Cítila jsem se špatně, když kolem mě všichni skákali, starali se jen o mě a ségru přehlíželi.
Věděla jsem, že na sebe strhávám veškerou pozornost. Ale já jsem to tak přece nechtěla. Nepotřebovala jsem ničí pomoc. Vlastně bylo až ponižující, jak všichni sledovali moji snahu hubnout. Často jsem mívala pocity, že celý můj život je nanic, že když jsem tlustá, tak nemá smysl. Uvědomovala jsem si, že to není v pořádku, a proto jsem se v takových chvílích snažila alespoň pomáhat. Občas jsem chodila s kamarádem navštěvovat jeho tátu do vězení. Nebo jsem se starala o sestřenice, které svého otce nikdy ani pořádně nepoznaly. Věděla jsem, že život je těžký. A nejen ten můj. S radostí bych svoje nesnězené nechtěné jídlo donesla třeba do dětského domova nebo rovnou poslala do Afriky, aby ho dostali ti, kteří ho potřebují.
Pro většinu lidí je jídlo jakýmsi pevným bodem vesmíru. Můžou se spolehnout na to, že i když půjde všechno do kopru, dají si čokoládu a svět bude zase o něco růžovější. Mně ale tenhle pocit chyběl.
*****
Vozík cvakne, jak do něj zastrčím kovovou minci. Pořádně zaberu, abych s ním pohnula. Takhle těžké vozíky nikdy nebyly. Drkotá a zlehka klepe, jak malá kolečka překonávají nerovnosti na dlažbě. Projdu automatickými posuvnými dveřmi; moje mladší já by řeklo, že jsem je přece otevřela svými kouzly. Potom kolem květinářství, s věčným holčičím snem, že jednou se před mým domem objeví kluk s kyticí kopretin. A nakonec kolem automatu na plastové kuličky s překvapením, o něž jsem škemrávala pokaždé, když jsme šli s tátou na nákup. A jsem tu. Před supermarketem. Po takové době. Už se musím zbavit svého strachu. Zhluboka se nadechnu a vyjdu vstříc zářícím regálům potravinové hojnosti.
Ne, že bych byla zapomnětlivá. Naopak, paměť na všechno je něco jako moje super-schopnost. Dneska ale žmoulám v ruce nákupní seznam psaný máminým rukopisem. Zdá se být nekonečně dlouhý stejně jako uličky táhnoucí se od místa, kde stojím, až na druhou stranu obchodu. Ale ta odvaha, se kterou jsem doma mámě vzala seznam z ruky a řekla jí, že dneska nakupuju já, ze mě ještě nevyprchala. A tak je mou první zastávkou máslo.
U mrazáků je nepříjemné chladno. Přitáhnu si kabát ještě víc k tělu, jak s vozíkem projíždím kolem, a očima pátrám po známém modrém obalu s domečky. A tady je, kostka másla jako každá jiná. Když ji vezmu do ruky a pokládám do vozíku, slyším v hlavě svůj vlastní hlas. Ten dort přece nemůžeš jíst, víš, kolik je v tom másla? Dej si radši jablko, po tom neztloustneš.
Pro většinu lidí je jídlo jakýmsi pevným bodem vesmíru. Můžou se spolehnout na to, že i když půjde všechno do kopru, dají si čokoládu a svět bude zase o něco růžovější. Mně ale tenhle pocit chyběl.
*****
Vozík cvakne, jak do něj zastrčím kovovou minci. Pořádně zaberu, abych s ním pohnula. Takhle těžké vozíky nikdy nebyly. Drkotá a zlehka klepe, jak malá kolečka překonávají nerovnosti na dlažbě. Projdu automatickými posuvnými dveřmi; moje mladší já by řeklo, že jsem je přece otevřela svými kouzly. Potom kolem květinářství, s věčným holčičím snem, že jednou se před mým domem objeví kluk s kyticí kopretin. A nakonec kolem automatu na plastové kuličky s překvapením, o něž jsem škemrávala pokaždé, když jsme šli s tátou na nákup. A jsem tu. Před supermarketem. Po takové době. Už se musím zbavit svého strachu. Zhluboka se nadechnu a vyjdu vstříc zářícím regálům potravinové hojnosti. Ne, že bych byla zapomnětlivá. Naopak, paměť na všechno je něco jako moje super-schopnost. Dneska ale žmoulám v ruce nákupní seznam psaný máminým rukopisem. Zdá se být nekonečně dlouhý stejně jako uličky táhnoucí se od místa, kde stojím, až na druhou stranu obchodu. Ale ta odvaha, se kterou jsem doma mámě vzala seznam z ruky a řekla jí, že dneska nakupuju já, ze mě ještě nevyprchala. A tak je mou první zastávkou máslo.
