Ze snění mně vytrhne hlas: „Tak račte dále!“ kastelán nás zve na prohlídku. Procházíme zámkem. „A teď vás zavedu do sklepení.“ Sestupujeme po schodech do chodby. Po stranách stojí nějaké almary. Nebo to jsou vchody do místností?
Dívám se na vyřezávané dveře. Vztáhnu ruku, abych se jich dotkla. Vtom mě kastelán obratně chytne za zápěstí a strčí rychle dovnitř. Jsem v takovém šoku, že nemůžu ani křičet. Zvenčí slyším svého manžela, jak se ptá:
„K čemu tedy slouží ty almary?“ Zřejmě si vůbec nevšimnul, že tam nejsem.
„Nebudete věřit, ale je tu zvláštní prostředí. Člověk, který se tam dostane, nestárne, prostě tam existuje. Naprosto jedinečné, že? Tady v té modré je komorná poslední hraběnky. Velmi pracovitá, trpělivá, ale především málomluvná. Pravý opak těch dnešních feministek! Ty neustále něco komentují, kritizují. Netoužil byste po takové ženě? Řekněte!“
„Netoužil. Moje žena sice všechno komentuje a kritizuje, ale já ji mám rád. A kde vlastně je?“
Probudím se, jsem celá zpocená. Odkopnu peřinu. Kde to jsem? Otočím hlavu a vidím vedle sebe mého muže. Sedí na posteli, oči vytřeštěné, asi se mu také něco zlého zdálo. Položím mu hlavu na rameno. Jsem ráda, že ho mám.
Ráno si dáme kávu. Vašek si trochu si pokape kalhoty a omluvně se na mě podívá. Vůbec to nekomentuji. Ani to, že si tričko zastrká do kalhot. To jinak úplně nesnáším.
„Tak vyrazíme na prohlídku, Hani.“
Nejradši bych řekla, že nikam nejdu. Mám strach.
Přejdeme nádvoří a sedneme si na dřevěnou lavičku. Vašek se dívá do mobilu.
„Tak račte dále!“ volá kastelán. Nadechuje se, ale skočím mu do řeči.
„Za prvé chci říct, že miluji svého muže a on mě. Nikdy by mě za nikoho nevyměnil. Ať jsem, jaká jsem. A za druhé, jestli tady máte sklepení plné podivných dveří, rozhodně tam nepůjdeme.“
Vašek se na mě udiveně otočí. „Myslíš ty almary?“
Kastelán se trochu ušklíbne a zašeptá: „Jak chcete. Ale sklepení jsou v našem zámku naprosto ojedinělá.“
Původní verze:
Bože, já jsem šťastná! Sedím na lavičce před zámkem. Vedle mě sedí Vašek. Přes brýle mžourá do mobilu. Jindy bych ho začala peskovat: „Odlož prosím tě ten mobil. Jsi horší než ty děti.“
Ale dneska neřeknu nic. Udělal mi totiž radost.
Na patnácté výročí naší svatby mi dal dárek. Zajistil ubytování na zámku a ještě soukromou prohlídku. Přijeli jsme už včera. Máme krásný pokoj a postel s nebesy.
Ani jsme ještě nevybalili a skončili jsme tam. Vašek odhodil brýle někam do huňatého koberce a přímo ze mě serval oblečení. To už se dlouho nestalo. Brýle většinou dost dlouho před spaním čistí a pak si je opatrně odkládá na poličku. Vždycky má na sobě flanelové pruhované pyžamo, vpředu na knoflíky. Je úplně odpuzující. To pyžamo. A vedle v pokoji děti. Člověk nikdy neví, jestli spí. Takže na nějaké muchlování nemám většinou náladu. Když na to ale dojde, představuji si při tom nějakého svalovce nebo herce. Nedávno jsem myslela na Brada Pitta. Ale včera ne. Nepotřebovala jsem žádnou náhradní představu, protože Vašek byl perfektní.
Z erotického snění mně vytrhne hlas.
„Tak račte dále!“ kastelán nás zve na prohlídku. Projdeme několik místností. „A teď vás zavedu do sklepení.“ Sestupujeme po schodech do chodby. Po stranách stojí nějaké almary. Nebo to jsou vchody do místností?
Dívám se na vyřezávané a malované dveře. Vztáhnu ruku, abych se jich dotkla. Vtom mě kastelán obratně chytne za zápěstí, strčí do té podivné skříně a rychle zavře. Jsem tak ohromená, že nejsem schopna slova.
„K čemu tedy slouží ty almary? Nikdy jsem nic takového neviděl,“ ptá se můj manžel. Zřejmě si vůbec nevšimnul, že tam nejsem.
V těchto, jak říkáte „almarách“, je zvláštní prostředí. Člověk, který se tam dostane, nestárne, prostě tam existuje. Naprosto jedinečné, že? Tady v té modré je komorná poslední hraběnky. Velmi pracovitá, trpělivá, ale především málomluvná. Pravý opak těch dnešních feministek! Neustále něco komentují, kritizují. Netoužil byste po takové ženě? Řekněte!“
„Netoužil. Moje žena sice všechno komentuje a kritizuje, ale já ji mám rád. A kde je vlastně?“
Otevřu rychle oči. Jsem celá zpocená. Kde to jsem? Otočím hlavu a vidím vedle sebe ležet mého muže. Bojím se znovu usnout, abych se nevrátila do toho děsného snu.
Ráno si dáme kávu. Vašek si trochu si pokape tričko a omluvně se na mě podívá. Vůbec to nekomentuji. Ani to, že si tričko zastrká do kalhot. To jinak úplně nesnáším.
„Tak vyrazíme na prohlídku, Hani.“
Ráda bych řekla, že nikam nejdu. Mám strach.
Přejdeme nádvoří a sedneme si na dřevěnou lavičku. Hladím léta, která jsou jasně viditelná. Vašek se dívá do mobilu.
„Tak račte dále!“ volá kastelán. Nadechuje se, ale skočím mu do řeči.
„Za prvé chci říct, že miluji svého muže a on mě. Nikdy by mě za nikoho nevyměnil. Ať jsem, jaká jsem. A za druhé, jestli tady máte sklepení, rozhodně tam nepůjdeme. Mám klaustrofobii.“
Vašek se na mě dívá s otevřenou pusou. Kastelán se trochu ušklíbne a zašeptá: „Jak chcete. Ale slepení jsou v našem zámku naprosto ojedinělá.“