OD KRBU POD MOST - NAPSALA JITKA SOVA

Mám ráda praskání dřeva v krbu. Občas vylétnou jiskry a sežehnou mé dlouhé jemné chlupy. Když si na mě lidi sedají či lehají, miluji vůni jejich kůže, tíhu jejich těl na sobě. Zvlášť když se k sobě tulí, slastně vzdychají, noří do mě prsty nohou a rukou.

Jsem už tady dlouho. Kromě lidí si na mě sedají či uléhají taky psi. Tohle už je v pořadí jejich pátý pes, co si na mě lehá. A ta poslední, Bára, vždycky najde způsob, jak mě mít pro sebe, všechny ostatní vyžene.
A teď najednou, že mě vymění, že už jsem olezlá, vypelichaná a už mě nejde vyčistit.
Putuji od krbu do popelnice. Pozoruji ruce od zaschlého bahna, s černou špínou za nehty, jak mě vynášejí z popelnice. Jsem u řeky pod mostem. Člověk, co na mě uléhá, má na sobě teplý kabát a jeho pes mi připomíná naši Báru, taky mě chce mít celou pro sebe. Nakonec se ale na mě vejdou oba dva.