U mrazáků je nepříjemné chladno. Přitáhnu si kabát ještě víc k tělu, jak s vozíkem projíždím kolem, a očima pátrám po známém modrém obalu s domečky. A tady je, kostka másla jako každá jiná. Když ji vezmu do ruky a pokládám do vozíku, slyším v hlavě svůj vlastní hlas. Ten dort přece nemůžeš jíst, víš, kolik je v tom másla? Dej si radši jablko, po tom neztloustneš.
Odmítám si všímat, jak se mi klepe ruka, odhodlaně se opřu do vozíku a vyrážím směr pečivo.
Jedna, dvě, tři, čtyři housky. Jedna, dvě, tři, čtyři kuličky vína. K obědu to stačí.
Jeden, dva, tři, čtyři, pět rohlíků. Jeden, dva, tři, čtyři, pět oříšků. Ne, počkat, to je moc, včera jsem měla čtyři, tak dneska jen dva.
Jeden velký donut, co mají támhle, ségra je má ráda. Úplně vidím, jak se na růžové polevě vyrobené kdo ví z čeho třpytí kapičky tuku. Nezastavím vzpomínky.
Jedna, dvě, tři, čtyři housky. Jedna, dvě, tři, čtyři kuličky vína. K obědu to stačí.
Jeden, dva, tři, čtyři, pět rohlíků. Jeden, dva, tři, čtyři, pět oříšků. Ne, počkat, to je moc, včera jsem měla čtyři, tak dneska jen dva.
Jeden velký donut, co mají támhle, ségra je má ráda. Úplně vidím, jak se na růžové polevě vyrobené kdo ví z čeho třpytí kapičky tuku. Nezastavím vzpomínky.
„Zlatíčko, seš si jistá, že to chceš jíst? Víš, jak je to nezdravý? Zítra máš ten casting. Nemůžeš mít velký bříško.“
„Jasně, mami. Máš pravdu. Ségra, dáš si? Já vlastně ani nemám hlad, nebudu večeřet.“
Mám pocit, že se roztékám stejně jako ten donut, který už je v pytlíku vedle housek. Proč je tu takové horko? Ne, nechci si sundat kabát, lidi by na mě koukali. Z pečiva mi ještě zbývá chleba. Nikdy jsem nepochopila, co je na něm tak úžasného. Musí se krájet, kůrka je tvrdá a vlastně celý je mnohem sušší než třeba rohlíky. Přesto jeden vyberu a vložím do stroje na krájení. Zatímco pozoruji krajíce padající dolů, všechny stejné a zároveň každý trochu jiný, v podvědomí zase opouštím obchod.
Řada krásných dívek. Všechny mají štíhlé nohy, dlouhé vlasy, plné rty a rovné bílé zuby. Všechny na sobě mají stejné černé šaty. Zvedají ruce nad hlavu, dívají se do strany, pak zase dolů, chodí na podpatcích, otáčejí se, pohazují hlavou, usmívají se. Fotoaparáty cvakají a fotografové mají co dělat, aby jim nic neuteklo. O kousek dál sedí skupinka malých baletek nadšených každou další dívkou, která se objeví. Jedné z nich fascinovaně svítí očka. V tom okamžiku si totiž uvědomila, co chce dělat. Až vyroste, bude modelka. Co by se mohlo pokazit?
„Slečno? Haló!“
S trhnutím se otočím. Za mnou stojí nahrbená babča se síťovkou v ruce. Opírá se o hůl. „Vezmi si ten chleba a jdi. Nemůžeš tu přece zaclánět a koukat do zdi celej den! Jak si to vy mladý představujete?“
„P-pardon,“ posbírám svůj nakrájený chleba a snažím se co nejrychleji zmizet. Bolí mě hlava. Při chůzi se paranoidně otáčím doleva doprava, moje smysly reagují na sebemenší podněty jako je rozsvícení světla ve skladu nebo zašustění pytlíku s rýží. Než dorazím k uzeninám, jsem úplně na nervy.
