"To víš, že to zvládnu," hlásím sebevědomě.
Ve skutečnosti si tak jistý nejsem, ale nemůžu hned v úvodu léčebného pobytu vznést pochybnosti.
"No, a vždyť o nic nejde. Když to nepůjde, tak to prostě odpískám," uklidňuji svou paní a i sebe.
Nástup do lázní.
Ubytování mám na mé přání ve druhém patře, což je nejbližší patro k jídelně a k centru procedur. Mám jednolůžkový pokoj, ale ve skutečnosti tam od prvního vstupu jsme dva. Já a můj nepřítel, se kterým už nějakou dobu bojuji. Říkám mu pan „P“. Na prostor je nenáročný. Ani jíst nepotřebuje. Velkou část dne mě nechává v klidu, ale když začne zlobit, tak to stojí za to. Tomu říkám stav „OFF“.
Nejhorší je jeho záludnost. Udeří, když to nejméně očekávám a potom je dvojnásob nebezpečný.
Hlásí se mírným třesem a pokračuje ztuhlostí svalů a nemožností pohybu. Nezvednu ruce, neudělám delší krok, nemám sílu…
Ne, není to tak zlé, zvednu ruce, ale jen omezeně, silou vůle se donutím zvednout z lůžka, ale můj pohyb je pomalý a namáhavý.
Naštěstí existují medikamenty, které za nějaký čas pana „P“ na nějaký čas eliminují. Tomuto údobí se dá říkat „ON“ a nastupuje zvolna po požití medikamentů, někdy brzy, někdy později a je třeba s tím počítat a přizpůsobit se tomu.
Když jsem doma, mám po svém boku „anděla“. Má lehké spaní a vždy ve správnou chvíli se zeptá: „Máš problém? Potřebuješ pomoct?“
Ale tady v lázních budu bez svého „anděla“, odkázán jen na sebe a svou vůli.
Ne, není to tak hrozné. Po světě se pohybuje spousta „andělů“.
S prvním jsem se setkal v lázeňském bazénu po ukončení společného cvičení, kdy jsem se snažil na neosušené tělo navléct župan. Pán mě chvíli pozoroval, jak se poskakující snažím nahmatat druhý rukáv županu a po chvíli mi nesrozumitelnou řečí sdělil, že bla bla bla a pomohl mě navléci župan. Byl to Francouz. Spolu s manželkou poznával krásy Karlových Varů a shodou okolností se ocitl ve správný čas na správném místě.
Podobná situace nastala, když jsem opustil saunu a po ochlazení ve sprše se snažil na mokré tělo natáhnout plavky. Stál jsem v hlubokém předklonu, rukama držel plavky navlečené na nohy ve výši kotníků a stál a stál a stál.
Vtom ke mně přiklekl „anděl“ číslo 2 a vytáhl plavky na své místo, čímž skryl mou mužnou ozdobu. „Anděl“ číslo 2 byla pro změnu německá turistka, která vystoupila rovněž ze sauny a ze své a mé nahoty si očividně nic nedělala.
Snad nejhorší souboj jsem podstoupil se svým nepřítelem panem „P“po návratu z procházky do japonské zahrady. Načerpal jsem tam energii, kterou jsem vzápětí spotřeboval po cestě zpět. Na pokoj jsem dorazil právě včas, jinak bych se asi počůral.
Stojím ve stavu „OFF“ před skříní a dumám, jak se vysvleču z bundy. Ruce zvednu jen do úrovně ramen, ale už je neposunu výš. Co teď? Přece tu nebudu stát jako tydýt a čekat až vyroste kedluben. Rozhlížím se kolem a hledám záchranu.
Ramínko! Mám nápad. Chápu se ho a zasouvám mezi bundu a ruku. Zatlačuji ho, až se mě podaří shodit bundu z ramene. No, a teď druhou stranu. Zadařilo se. Bunda teď visí na rukávech a znemožňuje mi další pohyb. Bavlněné náplety rukávů se ukazují jako další překážka. Rukama je nesvleču.
Další rébus. Jak z toho ven? Zapojuji mozek a vymýšlím řešení, za které by se nemusel stydět „Mistr BEAN“. Přidřepnu zády ke skříni a pomalu se po stěně dveří sunu nahoru. Podařilo se. Držadla skříně se zasouvají mezi bundu a moje záda. Pomalu se zvedám a zároveň stahuji bundu ze zad.
Hurá, jsem z toho venku. Bunda je sice naruby, ale já jsem volný jako pták. Vyprostit se ze zpoceného trička už není takový problém a sprcha čeká.
Po osušení ze sprchy se navlékám do civilního oděvu a to už je právě čas oběda.
V jídelně si sedám na stejné místo a setkávám se se svými spolustolovníky Emilem a Františkem. Vyměňujeme si své zážitky a sdělujeme své plány na odpolední procházky spojené s krmením ryb a poznáváním krás Karlových Varů.
Nabíráme si jídlo dle chuti a mně se podaří rozesmát kuchařku vypomáhající u pultu nabírání jídel, když svou kvedlající rukou sklepávám jogurt do misky s ovocem. Moje lakonické sdělení, že konečně poznávám situaci, kdy mě moje nemoc pomáhá, ji rozesmálo a já jsem měl radost, že jsem někomu zlepšil náladu.
