„One day I´ll fly away! Leave all this to yesterday…“ zpívá Nicole Kidman z telefonu vedle mě. Přesně to jsem vždycky chtěla. Odletět. Zmizet. Vypařit se od určitých lidí, problémů, situací, problémových situací s lidmi… Mozek mi jede na plné obrátky. Přemýšlím hodně a nad spoustou lidí, ale teď především sobecky sama nad sebou. Několik let jsem si nepřála nic jiného než někam odjet a mít tu možnost vrátit se, když budu chtít a když chtít nebudu, tak se nevracet. Teď tu možnost mám. Můžu odletět, zmizet, vypařit se…, ale bojím se a vlastně nevím, jestli to chci.
Celých sedmnáct let mého života bylo stejných. Stejné dny se stejnými lidmi. Útěk ze stále stejné reality mi zajišťovaly jen filmy a seriály. Když jsem se na ně dívala a představovala si, že jsem někdo jiný měla jsem pocit, že můžu všechno. Největší změny v životě přišly, když jsem přecházela ze školky na základní školu a ze základní školy na střední. A to je vlastně ten důvod, proč pryč na jednu stranu vážně chci a na druhou vážně nechci.
Odjakživa jsem hodně fixovaná na svoje rodiče a rodinu obecně, protože – a na to jsem přišla teprve nedávno – mám nebo jsem měla pocit, že jsou vlastně jediní, komu můžu na 100 % důvěřovat. Nikdy jsem si nepouštěla lidi k tělu. Ne, úplně. Dokud nepřišel on.
Pár minut a měla jsem pocit, že všechno, co jsem si kdy myslela, je pryč. Potkali jsme se před pár měsíci. Moc se neptal, ale nechával mě mluvit. Stejně tak jsem brzy pochopila, že se nemám ptát já. Ze začátku jsem to zkoušela, ale nikdy neodpověděl. Rozhodně ne přímo. Občas z něj vypadlo, že někde někdy něco dělal. Občas něco, čemu jsem vůbec nerozuměla. Něco mezi Saturninem a Sherlockem Holmesem, ale je ještě chaotičtější, chytřejší a vtipnější.
Strávili jsme spolu několik dní. Hodně jsme mluvili. Hodně se smáli. Hodně mlčeli. Ale i když jsme mlčeli, tak jsem neměla pocit, že dělám něco špatně, což většinou mívám, když člověk vedle mě nemluví. Měla jsem prostě pocit, že je to celé správně. A právě on mě naučil dívat se na hvězdy a víc kolem sebe, vnímat Shakespeara tak, jak Shakespeare chtěl, aby byl vnímán, a užívat si i sebemenší chvíli štěstí, kterou můžete pocítit.
Je svým způsobem děsivé, že nejvíc na světě věřím člověku, o kterém vím tak moc a zároveň tak málo, ale dobře vím, proč to tak je. Nejenom, že si našel cestu k mému srdci, ale pomohl mi najít cestu sama k sobě. Díky němu si dokážu rovnat myšlenky a dokážu je kontrolovat tak, aby mě úplně nepohltily. Udělal toho pro mě opravdu hodně a já mu za to budu napořád vděčná.
Nicole zpívá poslední tóny a mě najednou vytrhne z proudu myšlenek známý pocit.
Nicole zpívá poslední tóny a mě najednou vytrhne z proudu myšlenek známý pocit.
Vím, že stojí za mnou. Ani se nemusím otáčet, abych věděla, že má ruce v kapsách. Instinktivně se narovnám, ale pořád se dívám na oblohu. Sedá si vedle mě a také kouká nahoru. Moc dobře si uvědomuje, že to byl on, kdo mě naučil vnímat každou hvězdičku. Písnička končí a jako další začíná hrát Come what may. Líbí se mi, jak náhodné mixy skladeb dokážou skvěle odhadnout atmosféru. Jeho oči se z noční oblohy přesunou na mě.
„Tak co? Jak ses rozhodla?“ zeptá se po chvíli.
Musím potlačit úsměv nad tou nadějí v jeho hlase…. Cítím jeho pohled, ale pořád nesklápím zrak. Vím, co musím udělat, a také vím, co CHCI udělat.
Podívám se na něj, padnu mu kolem krku a zašeptám do ucha: „Co si mám zabalit?“
Loučím se s rodiči, prarodiči, bratrem, se psy a jsem dojatá a vím, že mi budou chybět, ale nebojím se. Vím, že jsem v nejlepších rukou. Už mám za sebou objímací kolečko a teď se dívám na něj. „Nebojte. Na Vánoce Vám ji přivezu,“ říká, když ho moje maminka objímá se slzami v očích. Vymaní se ze všech objetí, podání rukou a otírání slz a bere mě za ruku. Vycházíme z domu a oba se ve stejnou chvíli podíváme na hvězdy nad námi. Čeká nás dlouhá cesta a já se jí nemůžu dočkat.
Loučím se s rodiči, prarodiči, bratrem, se psy a jsem dojatá a vím, že mi budou chybět, ale nebojím se. Vím, že jsem v nejlepších rukou. Už mám za sebou objímací kolečko a teď se dívám na něj. „Nebojte. Na Vánoce Vám ji přivezu,“ říká, když ho moje maminka objímá se slzami v očích. Vymaní se ze všech objetí, podání rukou a otírání slz a bere mě za ruku. Vycházíme z domu a oba se ve stejnou chvíli podíváme na hvězdy nad námi. Čeká nás dlouhá cesta a já se jí nemůžu dočkat.