„Á raz a dva, á raz a dva. Čížková, pořádně zvedni tu nohu, vždyť to není ani devadesát stupňů, takhle to nejde. Co si jako myslíš, že děláš? Tady se neválej šunky jako doma na gauči, tady musíš makat! A jak se to držíš tý baletní tyče? No proto. Teď seš pozdě. Á raz a dva, á raz a dva!“
Balená šunka mi proklouzne mezi prsty a s plesknutím dopadne na podlahu. Pán u klobás se na mě otočí. Rychle šunku seberu a hodím do vozíku. Začíná mi to tu lézt na nervy. Mám mžitky před očima a pomalu ale jistě se ukazuje nutnost sundat si kabát a odhalit vyhublé ruce. Udělej to rychle, jako když strhneš náplast. Vyklouznu z rukávů a kabát hodím přes držadlo vozíku. Z kapsy vytáhnu pomačkaný seznam. A zamířím do uličky číslo osm – cereálie, sušenky.
Balení kulatých slepovaných sušenek na výlety, máslové sušenky ideální na dlouhé zimní večery, čokoládové lupínky k snídani, stačí je zalít mlékem.
„Poděl se s holkama, zlato, ať vidí, jak jsi hodná. Uděláš dobrej první dojem, to je nejdůležitější,“ usmívá se máma a podává mi balíček sušenek. „Jsou ovesný.“
Nervózně vstupuju do šatny. Pár holek už tam je, některé jsou dokonce převlečené. Dívám se na tmavě modrý trikot se třpytkami, který držím v ruce, a pořád dokola si opakuju, že musím vypadat sebevědomě. Když mám o dvě hodiny později podepsanou smlouvu s modelingovou agenturou, jdu s tátou domů. Ve dveřích se ještě otočím. „Holky, nechcete sušenku?“ nabídnu jim. Ony kolem mě ale jen projdou s pohrdavým výrazem. Jedna do mě dokonce vrazí…
„Ježiš, hrozně se omlouvám, pardon!“
Vrátím se do přítomnosti, stojím u svého vozíku s krabicí lupínků v ruce. Na zemi jsou sušenky a nějaká holka, ne o moc starší než já, je rychle sbírá. Vrazila do mě. Když zvedne hlavu, usměju se: „Sašo?“
„Ježiš ahoj! Já jsem tě vůbec nepoznala. Co tady děláš?“ vstane a obejme mě.
„Nakupuju…,“ rozhodím rukama.
„Ježiš, no jasně. Co taky jinýho v obchodě, viď? A jak se máš? Tak dlouho jsme se neviděly. Co ségra? A jsi ještě pořád v agentuře?“ začne se vyptávat. Vůbec nic o mém posledním roce neví.
„Jo, dobrý. Mám se fajn, někdy hůř, někdy líp, znáš to,“ mávnu rukou. „Ségra je v prváku na vejšce, teď bude mít zkoušky, tak jí držím palce. Bydlí pořád doma, to je fajn. A ne, z agentury už jsem odešla… Nějak mě to přestalo bavit,“ uhnu pohledem.
„Ježiš mě tehdy tak mrzelo, že mě nechtěli. Asi jsem nebyla dost hubená, ale úplně mě to vzalo. Ještě když po tobě tak skočili. To víš, byly jsme třináctiletý holčičky. Modeling, to byl tenkrát splněnej sen… A všechno se rozhodlo na tom castingu za takovou chvilku. Měla jsem pocit, jako by se na mě ani pořádně nepodívali, prošla jsem se jen kousek a hned šla další. Ale asi to nebylo zas tak skvělý, když jsi s tím sekla, viď?“ vyzvídá.
„Já už jsem z toho byla docela unavená. Měla jsem víc školy a tak…,“ snažím se z toho vykroutit. „Hele, já už budu muset jít, musím ještě pro pár věcí.“
„Ježiš utíkej, to já tě vůbec nechci zdržovat. Moc ráda jsem si s tebou popovídala a promiň, že jsem do tebe vrazila. Tady máš ty sušenky. Tak zase někdy…, páčko!“ zamává a spěchá pryč.
