Prvním tichým bláznem v rodině, kterého jsem poznala, byl dědův starší bratr, strejda Aleš. Strejda Aleš byl elektrikář. V naší rodině jsou totiž všichni elektrikáři. Nebo učitelé. Jen já jsem se tomuto rodinnému prokletí vyhnula. Můj bratr mě vysvobodil, protože stihnul být za svůj život jak elektrikářem, tak i učitelem. A tak si já můžu právničit. A psát. Díky brácho! Strejda Aleš byl tedy elektrikář, navíc sběratel komiksů Káji Saudka (tím se rád chlubil před slečnami) a časopisu Čtyřlístek (to slečnám tajil). A rybář. Vozil nám pstruhy zabalené v novinovém papíře. Pstruzi to nebyli jen tak ledajací, duhově se blýskali. Byli to totiž pstruzi američtí. V té době bylo všechno americké tak nějak automaticky lepší. I strejda Aleš vypadal trošku americky. Měl blonďaté vlasy, modré oči schované za zrcadlovými brýlemi a zářivě bílý americký úsměv. Jezdil opravovat dráty vysokého napětí, a tak byl pořád v ohrožení života. Měl hodně slečen, které k nám občas bral s sebou. Slečny se snažily si mě předcházet, aby se ukázaly, že to umí s dětmi. Nebylo jim to ale nic platné. Všechny ty Olinky, Irenky, Tamarky a Lucinky, kterým strejda Aleš genericky říkal „Kočko“, neměly dlouhého trvání. Po čase k nám jezdit přestaly. Pak přestal jezdit i strejda Aleš. Zabil ho elektrický proud. To už se v rodině plné elektrikářů občas stává. Riziko povolání. Zůstaly nám po něm kompletní svazky komiksů Káji Saudka, kompletní svazky Čtyřlístků a mému bratrovi láska k rybaření.
Mít staršího bratra je velká výhoda. Když se v době dospívání moje stejně staré spolužačky, přiznejme si to, poněkud trapně nakrucovaly a zpívaly Go West společně s Pet Shop Boys, já jsem před staršími kluky ledabyle utrousila poznámku o nejnovějším albu Rage Against Machines a hoši odpadali. Až na Pavla Vaněčka. Pavel Vaněček neposlouchal rock. Pavel Vaněček se zajímal o astrofyziku a závodně dělal karate. Byl blonďatý a modrooký, trochu jako strejda Aleš. Pavel Vaněček byl rybář. „Ty rád chodíš na ryby? Můj brácha taky,“ nahodila jsem udičku. „No a? Ty snad taky rybaříš?“ „Jasně, občas s bráchou chodím.“ Samozřejmě, že jsem kecala. „To bych se divil, jak tě znám. Musela bys totiž dlouho mlčet a brzo vstávat.“ Pokrčila jsem nezúčastněně rameny a klidně pozorovala stříbřitou hladinu v očích Pavla Vaněčka. Správný rybář je trpělivý. Počkal si na mě po škole. „Zejtra o půl sedmý tě vyzvednu? Že bych tě, teda, jako, ehmm, vzal s sebou na ryby? Teda jestli, ehmm, chceš.“ „Chci.“ „Tak teda, ehm, nezaspi!“ Nezaspala jsem. Díky brácho!
Pak umřel děda, přirozenou a klidnou smrtí ve spánku. To se stává ve všech rodinách, nejen u elektrikářů a učitelů. Riziko života. Já jsem si v té době rajzovala po světe a přijela jen na pohřeb. Brácha přišel na pohřeb pozdě, protože byl na rybách. Dědův mladší brácha, strejda Milan, vyprávěl na hostině po pohřbu všechny dědovy oblíbené historky a pak oblíbené historky strejdy Aleše, a vypadal u toho, jako by někdo smíchal mého dědu se strejdou Alešem, jenom mladší. Všichni jsme se smáli. Pak se strejda Milan rozbrečel, že už je na světě dočista sám. „Alespoň že děda umřel ve spánku a bez bolesti,“ řekla jsem, protože jsem chtěla něco říct. Řekla jsem, co řekli mně. Všichni najednou začali s velkým zaujetím pozorovat jídlo na talíři. Brácha šel ven, asi kouřit. Strejda Milan se ke mně přitočil: „To ti řekli? Neumřel ve spánku, měl velký bolesti. Poslední měsíc to bylo strašný. Tvůj brácha byl celu dobu s ním. Převedl ho na druhej břeh řeky. To pro něj muselo bejt těžký.“ Udiveně jsem se na strejdu Milana podívala. „Není teď na tom dobře, no zeptej se ho, proč chodí pořád na ryby.“ „Proč chodíš pořád na ryby?“ zeptala jsem se bráchy. Brácha neodpověděl hned, nejdřív si zapálil cigaretu, kdoví kolikátou už ten den. „Proč chodím pořád na ryby? …Abych se nezbláznil.“ Díky brácho….