I s nepříjemnou nemocí se musí umět žít.
Ubytování mám na mé přání ve druhém patře, což je nejbližší patro k jídelně a k centru procedur. Mám jednolůžkový pokoj, ale ve skutečnosti tam od prvního vstupu jsme dva. Já a můj nepřítel, se kterým už nějakou dobu bojuji. Říkám mu pan „P“. Na prostor je nenáročný. Ani jíst nepotřebuje. Velkou část dne mě nechává v klidu, ale když začne zlobit, tak to stojí za to. Tomu říkám stav „OFF“.
Nejhorší je jeho záludnost. Udeří, když to nejméně očekávám a potom je dvojnásob nebezpečný.
Hlásí se mírným třesem a pokračuje ztuhlostí svalů a nemožností pohybu. Nezvednu ruce, neudělám delší krok, nemám sílu…
Ne, není to tak zlé, zvednu ruce, ale jen omezeně, silou vůle se donutím zvednout z lůžka, ale můj pohyb je pomalý a namáhavý.
Naštěstí existují medikamenty, které za nějaký čas pana „P“ na nějaký čas eliminují. Tomuto údobí se dá říkat „ON“ a nastupuje zvolna po požití medikamentů, někdy brzy, někdy později a je třeba s tím počítat a přizpůsobit se tomu.
Když jsem doma, mám po svém boku „anděla“. Má lehké spaní a vždy ve správnou chvíli se zeptá: „Máš problém? Potřebuješ pomoct?“
Ale tady v lázních budu bez svého „anděla“, odkázán jen na sebe a svou vůli.
Ne, není to tak hrozné. Po světě se pohybuje spousta „andělů“.
S prvním jsem se setkal v lázeňském bazénu po ukončení společného cvičení, kdy jsem se snažil na neosušené tělo navléct župan. Pán mě chvíli pozoroval, jak se poskakující snažím nahmatat druhý rukáv županu a po chvíli mi nesrozumitelnou řečí sdělil, že bla bla bla a pomohl mě navléci župan. Byl to Francouz. Spolu s manželkou poznával krásy Karlových Varů a shodou okolností se ocitl ve správný čas na správném místě.
Podobná situace nastala, když jsem opustil saunu a po ochlazení ve sprše se snažil na mokré tělo natáhnout plavky. Stál jsem v hlubokém předklonu, rukama držel plavky navlečené na nohy ve výši kotníků a stál a stál a stál.
Vtom ke mně přiklekl „anděl“ číslo 2 a vytáhl plavky na své místo, čímž skryl mou mužnou ozdobu. „Anděl“ číslo 2 byla pro změnu německá turistka, která vystoupila rovněž ze sauny a ze své a mé nahoty si očividně nic nedělala.
Snad nejhorší souboj jsem podstoupil se svým nepřítelem panem „P“po návratu z procházky do japonské zahrady. Načerpal jsem tam energii, kterou jsem vzápětí spotřeboval po cestě zpět. Na pokoj jsem dorazil právě včas, jinak bych se asi počůral.
Stojím ve stavu „OFF“ před skříní a dumám, jak se vysvleču z bundy. Ruce zvednu jen do úrovně ramen, ale už je neposunu výš. Co teď? Přece tu nebudu stát jako tydýt a čekat až vyroste kedluben. Rozhlížím se kolem a hledám záchranu.
Ramínko! Mám nápad. Chápu se ho a zasouvám mezi bundu a ruku. Zatlačuji ho, až se mě podaří shodit bundu z ramene. No, a teď druhou stranu. Zadařilo se. Bunda teď visí na rukávech a znemožňuje mi další pohyb. Bavlněné náplety rukávů se ukazují jako další překážka. Rukama je nesvleču.
Další rébus. Jak z toho ven? Zapojuji mozek a vymýšlím řešení, za které by se nemusel stydět „Mistr BEAN“. Přidřepnu zády ke skříni a pomalu se po stěně dveří sunu nahoru. Podařilo se. Držadla skříně se zasouvají mezi bundu a moje záda. Pomalu se zvedám a zároveň stahuji bundu ze zad.
Hurá, jsem z toho venku. Bunda je sice naruby, ale já jsem volný jako pták. Vyprostit se ze zpoceného trička už není takový problém a sprcha čeká.
Po osušení ze sprchy se navlékám do civilního oděvu a to už je právě čas oběda.
V jídelně si sedám na stejné místo a setkávám se se svými spolustolovníky Emilem a Františkem. Vyměňujeme si své zážitky a sdělujeme své plány na odpolední procházky spojené s krmením ryb a poznáváním krás Karlových Varů.
Nabíráme si jídlo dle chuti a mně se podaří rozesmát kuchařku vypomáhající u pultu nabírání jídel, když svou kvedlající rukou sklepávám jogurt do misky s ovocem. Moje lakonické sdělení, že konečně poznávám situaci, kdy mě moje nemoc pomáhá, ji rozesmálo a já jsem měl radost, že jsem někomu zlepšil náladu.
I s nepříjemnou nemocí se musí umět žít.