Jak jsem jí měla říct, že jsem poslední rok strávila v nemocnici a bylo to jen a jen kvůli tomu, co jsem zažila v naší vysněné agentuře? Promáčknutou krabici sušenek i lupínky přidám do vozíku a mířím k těstovinám.
„Mami, mami, proč je ta paní tak hubená?“ ptá se holčička s černými copánky.
„Adélko! Tohle přece nesmíš. Na lidi se neukazuje,“ hrozí se maminka a je jí očividně hodně trapně. „Pardon,“ špitne směrem ke mně.
Odolávám touze obléct si kabát.
Těstoviny bývaly mým nejoblíbenějším jídlem. Jako malá jsem je mohla jíst každý den, k obědu i k večeři. Po těstovinách se ale tloustne. Nejradši jsem mívala mašličky. Nebo motýlky, říkejte tomu, jak chcete. Teď, když je držím v ruce, připomínají mi „motýlky v břiše“, co jsem měla ten den, kdy jsem ho poznala.
„Kdo je támhleto?“
„Dominik? Jeden z mála, co jsou tu na holky. Ale na toho můžeš zapomenout, víš, že jsi trochu při těle. A nás všechny už odmítnul,“ šeptá jedna starší holka. Čekáme, až se dofotí kluci a přijdeme na řadu my.
Nemůžu z něj spustit oči. Je tak pěknej. Jak pózuje na fotku, šibalsky se usměje a oči mu zajiskří. Ve svých patnácti letech jsem se poprvé zamilovala.
Tak motýlky ne. Vezmu radši vrtulky. Kontroluju seznam, kolik mi ještě zbývá věcí. Čokoláda, pomeranče a můžu jít domů. Proplétám se mezi regály a nevšímám si ustaraných pohledů lidí okolo. Nemůžou si hledět svých nákupů? Copak nevědí, jak neslušné je zírat? V „čokoládové uličce“ naštěstí nikdo není. Hledám tu nejlepší Milku pod sluncem. Jsou v ní Orea, chápete? Procházím kolem regálu a všimnu si bílé čokolády v zeleném obalu. Zamotá se mi hlava, musím se na chvíli zastavit.
Procházím kolem kamarádek, všechny si něco špitají a přiblble se hihňají. Je mi jasné, co se děje. „Cos jim řek?“ vyjedu na Dominika před ostatními kluky.
„Jen pravdu. Jaks mě podváděla s tím fotbalistou a pak za mnou ještě lezla, abych ti odpustil,“ zatváří se ublíženě.
„Cože? Vždyť to vůbec není pravda! To já ti dala kopačky, protože už se na tebe nemůžu dívat. Tři měsíce jsem to vydržela!“
Všichni nás pozorují. Všechny modelky slyší, když vypálí: „To na tebe se nedá koukat, náno. Vždyť jsi tlustá a máš obrovskej nos. Vypadáš jak nějaká čarodějnice!“
Nevydržím to, řasenka mi stéká po tvářích, ještě když běžím domů. Je to tak, jsem tlustá. Ale mnohem víc bolí to, co o mně navykládal. A já jsem ho měla tak ráda! Celý den jsem nic nejedla, bolí mě úplně všechno. Když se dostanu domů, zmizí ve mně celá tabulka bílé čokolády, zůstane jen zelený obal. Před spaním pak mám takové výčitky, že si strčím prsty do krku.
Špatně se mi dýchá. Musím pryč. Popadnu jinou čokoládu a pospíchám směrem k pomerančům. Motá se mi hlava a popadám dech. Necítím sílu v rukou, skoro neuvezu vozík. Házím pomeranče jeden po druhém do igelitového pytlíku. Cítím jejich slupku. Jejich kůži.
Zase máme pomeranč. Tady v nemocnici nedostáváme žádné jiné ovoce. Pomeranče mi hrozně připomínají celulitidu, co mám na stehnech. Pomerančovou kůži. Máma tvrdí, že si vymýšlím. Prý jsem kost a kůže, nemůžu mít celulitidu. Ale když se na sebe podívám do zrcadla, je tam. Nepřehlédnutelná. Vězím tady v tom baráku už dva měsíce. Je mi šestnáct, nemůžete mi takhle krást život pro nic za nic! Chci jít na party, chci fotit pro módní značky! Jsem nejlepší v agentuře!
