, strašně mě bolej nohy, motá se mi hlava, potřebuju si sednout.
„Na ulici sedět nemůžeš, do hospody s tebou nepůjdeme a do parku je ještě daleko. Zkusíme zalézt do nějakýho baráku a posadíme se tam na chvilku na schody.“
Během chvíle jsme našli otevřený průchod a posadili jsme se tam na schody. Za chvilku ale procházela nějaká bába.
„Jak jste se sem dostali chuligáni, tady nemáte co dělat! Ježíšmarjá, proč to tady tak smrdí? No dyť ta holka je úplně vožralá! Jdu volat veřejnou bezpečnost!“
A vylítla ven, asi směrem k telefonní budce.
„Tak a teď jsme opravdu v hajzlu pánové! Tohle je na vyhazov ze školy! Sakra! Co teď???!“ Lkal Míra. Najednou se otevřely dveře v patře. Vykoukla paní, asi 40let.
„Pojďte sem, no všichni i ona. Pojďte dál. Posadila nás do kuchyně.
„To byla stará Šulcová. Předsedkyně uličního výboru. Ta si srandu nedělala. Znám jí. Ty policajty určitě volala.“
Do kuchyně přišla malá, asi pětiletá holčička.
„Jé mami, poblinkaná princezna!“ Rozesmáli jsme se. Míra si dal prst před pusu. Tiše, slyším nějaký hluk z chodby, jestli už tam nejsou ti policajti.
„V klidu,“ pronesla pragmaticky matka, „kvůli opilý holce určitě nebudou dělat domovní prohlídky. Leda byste se neuctivě bavili třeba o Leninovi, nahodila z legrace. Nebojte, budou si myslet, že jste zdrhli. Linda se na chvíli probrala:
„Ž-Žádnýho Lenina neznám. Leda by byl z Béčka. Nebo chodí na basket! Škyt!“
Zasmáli jsme se. A ulevilo se nám. Do kuchyně přišla druhá dcera. Bylo jí asi jako nám. Na sobě vytahané tričko a tepláky. Hnědé oči, tmavé dlouhé vlasy stažené gumičkou do culíku. Nenalíčená. Přesto moc hezká. Podívala se na Lindu.
„Mami, asi by potřebovala vykoupat a něco maličko přeprat.“ Vzala Lindu do koupelny. Za hodinu nám ji- částečně při vědomí a zkultivovanou předala.
„Dala jsem jí nějaký svoje věci, co jsem chtěla vyřadit- ať si je nechá. A tady v tašce má vypraný věci, doma je musí pověsit. Asi můžete jít.
Rozloučili jsme se, poděkovali a dovedli Lindu domů.
Druhý den navečer jsem se tam vydal znovu. Chtěl jsem se podívat, jak se jí daří, měl jsem výčitky a strach, jestli neměla otravu alkoholem. Cestou jsem koupil kytku. Zazvonil jsem u dveří. Otevřela Eliška.
„Ahoj, Linda není doma. Ráno jí nebylo dobře, prý asi něco špatného snědla. Šla pařit na diskotéku. Chceš ukázat cestu? Nebo jí tu kytku můžeš nechat tady. Ne? Nezlob se, už musím- je u nás Petr.“
Najednou mi všechno došlo. Rozjel jsem se ke dveřím, ve kterých se nám včera dostalo pomoci. Zmáčknul jsem tlačítko zvonku. Otevřela hezká holka, co byla včera v teplákách.
„Ahoj, zase v nesnázích? Pro koho je ta kytka? Jak je Lindě?“
„Ahoj! Tentokrát ne. Pro tebe. Nevím a je mi to jedno. Jak se jmenuješ prosím?“
„Jitka.“
„Krásný,“ moc ti to sluší, kde máš ty tepláky?“
„Ty uklízíš v smokingu?“ Zeptala se. Dlouze jsem jí políbil. Nebránila se. Bylo 5.září. I když po prázdninách, stále letní láska.
„Ahoj, já jsem Linda. A ty budeš Martin, viď! Jsem připravená, můžeme jít.“
Šli jsme tedy k autobusu, poté pokračovali metrem. Linda pořád něco brebentila, ale byla docela zábavná a nápadně hezká. Dost kolemjdoucích se za námi otáčelo a kvůli mně to rozhodně nebylo. Užíval jsem si ty závistivé pohledy, i společnost Lindy. Když jsme přišli do vinárny, rychle se seznámila. Popřáli jsme Mírovi k narozeninám. Lindě jsem dal k svátku kytku.
„Jé, ty seš tak milej…“ A dala mi pusu.
„Co si dáš Lindo, džus, nebo minerálku?“
Koukla na mě jako na blbce. „Jsme ve vinárně, tak si dám víno!“
„Aha, no jo, já jenom- aby ti třeba nebylo špatně, slíbil jsem Elišce, že na tebe dám pozor…“
„Neboj, nejsem malá holka, na diskotékách si dávám víno normálně.“
Pokrčil jsem rameny. Nechtěl jsem být za policajta, tak jsem jí pustil z dohledu. Zdržel jsem se chvilku u jednoho stolu, chvilku u druhého. Linda se bavila královsky.
„Klucí, já jsem tak ráda, že jsem vás všechny poznala! Tady je to fakt skvělý!“ Víno do ní přitom teklo, jak Punkva po povodni do podzemí.
Najednou se zarazila. Vzala to zkratkou z vesela rovnou do bezvědomí. Co do sebe nalila, to z ní teď lítalo ven. Stůl, podlaha- hrůza. Mírova Dáša jí rychle odtáhla na toaletu. Přiběhla výčepní.
