 |
| Nataša vyhrála 3. místo v soutěži Kultura 21 |
„Až ti skončí služba, zavoláš, Nico?“ ozvalo se z kuchyně.
„Mami, no ták…“ Ale ona si nemohla pomoct, měla o syna strach, i když mu táhlo na třicet. Sotva se vrátil z nemocnice a dnes už zase musí do služby?
Nico nasedl na skútr. Ale nemířil do práce, na hasičskou základnu. Po posledním zásahu měl dva dny volno. Vzal to na druhou stranu města, k nemocnici za kostelem. Věděl, že ve dvě hodiny ji propustí, jeho mořskou nymfu… Byla výhoda mít kamarády u záchranky.
Před třemi dny zavřískal hasičskou stanicí poplach. Požár lesa na druhé straně ostrova. Všem cisternám bude cesta trvat téměř hodinu. Nico s parťáky byli v autech během minuty, zapnuli sirény a vyřítili se do ulic města. Ve vysílačce chrčely další podrobnosti operačního důstojníka. Hoří v místě starověkého amfiteátru. A jsou tam zranění. Deset lidí. Filmový štáb, který natáčí v ruinách antického divadla. Plameny jim odřízly cestu. Zvedl se vítr a požár hoří rychle. Vrtulník Black Hawk už vyrazil hasit. Mořskou vodou z vaku připraví evakuační koridor. Sanitky jsou na cestě.
V kabině mercedesu poslouchal Nico instrukce z vysílačky a sledoval ubíhající krajinu. Bylo mu v ochranném obleku horko, ale věděl, že to bude ještě horší. Celý týden se teploty na ostrově držely kolem čtyřicítky a lesní požáry byly na denním pořádku.
„Filmaři,“ odfrkl si Christos. „Co asi natáčí mezi tím kamením?“ Blížili se ke Kamari. Nebe se zbarvilo do šedo žluté. Vystoupali silničkou nad vesnici. Porost na skále nad silnicí hořel. Borovice, bodláčí a trsy suchého tymiánu mizely ve chřtánu nenasytného žhavého démona.
Na place u rozcestí vyskákali z aut. Velitel zásahu Theo už byl na místě a pozoroval na obrazovce snímky z dronu.
„Chlapi, osm lidí je dole na ploše a nějaká ohořelá auta o kus dál. Od severu máme koridor pro evakuaci. Sanitky tu budou za chvíli. Dejte se do toho! Evakuační prostředky pro osm osob.“
„Dispečink ale hlásil deset lidí,“ ozval se Yiannis.
„Popálenou osobu v bezvědomí vyzvedli na laně do vrtulníku, další zjistíme až na místě,“ řekl velitel a dál sledoval obrazovku. Natáhli hadice po obou stranách koridoru. Prostříkávali kořeny stromů. Ale silný vítr vše komplikoval. Ohnivý živel se nehodlal vzdát. Když se konečně probojovali na okraj amfiteátru, uviděli pod sebou skupinu lidí, jak se k sobě tiskne ve středu mramorového kruhu. Někteří byli v kostýmech, bílých dlouhých tógách. Antická tragédie v celé své hrůze.
Nico, Christos, Lucas a Yiannis sestoupili po mramorových stupních ke skupině a přehodili vyděšeným lidem izotermické deky přes ramena.
„Vodu!“ byla první slova muže, který na sobě měl jen kraťasy a kolem hlavy tričko.
„V sanitce se o vás postarají, dají vám pít. Nasaďte si to a pomalu dýchejte. Můžete jít sám?“ zeptal se ho Lucas a nasazoval mu dýchací masku, kterou měl připnutou ke svému dýchacímu přístroji. „Všichni můžeme jít, kromě Bunny.“ Ukázal na ležící dívku, nad níž se skláněla starší žena.
„Vezmu ji,“ prohlásil bez váhání Nico, shýbl se a drobnou postavu zdvihl do náručí. Věděl, že má šetřit síly a neběhat, ale tady šlo o vteřiny. Proběhl koridorem, předal dívku záchranářům a vřítil se zpátky do pekla. „Nicholasi! Šetři síly!“ zařval velitel.
Od amfiteátru se blížila čtveřice postav. Lucas a Yiannis podpírali muže v kraťasech a ženu v dlouhé róbě. Christos zatím připravoval na evakuaci další dvojici. Nico k nim přiběhl, vzal obě ženy pod své paže jako pod ochranná křídla a vedl je uličkou, o kterou stále sváděli boj oheň a voda. „Nelly,“ snažila se mu jedna z nich vykroutit. „Nevíme, kde je Nelly!“ křičela na něho anglicky.
„Veliteli, podle téhle ženy nám chybí jedna osoba,“ zamračil se Nico.
„Krucinál, tak řekne mi někdo, kolik tu má být lidí?“
„Zbylo nás tu devět,“ prohlásil muž v kraťasech anglicky a posadil se na lehátku, což rozezlilo záchranářku.
„A ta Nelly? Byla s vámi, když začalo hořet?“ vyštěkl na něho Theo.
