„A vaše děti také žvýkají?“ ptám se našeho ubytovatele na ostrově Malaita.
„Jo, všechny,“ usmívá se a už cpe svému pětiletému synáčkovi betel do načervenalé pusinky.
„Není to pro něj nezdravé?“
„Asi je,“ odpovídá otec, jehož zuby už mají po mnoha letech žvýkání návykové drogy temnou hnědočervenou barvu.
„Tak proč mu to dáváte?“
„Děti brečí, když to nedostanou…“
„A nebylo by lepší jim to vůbec nezačít dávat?“
„No, bylo, ale ony to chtějí,“ krčí rameny a podává betel i svým dalším ratolestem. Společně se pak vydáváme na obhlídku ostrova.
Míjíme prázdnou školu, kterou nám náš domácí s pýchou ukazuje.
„Většina dětí na ostrově už umí číst a psát.“
„A kde jsou školáci teď?“ divím se. „Mají prázdniny?“
„Ne, ty začnou až za týden. Výuka je jen od pondělí do pátku.“
„Tak proč nejsou ve třídách dnes, když je středa?“
„Vždyť vám říkám, za týden mají prázdniny.“
Je zázrak, že s takovým přístupem jsou zdejší děti vůbec gramotné, říkám si. Po cestách jich běhá hodně a mají spoustu energie, na což jsou jejich otcové velmi pyšní. Že za euforický stav může i betel, to zdejším rodičům vůbec nepřijde podstatné.
„Od malička jim ukazujeme, jak se takové sousto umotá, aby byly děti samostatné,“ vypráví náš domácí a já nevím, co na to říct. Prostě někde učí děti „jen“ číst, psát, počítat, a tady musí zvládnout i přípravu drogy.
„A co takové sousto obsahuje?“ ptám se. „Jak se betel připravuje?“
„A co takové sousto obsahuje?“ ptám se. „Jak se betel připravuje?“
Pan domácí mi přiděluje svého nejstaršího výrostka, aby mě proškolil, a sleduje, jak se syn osvědčí jako instruktor.
„Vy to vážně nevíte?“ přeměřuje si mě chlapec pohrdavým pohledem puberťáka. Brzy je však na něm vidět, jak mu dělá dobře, že ho poslouchá exotická Evropanka. A mě hřeje pocit, že jsem pro místního mladíka nadějná žákyně, protože říká: „To je jednoduchý, vše se hned naučíte. Základem jsou listy pepřovníku betelového, který tady roste.“
„Ale u nás ne,“ nesměle špitnu.
„Tak to máte blbý,“ znejistí, „pak vám to asi všechno říkám zbytečně.“
„Jen pokračuj,“ nabádá synka otec, „ať se paní něco dozví. Určitě se jí to bude na cestách někde hodit.“
Nemyslím si, že bych si někdy motala betel, ale dávám pozor, ať jsem vzdělanější. List se prý musí potřít hašeným vápnem, někdy i špetkou tabáku nebo nějakým kořením pro chuť. Přidá se ořech palmy arakové.
„Ten je nejdůležitější, ale vápno taky,“ zdůrazňuje kluk. „No, a pak smotat a žvýkat.“
A tak se na Šalamounových ostrovech dozvídám od dětí, které nemusejí chodit do školy, žvýkají betel a mají zkažené zuby, o droze, co na světě existuje už přes dva a půl tisíce let. Chlapec se na mě šťastně usmívá, podává mi čerstvě ubalenou ruličku a loučí se slovy:
„To vám, paní, říkám, jen rozkousat a nepolykat, rozumíte? Nikdy, nikdy nepolykat.“
Delší verze:
Je zázrak, že s takovým přístupem jsou zdejší děti vůbec gramotné, říkám si. Po ulicích jich běhá hodně a mají spoustu energie, na což jsou jejich otcové velmi pyšní. Že za euforický stav může i betel, to zdejším rodičům nepřijde podstatné.
„Od malička jim ukazujeme, jak se takové sousto umotá, aby byly děti samostatné,“ pokračuje náš domácí v přerušeném tématu.
Nevím, co na to říct. Prostě někde učí děti „jen“ číst, psát, počítat a „podobné maličkosti“, tady musejí zvládnout i přípravu návykové drogy.
