Fatima pochopila, že jestli chce zůstat naživu, musí utéct. Vlak zastavil. Vrata dobytčáku se otevřela. Jas makového pole oslnil nejen deportované, ale i ruské dozorce. Vojáci odhodili zbraně a vrhli se jako smyslu zbavení do květů rudých jako krev. Kdo by u nich čekal takovou lidskou radost.
Fatima využila chvilkové nepozornosti bachařů, sklouzla z vagonu a vytáhla z něj za sebou svého malého synka. Zápach nehybných těl podél železničního náspu byl k nevydržení. Přesto si Fatima lehla mezi nehybná těla, přitiskla k sobě desetiletého Eskandera a naléhavě šeptala:
„Synku vydrž, vydrž, miláčku, dělej mrtvého.“
Oba dva během dlouhé cesty zhubli tak, že je bylo těžko odlišit od mrtvých. Proto si jich vojáci nevšimli. Dali vyházet další mrtvé, vlak zahoukal a odjel. Fatima, ani Eskandr se dlouho nemohli vůbec pohnout.
Jemné lístky máku se dotýkaly tváře Fatima. Tichý šelest okvětných listů jí šeptal do ouška hlasem jejího manžela: „Jsem tu, miláčku, má milovaná květinko, jsem tu, tvůj Amed.“
Teplé rty se něžně dotkly úst Fatimy. Nikdy dříve ji polibek nepřenesl do jiného světa. Všechno bylo jako v dalekém mládí, jako první polibek, který ji unášel do neznámého, ale dávno očekávaného snu.
Co se to stalo s jejím tělem? Chvělo se a toužebně se tulilo k tělu Ameda, které vonělo slunečním teplem. Na chvíli se jejich oči střetly. V jeho očích nebyl ten známý veselý, jiskřivý pohled. V tom pohledu bylo něco záhadného. Byla v tom otázka a odpověď zároveň: „Miluješ mne? Já tebe až do konce života.“
Necítila bolest, cítila jen to, že vstupuje do ní něco, co patři milovanému a teď patří i jí. A to ji vynášelo někam vysoko, až ke hvězdám.
Makový sen ji vrátil o 25 let zpět na Krym na podobné rudé moře květin. K prvnímu polibku, k prvnímu milování.
Ze vzpomínek na manžela, ztracenou dceru dva starší syny jí celým tělem projela prudká vlna bolesti a sevřela jí srdce. Procitla z mámení a křičela, ten křik stoupal k nebi.
Eskander, vyděšený hlasem matky, plakal a vztekle trhal květy, jakoby ony mohly za matčino zoufalství. Fatima procitla, vyděsil ji zlobný projev syna. „Eskandeře, drahý, netrhej květiny, ty za náš smutek nemůžou, pojď ke mně, pojď. Promiň. Nechtěla jsem tě vyděsit.“
Zbarvené ruce syna objaly matku, aby nalezly útěchu, a matka ho tiskla tak, jakoby objímala celou svou rodinu.