„Šla si odskočit, měli jsme zrovna pauzu.“
„Kam?“
„Máme WC v karavanu…“
„Byla tam, když začal hořet?“
„Já nevím,“ podrbal se chlapík na holé lebce a ruce se mu roztřásly. „Nevím,“ rozplakal se.
Nico popadl sekyru a opět se rozběhl k amfiteátru. „Co si myslíš, že děláš?“ zařval Theo. Nico jen mávl rukou. Ohořelý karavan na okraji lesa přišel o svou původní barvu. Dveře nešly otevřít. Nico zaťal sekyru do místa zámku a dveře povolily. Uvnitř nikdo nebyl. Rozhlížel se kolem. O kousek dál zahlédl malé autíčko a vydal se k němu. Bylo mu nesnesitelné horko a ve spáncích mu začala tepat bolest. Za autem byl skalní výběžek a v něm vytesaný obrovský kamenný žlab s vodou. Napajedlo. Jsou tu pastviny, došlo mu. Trochu se zchladí a bude mu líp. Sundal si ochrannou masku. Ve žlabu se něco pohnulo. Zatočila se mu hlava a pomyslel si, že blouzní. Nico dobře věděl, že má při zásahu šetřit síly, ale nemohl si pomoci. Z vody se najednou vynořila bílá postava. „Nymfa,“ vydechl těsně před tím, než omdlel.
Nelly už měla dost režiséra i tohohle podělanýho filmovýho štábu. Kdyby předem věděla, že ona, holka z pražského sídliště, dostane svou vysněnou roli v seriálu Netflixu, tak sem vůbec nejela. Teď tady trčí už druhý týden, v příšerném hotelu uprostřed suchých kopců a daleko od pláží. Původně to vypadalo to jako super nápad. Práce na řeckém ostrově uprostřed léta. Takové prázdniny u moře. Moře! Její živel!
Ale nic nebylo tak, jak si to představovala a jak produkční slibovala. Kráva! Kvůli světlu je nahnali mezi nějaké ruiny vždycky odpoledne a vraceli se až k půlnoci. Vzala si auto z půjčovny, aby nebyla závislá na jejich minibusu a mohla chodit plavat. Jo, jenže na to padnul pořádnej kus honoráře. Produkční jí odmítla proplatit byť jen část nákladů. „Nehraj si na primadonu! Nejsi žádná hvězda,“ změřila si ji pohrdavým pohledem. „A nedráždi režiséra. Nechoď mu s tím krámem na oči.“ A tak Nelly raději parkovala vždy kus dál od štábu. V pauze řekla, že si jde odskočit. „Nezamaž zase kostým!“ zařvala za ní produkční. Nelly podkasala dlouhou bílou tógu v antickém stylu a odběhla ke svému autíčku. Dnes to zapíchla u kozí ohrady pod vysokou borovicí. Potřebovala vypadnout od té podivné party. Lepší kozí stádo, než tým mezinárodní koprodukce! „S váma je aspoň sranda, holky,“ promluvila ke kozám a usadila se do zeleného fordu. Otevřela okna i dveře, sklopila sedadlo a na chvíli zavřela oči. Kozy ji pozorovaly, ale usoudily, že tenhle dvounožec jim nic na zub nedá. Sám vypadá pohuble. Když se od západu zvedl vítr, kozy zdvihly hlavy a zavětřily. Pak se jako na povel rozběhly dolů do údolí.
Nelly v nose zaštípal kouř. Probrala se. Hoří? Hoří! A ona tady spí! Sakra! Vyskočila z auta, ale to bylo v pořádku, dým přicházel od borového háje. Nenapadlo ji nic lepšího, než nastartovat a pokusit se ujet. Ale dým zhoustl a nemohla trefit silnici, motala se mezi stromy, až skončila opět u kozí ohrady. Kouř ji začal dusit. Nezatáhla okna! Rozkašlala se, srdce až v krku. Vybavily se jí všechny ty obrazy z minulých dní. Ve zprávách běžely záběry ničivých požárů, které sužovaly celé Řecko. A teď je to tady! Zaslechla, jak v dálce někdo volá její jméno. Ale možná to byl jen vítr, který zesiloval, nebo krev, která jí tepala v uších. Když uviděla, jak se přes trsy suché trávy plíží plameny, zpanikařila. Vyskočila z auta a rozběhla se. Netušila, kam míří. Běžela podél plotu. Kozy byly pryč. Doběhla ke skále a uviděla kamenný žlab napajedla. Byl velký jako luxusní vana. A plný vody! Neváhala a celá se do žlabu ponořila. Nelly měla výdrž akvabel. Jako malá trénovala čtyřikrát týdně v hloubětínském bazénu. Když se ze žlabu vynořila, smotala kus bílé tógy a snažila se vydýchat přes provizorní filtr. Při pohledu na hořící stromy se jí udělal knedlík v krku. Klid, holka! Nadechla se a ponořila.
Když Nico otevřel oči, uviděl nad sebou dvě rozmazaná modrá světla. Majáky, napadlo ho. Kamarádi mě našli! A oči zase zavřel. Najednou ucítil na tváři pleskání. „No tak, frajere, prober se! Ty to dáš!“
„Nejsem frajer,“ zasípal. Dívku, která se nad ním skláněla, už viděl jasněji. To ty její oči! Modré majáčky.
