„Jani, vymyslel jsem úžasnou věc.“
Zbystřila jsem. Hmm, tak to nezačíná vůbec dobře, pomyslela jsem si. Už od včerejšího večera mám takové to neblahé tušení. Jeho spouštěčem byl můj vánoční dárek: Outdoorový recyklovatelný záchod s vyměnitelnými sáčky. Představte si, to??? Můžete ho libovolně odhazovat do přírody i s jejich obsahem.
Chtěla jsem se jít po příletu vyspat, převléct a osprchovat. Pomýšlela jsem na hotýlek nebo jiné pohodlné ubytování. V tom mi Dušan sdělil, že zařídil odvoz lodí k řece a nadšeně zahalekal: „Jani, za hodinu vyplouváme.“
„No parááááda,“ předstírám radost. „Skvělé. Perfektní. Zrovna ten jsem strašně potřebovala. To užiju. Moooc děkuji,“ slyším se, jak přiškrceně říkám. Taky byste neměli to srdce kazit mu radost. Ještě když mi khaki umělohmotnou venkovní toaletku nadšeně rozkládá, ať si ji zkusím.
Jasně, to chcete. Sedět na Štědrý večer pod stromkem na hajzlíku.
Další překvapení bylo zabalené v krásné červené krabičce. Ulevilo se mi. Poukaz s názvem Víkendový pobyt na Orlíku. Moje srdce plesá, ale jak čtu náplň mého vytouženého wellnes pobytu, cítím, jak tlukot srdce přechází do rytmu stresové arytmie.
Dvoudenní výcvikový kurz jízdy na mořském kajaku.
Spaní na divoko. Na jaké divoko? Horečně přemýšlím.
Dušan si všiml, že můj už tak pracně vykouzlený úsměv tuhne, a horlivě mě nabádá, ať si rozbalím další dárek.
„Co to je?“ ptám se.
„Nooo, kudlička,“ odvětí Dušan, „kdyby ses potřebovala pod vodou odříznout.“
„Cožeee???“ vyjeknu.
„Prostě se ti může stát, že se zamotáš do provazu od lodi, nebo těsnící gumové deky, takzvaně špricky. Ne šprcky, ale špricky, Jani,“ vysvětlil mi trpělivě Dušan.
Tak snad chápete, že jsem po včerejší outdoorové dárkové smršti musela sebrat veškerou odvahu, než jsem se zeptala:
Tak snad chápete, že jsem po včerejší outdoorové dárkové smršti musela sebrat veškerou odvahu, než jsem se zeptala:
„Tak co si vymyslel, Dušánku?“
„Jani, jak ti tak koukám na ten film, tak bychom taky měli někam vyrazit. Vybavení máš, ne?“ dodal bodře.
„Tak pojedeme?!“
Mezi námi, to nebyla otázka, ale konstatování. Nechci být za hysterku, a když to dala Libuška, dám to taky. Slyším se, jak odpovídám trochu přiškrceným hlasem:
„Jasně, proč néééé???“
V červenci se jakoby z jiné dimenze sleduji, jak sedím se strachem a slzami v očích na Letišti Václava Havla v Praze. Bohužel ne se skleničkou aperolu v ruce, růžovým kufříkem s bikinami a romantickou knížkou, ale ve westernovém klobouku, košili, pohodlnýýýých botách a kapsáčových kalhotách. Za kalhoty s velkými kapsami jsem teda vděčná, protože se mi povedlo, do jejich útrob potají propašovat hřebínek, zrcátko a štětičky do uší. Musím mít co nejlehčí batoh. Prý kvůli nadváze. Hřeben mi byl doma zakázán. Stejně tak 15 triček, šest mikin, čtvery kalhoty, šminky, sprchový gel, tělové mléko, čtyři ručníky, fén a tak...
V červenci se jakoby z jiné dimenze sleduji, jak sedím se strachem a slzami v očích na Letišti Václava Havla v Praze. Bohužel ne se skleničkou aperolu v ruce, růžovým kufříkem s bikinami a romantickou knížkou, ale ve westernovém klobouku, košili, pohodlnýýýých botách a kapsáčových kalhotách. Za kalhoty s velkými kapsami jsem teda vděčná, protože se mi povedlo, do jejich útrob potají propašovat hřebínek, zrcátko a štětičky do uší. Musím mít co nejlehčí batoh. Prý kvůli nadváze. Hřeben mi byl doma zakázán. Stejně tak 15 triček, šest mikin, čtvery kalhoty, šminky, sprchový gel, tělové mléko, čtyři ručníky, fén a tak...
Prý to vůbec nepotřebuju.
„Jani, buď v klidu, na Youkonu fakt módní policie nefunguje.“
Ano slyšíte dobře. Já kavárenská povalečka, tanečnice, intelektuálka a hlavně strašpytel se táhnu sjet řeku Yukon.
Naše vodácké dobrodružství se začalo komplikovat už na londýnském letišti Heathrow, ze kterého jsme měli pokračovat do kanadského Vancouveru a dál do Whitehorse.