Rychle dýchám, pohled upřený na slupku pomeranče, svět se mění v jednu velkou šmouhu. Přistoupí ke mně pár rozšlapaných bot a obejmou mě něčí ruce.
„Jasně, mami. Máš pravdu. Ségra, dáš si? Já vlastně ani nemám hlad, nebudu večeřet.“
Mám pocit, že se roztékám stejně jako ten donut, který už je v pytlíku vedle housek. Proč je tu takové horko? Ne, nechci si sundat kabát, lidi by na mě koukali. Z pečiva mi ještě zbývá chleba. Nikdy jsem nepochopila, co je na něm tak úžasného. Musí se krájet, kůrka je tvrdá a vlastně celý je mnohem sušší než třeba rohlíky. Přesto jeden vyberu a vložím do stroje na krájení. Zatímco pozoruji krajíce padající dolů, všechny stejné a zároveň každý trochu jiný, v podvědomí zase opouštím obchod.
Řada krásných dívek. Všechny mají štíhlé nohy, dlouhé vlasy, plné rty a rovné bílé zuby. Všechny na sobě mají stejné černé šaty. Zvedají ruce nad hlavu, dívají se do strany, pak zase dolů, chodí na podpatcích, otáčejí se, pohazují hlavou, usmívají se. Fotoaparáty cvakají a fotografové mají co dělat, aby jim nic neuteklo. O kousek dál sedí skupinka malých baletek nadšených každou další dívkou, která se objeví. Jedné z nich fascinovaně svítí očka. V tom okamžiku si totiž uvědomila, co chce dělat. Až vyroste, bude modelka. Co by se mohlo pokazit?
„Slečno? Haló!“
S trhnutím se otočím. Za mnou stojí nahrbená babča se síťovkou v ruce. Opírá se o hůl. „Vezmi si ten chleba a jdi. Nemůžeš tu přece zaclánět a koukat do zdi celej den! Jak si to vy mladý představujete?“
„P-pardon,“ posbírám svůj nakrájený chleba a snažím se co nejrychleji zmizet. Bolí mě hlava. Při chůzi se paranoidně otáčím doleva doprava, moje smysly reagují na sebemenší podněty jako je rozsvícení světla ve skladu nebo zašustění pytlíku s rýží. Než dorazím k uzeninám, jsem úplně na nervy.
„Á raz a dva, á raz a dva. Čížková, pořádně zvedni tu nohu, vždyť to není ani devadesát stupňů, takhle to nejde. Co si jako myslíš, že děláš? Tady se neválej šunky jako doma na gauči, tady musíš makat! A jak se to držíš tý baletní tyče? No proto. Teď seš pozdě. Á raz a dva, á raz a dva!“
Balená šunka mi proklouzne mezi prsty a s plesknutím dopadne na podlahu. Pán u klobás se na mě otočí. Rychle šunku seberu a hodím do vozíku. Začíná mi to tu lézt na nervy. Mám mžitky před očima a pomalu ale jistě se ukazuje nutnost sundat si kabát a odhalit vyhublé ruce. Udělej to rychle, jako když strhneš náplast. Vyklouznu z rukávů a kabát hodím přes držadlo vozíku. Z kapsy vytáhnu pomačkaný seznam. A zamířím do uličky číslo osm – cereálie, sušenky.
Balení kulatých slepovaných sušenek na výlety, máslové sušenky ideální na dlouhé zimní večery, čokoládové lupínky k snídani, stačí je zalít mlékem.