„Myslela jsem, že máte rozum. Známe se a nikdy s váma nebyly problémy. Měli jste jí brzdit! A s barvou ven- bylo jí už osmnáct?!“
Zavrtěli jsme hlavou.
„Tak zaplaťte a vypadněte. Já to tady rychle uklidím.“
Sbalili jsme se a urychleně vypálili. Lindu táhla Dáša, já jsem jí pomáhal.
„No to vám pěkně děkuju.“ Pronesl Míra.
„To se povedlo. A co teď? Potáhneme jí takhle přes město?“
„Nesmysl.“ Odpověděl jsem.
„Jeďte beze mě, já s ní tady budu chodit a posedávat po parku „Na Karláku“. Až to z ní trochu vyprchá, dotáhnu jí domů.“
„Představoval jsem si narozeniny trochu jinak, ale jsme parta a nenecháme tě v tom.“ Pronesl Míra.
„Sejdeme do toho parku společně a pomůžeme ti s ní i domů. Pak se uvidí.“
Šli jsme dolů Žitnou ulicí, ale Linda začala kňourat: „Jejejej mně je blbě, strašně mě bolej nohy, motá se mi hlava, potřebuju si sednout.
„Na ulici sedět nemůžeš, do hospody s tebou nepůjdeme a do parku je ještě daleko. Zkusíme zalézt do nějakýho baráku a posadíme se tam na chvilku na schody.“
Během chvíle jsme našli otevřený průchod a posadili jsme se tam na schody. Za chvilku ale procházela nějaká bába.
„Jak jste se sem dostali chuligáni, tady nemáte co dělat! Ježíšmarjá, proč to tady tak smrdí? No dyť ta holka je úplně vožralá! Jdu volat veřejnou bezpečnost!“
A vylítla ven, asi směrem k telefonní budce.
„Tak a teď jsme opravdu v hajzlu pánové! Tohle je na vyhazov ze školy! Sakra! Co teď???!“ Lkal Míra. Najednou se otevřely dveře v patře. Vykoukla paní, asi 40let.
„Pojďte sem, no všichni i ona. Pojďte dál. Posadila nás do kuchyně.
„To byla stará Šulcová. Předsedkyně uličního výboru. Ta si srandu nedělala. Znám jí. Ty policajty určitě volala.“
Do kuchyně přišla malá, asi pětiletá holčička.
„Jé mami, poblinkaná princezna!“ Rozesmáli jsme se. Míra si dal prst před pusu. Tiše, slyším nějaký hluk z chodby, jestli už tam nejsou ti policajti.
„V klidu,“ pronesla pragmaticky matka, „kvůli opilý holce určitě nebudou dělat domovní prohlídky. Leda byste se neuctivě bavili třeba o Leninovi, nahodila z legrace. Nebojte, budou si myslet, že jste zdrhli. Linda se na chvíli probrala:
„Ž-Žádnýho Lenina neznám. Leda by byl z Béčka. Nebo chodí na basket! Škyt!“
Zasmáli jsme se. A ulevilo se nám. Do kuchyně přišla druhá dcera. Bylo jí asi jako nám. Na sobě vytahané tričko a tepláky. Hnědé oči, tmavé dlouhé vlasy stažené gumičkou do culíku. Nenalíčená. Přesto moc hezká. Podívala se na Lindu.
„Mami, asi by potřebovala vykoupat a něco maličko přeprat.“ Vzala Lindu do koupelny. Za hodinu nám ji- částečně při vědomí a zkultivovanou předala.
„Dala jsem jí nějaký svoje věci, co jsem chtěla vyřadit- ať si je nechá. A tady v tašce má vypraný věci, doma je musí pověsit. Asi můžete jít.
Rozloučili jsme se, poděkovali a dovedli Lindu domů.
Druhý den navečer jsem se tam vydal znovu. Chtěl jsem se podívat, jak se jí daří, měl jsem výčitky a strach, jestli neměla otravu alkoholem. Cestou jsem koupil kytku. Zazvonil jsem u dveří. Otevřela Eliška.
„Ahoj, Linda není doma. Ráno jí nebylo dobře, prý asi něco špatného snědla. Šla pařit na diskotéku. Chceš ukázat cestu? Nebo jí tu kytku můžeš nechat tady. Ne? Nezlob se, už musím- je u nás Petr.“
Najednou mi všechno došlo. Rozjel jsem se ke dveřím, ve kterých se nám včera dostalo pomoci. Zmáčknul jsem tlačítko zvonku. Otevřela hezká holka, co byla včera v teplákách.
„Ahoj, zase v nesnázích? Pro koho je ta kytka? Jak je Lindě?“
„Ahoj! Tentokrát ne. Pro tebe. Nevím a je mi to jedno. Jak se jmenuješ prosím?“
„Jitka.“
„Krásný,“ moc ti to sluší, kde máš ty tepláky?“
„Ty uklízíš v smokingu?“ Zeptala se. Dlouze jsem jí políbil. Nebránila se. Bylo 5.září. I když po prázdninách, stále letní láska.
Letos jsme slavili 36 let od seznámení a 30 od svatby. Tchyně je stále stejně fajn ženská, ochotná každému pomoci. Jitka říká, že štěstí může čekat za každými dveřmi a z obou stran.
Já zase na rozdíl od jiných nenaříkám, kde bych mohl být, kdybych se líp učil. Protože kdybych se líp učil, tak bychom se nikdy nepoznali.
