„Vždyť přece není kam spěchat, ne? Už jsme skoro tam,“ prohlásím chabě na svou obranu.
„To jako jo, ale nic nám nebrání, abychom tam byly co nejdřív,“ vysvětlí mi netrpělivě, zatímco kolem mě při chůzi krouží. I přes snahu udržet kamenný výraz mi postupně na tváři vykvete upřímný úsměv, kterému se nakonec nikdy neubráním. Její nadšení je holt až moc nakažlivé, což zatraceně dobře ví. Při pohledu na můj rádoby zamaskovaný úšklebek se rozesměje s náznakem triumfu.
„Tak běžíme!“ pobídne mě a nedočkavě mě chytne za ruku.
„Ne, prosím, já se nechci hnát,“ snažím se jí krotit a lehce vysmeknu ruku z jejího sevření.
Po mém jemném odmítnutí se nečekaně zastaví a zůstane na mě frustrovaně hledět.
„Ale no tak, co tě tady tak drží? Nech mě hádat… Je to nostalgie? Nebo snad sentiment?“
„Možná trocha obojího,“ řeknu jí na rovinu, „ale hlavně nechci tuhle část cesty jen tak promarnit! Je tady stále tolik k vidění, k poznání – “
„Vždyť cíl je teprve před námi!“
„To je relativní – “
Naši vášnivou debatu přeruší burácení motoru, když se ze zatáčky za námi vyřítí neznámé vozidlo. Zcela automaticky se obě vrhneme po hlavě do příkopu, kde přistaneme se slabým zasténáním. V tom auto zprudka zabrzdí a jeho přední dveře se otevřou dokořán.
„Ty jo, jste celý? Sorry, nechtěli jsme vás tak vyděsit,“ řekne nám mladík za volantem. Jeho slova doprovodí sborový výbuch smíchu zevnitř auta.
„Jo, žijeme,“ zahučí vedle mě Bety.
„To sice ano, ale bylo to dost těsný,“ dodám a zaměřím svou pozornost na řidiče.
„Hej, nikdo z nás ještě nesmí řídit, ani ty ne. Co si jako myslíš, že děláš?“ tlačím na něj.
„Hele, nech toho, dobře víš, že tady na tomhle úseku už to nikdo kontrolovat nebude. Jsme už prostě tak blízko a takhle se tam dostaneme co by dup,“ prohlásí nanejvýš spokojeně.
„Chtěl jsem vám teď v rámci omluvy nabídnout, že vás tam svezu, ale klidně si jděte po svých.“
„Já zájem mám,“ ozve se smělý hlas vedle mě.
Překvapeně se na ni otočím a jasně vidím, že už se rozhodla.
„Bety – “
„Nemusíme všechno dělat spolu,“ řekne mi odhodlaně.
„To já vím, ale počkej – “
A než stihnu dokončit větu, doběhne k tomu autu za rozjařeného povzbuzování celé posádky, nastoupí a je pryč. Hřmění toho stroje i smích jeho pasažérů doznívá v dálce. Náhlé ohlušující ticho rozbíjí jen můj dech, který se ze mě dere v prapodivných záchvěvech. Zbývá jen jediné – jít dál.
Faktem, který mě stejně tak zneklidňuje, jakož i uklidňuje, zůstává, že do toho cíle nakonec dorazíme všichni. Proto, když k mým uším dolehne radostné výskání a v dálce zahlédnu siluetu cedule značící onen milník, cítím pouze podivnou odevzdanost. Za chvíli už jsem dost blízko na to, abych si mohla přečíst, co už stejně dávno vím. Číslo osmnáct, pouhé dvě cifry, za kterými se mladí tak zběsile ženou. Ta jednička člověka neznervózní, kdepak. Osudověji působí osmička. Je jako pootočené nekonečno, které na člověka křičí: „Ano, od této chvíle už to takhle bude napořád, až navěky!“
„Ahoj, tak jsi taky tady.“
Polekaně sebou trhnu, až hlavou praštím do té hloupé cedule, čemuž se neváhá zasmát.
„Dík, žes počkala,“ řeknu Bety suše.
„Promiň, já… prostě jsem se už nemohla dočkat,“ odpoví mi omluvným tónem.
„Tak ses tedy dočkala. Máš přesně to, po čem jsi toužila, ne?“ zeptám se tvrdě.
„To sice ano,“ připustí, „ale není to takové, jaké jsem čekala.“
Po těch slovech zůstane jen tiše sedět, zatímco její oči nervózně těkají z místa na místo. Chvíli na ni ještě chladně hledím, než se s hlubokým povzdechem posadím vedle ní a vezmu ji kolem ramen.
„Je to pořád stejný, tak stejný,“ pošeptá mi zklamaně.
„Já vím, to přece ale nemusí být nutně špatné,“ snažím se jí naznačit.
„Tolik jsem očekávala od tohoto okamžiku, počátku dospělosti, a přitom –“
„A přitom je vše vlastně stejné,“ doplním ji se smutným úsměvem.
„Je to dokonce ještě horší!“ vyhrkne zoufale. „Konec dětství! Vše uběhlo tak rychle a už se nemůžeme nikdy vrátit.“
„To je pravda,“ souhlasím, načež se na minutu odmlčíme.
„Proto nejradši chodím pěšky,“ přeruším náhle ticho. „Nechci věci uspěchat, promarnit okamžiky honbou za nějakým číslem. Stihnu se tak kochat, všímat si. Jsem asi staromódní, co?“ prohodím zkusmo.
„Děsně, přímo příšerně,“ potvrdí Bety s vážnou tváří, ale s hravými jiskřičkami v očích.
„Zatraceně,“ zakleju a teatrálně zalomím rukama. Odpovědí mi je její úsměv, který se jí ale zanedlouho opět vytratí ze rtů.
„Budeme už muset jít dál, viď?“ zeptá se s povzdechem.
„Řekla jsi jít?“ otážu se nevinně.
„Ano, vyhrálas, gratuluju,“ pronese sarkasticky. „Taky nechci nic promarnit, zároveň toho ale toužím tolik poznat,“ řekne už vážně.
„Právě proto půjdeme dál pomalu. Nevíme, jak jsou naše cesty dlouhé. Jisté je jen to, že je hodláme naplno prožít.“
„Super, jdeme dál,“ natěšeně vyskočí a vytáhne mě na nohy.
„Skvěle, zbývá udělat jen jedinou věc, než vyrazíme,“ oznámím jí rádoby autoritativním hlasem.
„A to je?“ zeptá se a zvědavě na mě hledí.
„No… vadilo by ti menší nostalgické či snad sentimentální ohlédnutí?“
„Ne, pokud ti nevadí, že se k tobě připojím.“
Dopřály jsme si tak poslední ohlédnutí za dětstvím, než jsme se vydaly dál cestou necestou.