„Poděl se s holkama, zlato, ať vidí, jak jsi hodná. Uděláš dobrej první dojem, to je nejdůležitější,“ usmívá se máma a podává mi balíček sušenek. „Jsou ovesný.“
Nervózně vstupuju do šatny. Pár holek už tam je, některé jsou dokonce převlečené. Dívám se na tmavě modrý trikot se třpytkami, který držím v ruce, a pořád dokola si opakuju, že musím vypadat sebevědomě. Když mám o dvě hodiny později podepsanou smlouvu s modelingovou agenturou, jdu s tátou domů. Ve dveřích se ještě otočím. „Holky, nechcete sušenku?“ nabídnu jim. Ony kolem mě ale jen projdou s pohrdavým výrazem. Jedna do mě dokonce vrazí…
„Ježiš, hrozně se omlouvám, pardon!“
Vrátím se do přítomnosti, stojím u svého vozíku s krabicí lupínků v ruce. Na zemi jsou sušenky a nějaká holka, ne o moc starší než já, je rychle sbírá. Vrazila do mě. Když zvedne hlavu, usměju se: „Sašo?“
„Ježiš ahoj! Já jsem tě vůbec nepoznala. Co tady děláš?“ vstane a obejme mě.
„Nakupuju…,“ rozhodím rukama.
„Ježiš, no jasně. Co taky jinýho v obchodě, viď? A jak se máš? Tak dlouho jsme se neviděly. Co ségra? A jsi ještě pořád v agentuře?“ začne se vyptávat. Vůbec nic o mém posledním roce neví.
„Jo, dobrý. Mám se fajn, někdy hůř, někdy líp, znáš to,“ mávnu rukou. „Ségra je v prváku na vejšce, teď bude mít zkoušky, tak jí držím palce. Bydlí pořád doma, to je fajn. A ne, z agentury už jsem odešla… Nějak mě to přestalo bavit,“ uhnu pohledem.
„Ježiš mě tehdy tak mrzelo, že mě nechtěli. Asi jsem nebyla dost hubená, ale úplně mě to vzalo. Ještě když po tobě tak skočili. To víš, byly jsme třináctiletý holčičky. Modeling, to byl tenkrát splněnej sen… A všechno se rozhodlo na tom castingu za takovou chvilku. Měla jsem pocit, jako by se na mě ani pořádně nepodívali, prošla jsem se jen kousek a hned šla další. Ale asi to nebylo zas tak skvělý, když jsi s tím sekla, viď?“ vyzvídá.
„Já už jsem z toho byla docela unavená. Měla jsem víc školy a tak…,“ snažím se z toho vykroutit. „Hele, já už budu muset jít, musím ještě pro pár věcí.“
„Ježiš utíkej, to já tě vůbec nechci zdržovat. Moc ráda jsem si s tebou popovídala a promiň, že jsem do tebe vrazila. Tady máš ty sušenky. Tak zase někdy…, páčko!“ zamává a spěchá pryč.
Jak jsem jí měla říct, že jsem poslední rok strávila v nemocnici a bylo to jen a jen kvůli tomu, co jsem zažila v naší vysněné agentuře? Promáčknutou krabici sušenek i lupínky přidám do vozíku a mířím k těstovinám.
„Mami, mami, proč je ta paní tak hubená?“ ptá se holčička s černými copánky.
„Adélko! Tohle přece nesmíš. Na lidi se neukazuje,“ hrozí se maminka a je jí očividně hodně trapně. „Pardon,“ špitne směrem ke mně.
Odolávám touze obléct si kabát.
Těstoviny bývaly mým nejoblíbenějším jídlem. Jako malá jsem je mohla jíst každý den, k obědu i k večeři. Po těstovinách se ale tloustne. Nejradši jsem mívala mašličky. Nebo motýlky, říkejte tomu, jak chcete. Teď, když je držím v ruce, připomínají mi „motýlky v břiše“, co jsem měla ten den, kdy jsem ho poznala.
„Kdo je támhleto?“
„Dominik? Jeden z mála, co jsou tu na holky. Ale na toho můžeš zapomenout, víš, že jsi trochu při těle. A nás všechny už odmítnul,“ šeptá jedna starší holka. Čekáme, až se dofotí kluci a přijdeme na řadu my.
Nemůžu z něj spustit oči. Je tak pěknej. Jak pózuje na fotku, šibalsky se usměje a oči mu zajiskří. Ve svých patnácti letech jsem se poprvé zamilovala.
Tak motýlky ne. Vezmu radši vrtulky. Kontroluju seznam, kolik mi ještě zbývá věcí. Čokoláda, pomeranče a můžu jít domů. Proplétám se mezi regály a nevšímám si ustaraných pohledů lidí okolo. Nemůžou si hledět svých nákupů? Copak nevědí, jak neslušné je zírat? V „čokoládové uličce“ naštěstí nikdo není. Hledám tu nejlepší Milku pod sluncem. Jsou v ní Orea, chápete? Procházím kolem regálu a všimnu si bílé čokolády v zeleném obalu. Zamotá se mi hlava, musím se na chvíli zastavit.