„Jak to že…?“ Nelly nechápala, že ten krásnej řeckej hasič na ni promluvil česky.
„Jsem Nico! Přišel jsem tě zachránit.“
„To jsem si teda nevšimla,“ ušklíbla se.
Posadil se a teprve teď si všiml, že jeho ochranný oblek je rozepnutý, kolem hlavy a hrudníku má omotanou mokrou bílou látku a dívka že je téměř nahá. Díval se zblízka na její ňadra a vybavila se mu mramorová socha mořské nymfy. Pleskla ho znovu po tváři a zavrtěla hlavou. Ale usmívala se. Chytil její ruku a políbil ji do dlaně. Naklonila se k němu. Zavřela oči…
„Tady jsou!“ Výkřiky, doteky, otázky. Termodeka, nosítka, sanitka, nemocnice.
Propustili ji po dvou dnech. Byla v pořádku. Před branou na ni mával mladík v bílé košili. Že by z produkce poslali šoféra? Konečně trochu úroveň, pomyslela si. Nepoznala ho hned. Usmíval se na ni a v dlani držel řetízek s modrým přívěskem. „Matóchandro, modré oko. Bude tě chránit.“
„Děkuju! Jak jsi věděl, kdy mě pustí? A vezmeš mě do hotelu?“
„Vezmu tě, kam budeš chtít. Ale nemáš hlad?“
„Strašnej,“ přiznala se. Nasedla za něho na skútr a vyrazili za město. Dojeli k taverně zastrčené na malé pláži mezi skalami a dali si oběd. A navrch zmrzlinu a meloun! Nico zasněně sledoval, jak se tahle hubená holka láduje. „Budeš se líbit mojí mámě,“ řekl najednou.
„Co to říkáš? Přece zítra odlétám.“
„Vím, to mě jen tak napadlo. Co bys chtěla dělat teď?“ Zadívala se na mořskou hladinu. „Asi bych ráda naposledy do vody, ale po všem tom jídle půjdu rovnou ke dnu.“ Rozesmáli se. Povídali si. Ona o svých plánech a snové roli v seriálu. On o své práci a o rodině. O příbuzných na Moravě a o místech, která tam má rád. Když slunce zapadlo, políbil ji. Její pusa chutnala po melounu.
Taverna už byla dávno zavřená a pláž liduprázdná, když se svlékli a rozběhli po písku do vln. Líbali se pod vodou a šumění moře v uších se mísilo se zpěněnou krví v jejich žilách. Milovali se. Rytmus jejich těl se přizpůsobil mořským vlnám, které s nekonečnou naléhavostí narážely na skály a tříštily se do bílé pěny. Rozbřesk je zastihl na pláži. Zamotaní do sebe navzájem, do oblečení a do dek, které ukradli z terasy taverny. Srdce jim bušila ve stejném rytmu a všechno bylo najednou jiné. Ale jen do té chvíle, kdy se Nelly vzpamatovala a vykřikla: „Kolik je hodin? Letadlo!“
Posuvné dveře letištní haly se pomalu zavíraly. Nico v pomačkané bílé košili se odrážel ve skleněné tabuli. „Neodjížděj,“ zašeptal. Ale přes sklo viděl, jak jeho nymfa přistupuje k odbavovací přepážce.
Nelly podávala celníkovi pas zmáčený od slzí. Brečela celou cestu na letiště. Brečela, když ji Nico naposledy obejmul a naposledy zopakoval, ať tu zůstane, že ji miluje a bez ní nemůže žít. V hlavě měla jen jeho. Proč se to, sakra, tak zkomplikovalo? Proč nemůže myslet na novou roli, na Netflix a smlouvu, která na ni čeká? Konečně prorazí! Proč namísto toho myslí na chlápka, kterého zná sotva tři dny? Třeba to zmizí. Jakmile se letadlo odlepí od země, bude myslet na roli, slibovala si.
Mechanicky položila kufr na pás. „Á, Nelly,“ rozzářil se celník. „Viděli jsme vás v televizi, slečno! Celé Řecko sledovalo záchrannou akci. Jste hrdinka, víte to? Zachránila jste našeho hasiče. Našeho Nicholase!“ Zmínka o Nicholasovi ji znovu rozeštkala.
Přistoupila k bezpečnostnímu rámu a ten zapípal. Žena v uniformě ukazovala, že si nesundala řetízek. Nelly si sáhla na krk. Siréna rámu pištěla a červené světlo vztekle blikalo. Lidé za ní něco vykřikovali. Nelly je nevnímala. Jako zkamenělá se dotýkala modrého přívěsku na krku. Pak se pomalu otočila a prošla letištní halou.
Stál tam a pořád ještě zíral na dveře. Podala mu řetízek s ochranným modrým okem.
„Myslím, že ho budeš potřebovat víc než já.“ Nicův nechápavý obličej.
„Ty…?! Copak ty…? Jak to? Proč?“
„Protože ode dneška,“ usmála se, „ode dneška mě máš krku, frajere!“