„Vy to vážně nevíte?“ přeměřuje si mě chlapec pohrdavým pohledem puberťáka. Brzy je však na něm vidět, jak mu dělá dobře, že ho poslouchá exotická Evropanka. A mě hřeje pocit, že jsem pro místního mladíka nadějná žákyně, protože říká: „To je jednoduchý, vše se hned naučíte. Základem jsou listy pepřovníku betelového, který tady roste.“
„Ale u nás ne,“ nesměle špitnu.
„Tak to máte blbý,“ znejistí, „pak vám to asi všechno říkám zbytečně.“
„Jen pokračuj,“ nabádá synka otec, „ať se paní něco dozví. Určitě se jí to bude na cestách někde hodit.“
Nemyslím si, že bych si někdy motala betel, ale dávám pozor, ať jsem vzdělanější. List se prý musí potřít hašeným vápnem, někdy i špetkou tabáku nebo nějakým kořením pro chuť. Přidá se ořech palmy arakové.
„Ten je nejdůležitější, ale vápno taky,“ zdůrazňuje kluk. „No, a pak smotat a žvýkat.“
A tak se na Šalamounových ostrovech dozvídám od dětí, které nemusejí chodit do školy, žvýkají betel a mají zkažené zuby, o droze, co na světě existuje už přes dva a půl tisíce let. Chlapec se na mě šťastně usmívá, podává mi čerstvě ubalenou ruličku a loučí se slovy:
„To vám, paní, říkám, jen rozkousat a nepolykat, rozumíte? Nikdy, nikdy nepolykat.“
Delší verze:
Děti na Šalamounových ostrovech mají červený úsměv a zkažené zuby. Může za to betel, který tu žvýkají i ti nejmenší. Na zemi se všude lesknou odpudivé červené plivance a trvá, než rudé chrchle člověk přestane tak silně vnímat.
„A vaše děti také žvýkají?“ ptám se našeho ubytovatele na ostrově Malaita. Podle knihy hostů jsme v přímořské vesničece Atori prvními návštěvníky po 14 měsících.
„Jo, všechny,“ usmívá se a už cpe svému pětiletému synáčkovi betel do pusinky plné červených slin.
„Není to pro něj nezdravé?“ prohlížím si jeho červené zoubky a rudě zbarvený jazýček.
„Asi je,“ odpovídá jeho táta, jehož zuby už mají po mnoha letech žvýkání návykové drogy temnou hnědočervenou až černou barvu.
„Tak proč mu to dáváte?“
„Děti brečí, když to nedostanou,“
„A nebylo by lepší jim to vůbec nezačít dávat?“
„No, bylo, ale ony to chtějí,“ krčí rameny a podává betel i svým dalším pěti ratolestem. Společně se pak vydáváme na obhlídku Atori, kde žije pár tisíc obyvatel. Brzy míjíme prázdnou školu, kterou nám náš domácí s pýchou ukazuje a říká, že většina děti na ostrově už umí číst a psát.
„A kde tedy školáci jsou?“ divím se. „Mají prázdniny?“
„Ne, ty začnou až za týden. Výuka je jen od pondělí do pátku.“
„Tak proč nejsou dnes ve třídách?“ divím se, protože je středa.
„Vždyť vám říkám, za týden mají prázdniny.“
„A vaše děti také žvýkají?“ ptám se našeho ubytovatele na ostrově Malaita. Podle knihy hostů jsme v přímořské vesničece Atori prvními návštěvníky po 14 měsících.
„Jo, všechny,“ usmívá se a už cpe svému pětiletému synáčkovi betel do pusinky plné červených slin.
„Není to pro něj nezdravé?“ prohlížím si jeho červené zoubky a rudě zbarvený jazýček.
„Asi je,“ odpovídá jeho táta, jehož zuby už mají po mnoha letech žvýkání návykové drogy temnou hnědočervenou až černou barvu.
„Tak proč mu to dáváte?“
„Děti brečí, když to nedostanou,“
„A nebylo by lepší jim to vůbec nezačít dávat?“
„No, bylo, ale ony to chtějí,“ krčí rameny a podává betel i svým dalším pěti ratolestem. Společně se pak vydáváme na obhlídku Atori, kde žije pár tisíc obyvatel. Brzy míjíme prázdnou školu, kterou nám náš domácí s pýchou ukazuje a říká, že většina děti na ostrově už umí číst a psát.