Procházím kolem kamarádek, všechny si něco špitají a přiblble se hihňají. Je mi jasné, co se děje. „Cos jim řek?“ vyjedu na Dominika před ostatními kluky.
„Jen pravdu. Jaks mě podváděla s tím fotbalistou a pak za mnou ještě lezla, abych ti odpustil,“ zatváří se ublíženě.
„Cože? Vždyť to vůbec není pravda! To já ti dala kopačky, protože už se na tebe nemůžu dívat. Tři měsíce jsem to vydržela!“
Všichni nás pozorují. Všechny modelky slyší, když vypálí: „To na tebe se nedá koukat, náno. Vždyť jsi tlustá a máš obrovskej nos. Vypadáš jak nějaká čarodějnice!“
Nevydržím to, řasenka mi stéká po tvářích, ještě když běžím domů. Je to tak, jsem tlustá. Ale mnohem víc bolí to, co o mně navykládal. A já jsem ho měla tak ráda! Celý den jsem nic nejedla, bolí mě úplně všechno. Když se dostanu domů, zmizí ve mně celá tabulka bílé čokolády, zůstane jen zelený obal. Před spaním pak mám takové výčitky, že si strčím prsty do krku.
Špatně se mi dýchá. Musím pryč. Popadnu jinou čokoládu a pospíchám směrem k pomerančům. Motá se mi hlava a popadám dech. Necítím sílu v rukou, skoro neuvezu vozík. Házím pomeranče jeden po druhém do igelitového pytlíku. Cítím jejich slupku. Jejich kůži.
Zase máme pomeranč. Tady v nemocnici nedostáváme žádné jiné ovoce. Pomeranče mi hrozně připomínají celulitidu, co mám na stehnech. Pomerančovou kůži. Máma tvrdí, že si vymýšlím. Prý jsem kost a kůže, nemůžu mít celulitidu. Ale když se na sebe podívám do zrcadla, je tam. Nepřehlédnutelná. Vězím tady v tom baráku už dva měsíce. Je mi šestnáct, nemůžete mi takhle krást život pro nic za nic! Chci jít na party, chci fotit pro módní značky! Jsem nejlepší v agentuře!
Rychle dýchám, pohled upřený na slupku pomeranče, svět se mění v jednu velkou šmouhu. Přistoupí ke mně pár rozšlapaných bot a obejmou mě něčí ruce.
„V klidu, neboj, jsem tady.“
David. Můj kamarád David. Vrátil se právě od táty z vězení. Lidé jako on jsou vždy ve správný čas na správném místě. Nevím, jak to dělají.
Vezme mi sáček s pomeranči a pevně mě k sobě přitiskne.
Dech se mi vrací do normálu, hlava se přestává točit. Jen tu tak stojíme, dva teenageři uprostřed supermarketu plného nakupujících lidí, doléhá k nám pípání od pokladen a konverzace zákazníků.
Dech se mi vrací do normálu, hlava se přestává točit. Jen tu tak stojíme, dva teenageři uprostřed supermarketu plného nakupujících lidí, doléhá k nám pípání od pokladen a konverzace zákazníků.
Moje cesta obchodem skončila. Stačí už jen zaplatit. Ale moje cesta s nemocí ještě zdaleka není u konce.
Pustili mě z nemocnice. Jím. Ty měsíce hladovění jsou za mnou. Přestala jsem s baletem, přestala jsem s modelingem. Vím, jací lidé v mém životě nemají co dělat.
Chodím k psycholožce, pracuju na sobě. Zapomínám na minulost a dívám se do budoucnosti. Buduju si svůj život od základů. Učím se, co je normální, co je přirozené.
Snažím se být šťastná, spokojená s tím, kdo jsem, s tím, jak vypadám. Ale anorexie je běh na dlouhou trať. Cesta, která trvá mnoho let. A já vím, že velký kus leží ještě přede mnou.
Tato práce získala v roce 2023 v literární soutěži Máchovou stopou 1. místo v kategorii studentů.