Naše vodácké dobrodružství se začalo komplikovat už na londýnském letišti Heathrow, ze kterého jsme měli pokračovat do kanadského Vancouveru a dál do Whitehorse.
Letecký spoj z Londýna do Vancouveru nám uletěl. Hořelo v jedné ze spojovacích letištních chodeb.
Po čtyřech hodinách čekání nám přidělili náhradní spoj.
Nastoupili jsme na palubu letadla, které nás přiblížilo do Toronta, kde panovala velice přísná hygienická opatření, kvůli smrtelné nákaze SARS. Museli jsme projít neuvěřitelně zdlouhavou a nepříjemnou zdravotní prohlídkou. Což už mě po požáru na letišti nemohlo rozházet.
A navíc, byla jsem takzvaně vyzenovaná. Půl roku jsem dřela na odstraňování všech mých strachů, jako je létání, zánět slepého střeva v divočině, medvědi, čtrnáctidenní nepřetržité pádlování, spaní na divoko, lov čehokoliv.
Do Whitehorse jsme přiletěli se čtrnáctihodinovým zpožděním. Malým letadýlkem se spící prastarou letuškou, která se neprobudila ani při přistávacím manévru. Kdyby nechrápala, myslela bych si, že je mrtvá.
Chtěla jsem se jít po příletu vyspat, převléct a osprchovat. Pomýšlela jsem na hotýlek nebo jiné pohodlné ubytování. V tom mi Dušan sdělil, že zařídil odvoz lodí k řece a nadšeně zahalekal: „Jani, za hodinu vyplouváme.“
„Proboha, vždyť je večer. Za chvíli noc. Myslíš to vážně?“ kontruju.
„Myslím,“ odvětil bodře Dušan. „Máme snad nějaký itinerář, ne? A ten budeme dodržovat. A neboj, tady jsou teď Bílé noci,“ poučil mě, „takže můžeme v klidu vyjet.“
Stojím na břehu řeky. Přistihla jsem se, že nedýchám. Tentokrát to však nebylo strachy, ale z té nádhery, která mě obklopovala. Ticho. Posvátný klid. Jen rychle plynoucí řeka s písčitým břehem lemovaným vzrostlými stromy, mezi kterými se do dálky vlní sytě zelený mech prorůstající o odstín tmavším borůvčím. Opět mám pocit, jako bych na sebe koukala z jiné planety. Vidím se, jak nasedám do kajaku v mém příletovém outfitu a začínám pádlovat vstříc našemu čtrnáctidennímu dobrodružství.
Kruh se uzavřel. Opět sedím na letišti. Tentokrát ve Vancouveru a čekám na zpáteční let do Prahy. V mozolnaté ruce s pár prasklými puchýři svírám malou krabičku, kterou Dušan před chvilkou vylovil už z dost smradlavého batohu. Předává mi ji se zvláštně zastřeným pohledem. Tentokrát mu na to neskočím. Obezřetně ji otevírám. Samozřejmě, že doufám… Bude tam, nebude tam, bude tam? Nebyl tam. Místo na prstýnek civím na pár losích nalakovaných bobků, ze kterých jedna whitehorská umělkyně vyrobila náušnice.
Stojím na břehu řeky. Přistihla jsem se, že nedýchám. Tentokrát to však nebylo strachy, ale z té nádhery, která mě obklopovala. Ticho. Posvátný klid. Jen rychle plynoucí řeka s písčitým břehem lemovaným vzrostlými stromy, mezi kterými se do dálky vlní sytě zelený mech prorůstající o odstín tmavším borůvčím. Opět mám pocit, jako bych na sebe koukala z jiné planety. Vidím se, jak nasedám do kajaku v mém příletovém outfitu a začínám pádlovat vstříc našemu čtrnáctidennímu dobrodružství.
Kruh se uzavřel. Opět sedím na letišti. Tentokrát ve Vancouveru a čekám na zpáteční let do Prahy. V mozolnaté ruce s pár prasklými puchýři svírám malou krabičku, kterou Dušan před chvilkou vylovil už z dost smradlavého batohu. Předává mi ji se zvláštně zastřeným pohledem. Tentokrát mu na to neskočím. Obezřetně ji otevírám. Samozřejmě, že doufám… Bude tam, nebude tam, bude tam? Nebyl tam. Místo na prstýnek civím na pár losích nalakovaných bobků, ze kterých jedna whitehorská umělkyně vyrobila náušnice.
„Ježiš ty jsou ale….noooo….ty jsou teda hezký. Děkujuuuu,“ slyším se, jak zklamaně říkám. Snažím se potlačit slzy, které se mi derou do očí. Přes mlhavý závoj slz vidím druhou krabičku. Tak to je jasný, pomyslím si, když máte uslzené oči, sem tam vidíte dvakrát.
Ba ne, je to druhá krabička, menší a tentokrát ji má v dlani Dušan a klečí….
