Jen vám to teď jednou větou celé vyvrátím. Tak já mám v hlavě bicáky, další brácha by furt betonoval, tedy krizový manažér, a poslední je bohém, kterého málokdy vidíte nohama na zemi a vypadá jak Harry Pottter…
NO a co teď? Přec mění se něco nebo ne? No, ale jo. Vše se mění k nepoznání. Já jsem se přece nenarodil s bicákem na hlavě.
Jak moc mi budete chybět. To už jsme něco zažili, co? Procestováno… no jéje. Pomoci a rad, co jsem od vás dostal. No, ale tak taky jako mazánek jsem si nenechal mockrát poradit. Kolik asi vrcholků Dolomit na hlavě máte kvůli mně. No, dobrou většinu určitě.
A teď jsem na cestě. V bačkorech už nejedu. „Jéééé“ už mi nepomůže. Ani svému nejoblíbenějšímu vtipu se už nesměju: „Šel král a pokadil se.“
No, dobře, tak je to furt vtipný, ale jen protože je to tak blbý.
Nevím, kam mířím. Snad kupředu a né zas jeden krok zpět. To by docela už bodlo. Mám vše, co jsem si potřeboval zabalit? Jedu sám. Vše nechávám za sebou. Nový Svět puštěný v sluchátkách a nový svět za louží. Nikoho tam nebudu znát. A jak přemítám a letím zároveň letadlem, tak se začnu obávat toho nejhoršího. Mám své náhradní brýle?
A mám je. To asi budu mít po dědovi, že furt něco hledám. Mít sedm dioptrií není taky žádná sranda.
Co mi to před odjezdem děda řek: „To je taková tvoje cesta do Prátru co? Hlavně si sebou vem poslední šachůvku z Lidovek, je to šíleně zapeklitá úloha.“
No, a měl pravdu. Dobré tři hodiny jsem nemohl jíst, spát… prostě nic, ale nakonec jsem na to řešení přišel.
A co je ten Prátr se možná ptáte? Co mi tím chtěl říct?
Jestli Vám to nic neříká, tak je to moje nejoblíbenější rodinná pohádka z dětství o výletu na pouť. Jedeme jako špunti autem ze Senohrab do Prátru. Naše posádka je bratranec, sestřenky, bratři, děda a já. Do školy nemusíme. Budeme asi trochu hladovět po cestě, ale všichni dostaneme na místě cukrovou vatu. Na horské dráze budeme ječet a bude to děsná legrace.
Bez vědomí babičky. Neboť hlavním záporákem toho to příběhu je naše nejhodnější babička. Ta nás nechce pustit, a tak děda dostane nápad, že nás všechny dá do kufru, aby nás jako babička neviděla, a propašuje nás na pouť. No, a jak tak nad tím přemýšlím, tak už vám nedokážu říct, jak to přesně končí. Nejspíš jsem usnul a objevil se na pouti. Možná babička přišla do pokoje, kde nám děda vyprávěl před spaním pohádku, vytahala dědu za uši a i pěkně seřváno dostal. Tím pádem bylo po pohádce. Nebo to žádný konec nemá.
No a proč o tom vlastně mluvím.
Asi furt trochu doufám, že všichni jste skovaný v zavazadlovém prostoru a že jedeme do Prátru. Že si užijeme srandu a budeme jíst cukrovou vatu na pouti. Že vás zkrátka stále následuju, jak do teď mi bylo zvykem.
Přemítám v oblacích, že mi to nošení kýblů plného štěrku na betonování v Pikovicích bude zatraceně chybět. Že lezení, kurzy psaní a kroužky bruslení, obědy u Šemíka, drtivé porážky s „bílejma“ To vše se stane na nějakou dobu pasé.
Nemluvě o tom, že „Posledním schodem“ jsem odešel od svého jediného domova, který jsem zažil a znal. S tím jsem z Dobešky odešel i od Vašeho příkladu, abych si vybudoval svojí vlastní cestu. Rovnici, která mi bude dávat smysl. Vyrážím jak Hloupý Honza do světa, abych se stal a vrátil jako nejbohatší muž v Babylónu.
Dostal jsem ten nejlepší dárek na cestu a rady, který jsem vždy měl. Být jeden z vás. Jeden ze tří bratrů a ten nejmladší. Je to pořádná škola života, která mě dovedla až sem. Za to bych vyházel všechny dárečky z „vokna.“
A tak Vám přeju, ať se vám daří. Ať jste zdravý a šťastný. Ať milujete a máte rádi lidi a oni vás. Ať máte po svém boku bezva ženskou. Nezapomeňte poselství z pohádky o Prátru, i když je to trochu jak život je jako pomeranč.
Když budete s něčím potřebovat pomoc, poradit. Dát někomu do držky nebo jen tak pokecat u piva, jsem tu pro vás. Teda zatím, než si najdu ženskou. Kdo ví, jak to bude pak.