„A kde tedy školáci jsou?“ divím se. „Mají prázdniny?“
„Ne, ty začnou až za týden. Výuka je jen od pondělí do pátku.“
„Tak proč nejsou dnes ve třídách?“ divím se, protože je středa.
„Vždyť vám říkám, za týden mají prázdniny.“
„Od malička jim ukazujeme, jak se takové sousto umotá, aby byly děti samostatné,“ pokračuje náš domácí v přerušeném tématu.
Nevím, co na to říct. Prostě někde učí děti „jen“ číst, psát, počítat a „podobné maličkosti“, tady musejí zvládnout i přípravu návykové drogy.
A betel návyková droga je, podobně jako alkohol, nikotin nebo kofein. Je to ale legální skoro po celé jihovýchodní Asii.
I já chci být vzdělaná, a tak se ptám, jak se betel připravuje. Pan domácí mi hrdě přiděluje jednoho svého výrostka ke školení a sleduje, jak se syn osvědčí jako instruktor.
„Vy to vážně nevíte?“ přeměřuje si mě chlapec pohrdavým pohledem puberťáka. Brzy je však na něm vidět, jak mu dělá dobře, že ho poslouchá exotická Evropanka. A mě zase hřeje pocit, že zatímco doma jsem blbá blondýna, pro místního mladíka jsem nadějná a má ve mně důvěru, protože říká: „To je jednoduchý, vše se naučíte.“ Pak mi ukazuje, že základem jsou listy pepřovníku betelového, který tady roste.
„Ale u nás ne,“ nesměle špitnu.
„Tak to máte blbý,“ znejistí, „pak vám to asi všechno říkám zbytečně.“
„Jen pokračuj,“ nabádá synka otec, „ať se paní něco dozví, když je tu s námi. Nevíš, kde všude se jí to bude cestách hodit.“
Nemyslím si, že bych si někdy motala betel, ale když už se mi mladík s takovým úsilím věnuje, dávám pozor, ať jsem vzdělanější. Od té doby si pamatuju, že list se musí potřít hašeným vápnem, někdy i špetkou tabáku nebo něčím pro chuť... a přidá se ořech palmy arakové.
„Ten je nejdůležitější, ale vápno taky,“ zdůrazňuje kluk. „No, a pak smotat a žvýkat.“
A tak se na Šalamounových ostrovech dozvídám od dětí, které nemusejí chodit do školy, žvýkají betel a mají zkažené zuby, o droze, co na světě existuje už přes dva a půl tisíce let. Chlapec se na mě šťastně usmívá, podává mi čerstvě ubalenou ruličku a loučí se slovy:
„To vám, paní, říkám, jen rozkousat a nepolykat, rozumíte? Nikdy nepolykat.“
„Vy to vážně nevíte?“ přeměřuje si mě chlapec pohrdavým pohledem puberťáka. Brzy je však na něm vidět, jak mu dělá dobře, že ho poslouchá exotická Evropanka. A mě zase hřeje pocit, že zatímco doma jsem blbá blondýna, pro místního mladíka jsem nadějná a má ve mně důvěru, protože říká: „To je jednoduchý, vše se naučíte.“ Pak mi ukazuje, že základem jsou listy pepřovníku betelového, který tady roste.
„Ale u nás ne,“ nesměle špitnu.
„Tak to máte blbý,“ znejistí, „pak vám to asi všechno říkám zbytečně.“
„Jen pokračuj,“ nabádá synka otec, „ať se paní něco dozví, když je tu s námi. Nevíš, kde všude se jí to bude cestách hodit.“
„Ten je nejdůležitější, ale vápno taky,“ zdůrazňuje kluk. „No, a pak smotat a žvýkat.“
A tak se na Šalamounových ostrovech dozvídám od dětí, které nemusejí chodit do školy, žvýkají betel a mají zkažené zuby, o droze, co na světě existuje už přes dva a půl tisíce let. Chlapec se na mě šťastně usmívá, podává mi čerstvě ubalenou ruličku a loučí se slovy:
„To vám, paní, říkám, jen rozkousat a nepolykat, rozumíte? Nikdy nepolykat.“