,,Dobrý den, jste pan Josef Jíra?“
,,Ano“.
,,Já jsem Petr Sekora, váš dnešní průvodce - asistent“.
,,Nyní vám podávám ruku“. Pan Josef napřáhne tu svou, pevně ji stisknu.
,,Přál jste si doprovodit do Obchodního domu Velký Špalíček“? ,,Ano“, odvětí.
,,Dáváte přednost vykání nebo tykání?“
,,Přál jste si doprovodit do Obchodního domu Velký Špalíček“? ,,Ano“, odvětí.
,,Dáváte přednost vykání nebo tykání?“
,, Můžeme si tykat, Josef,“
,,Petr, těší mě.“
,,Přeješ si vést po levici, nebo po pravici?“
,,Raději vlevo.“
Chytnu Josefa za levou paži. On zvedne bílou hůl a pevně ji přitiskne na svou hruď. Vykročíme z prosluněného Moravského náměstí. Míříme přes rušnou ulici, Česká, k obchodnímu domu Velký Špalíček. Všude kolem cinkají tramvaje, pobíhají cestující, loudají se turisté.
,,Přejdeme koleje, teď, dva kroky koleje, teď.“
,,Josefe, a máme před sebou rovný terén.“
,,Josefe, vlevo je prodejna s oříšky, vedle s hodinkami. Máš rád hodinky? Ano? Tak pojďme blíž, popíšu ti je. Ty jo, ty velký dřevěný jsou fakt dobrý. Vyrobený ze světlého dřeva s velkými, zlatými ručičkami. Mají i stříbrné. Tvary kulaté, obdélníkové i čtvercové, je to úlet. Vpravo nás míjí skupina dětí, pokračuji v popisu okolí.“
,,Nedají se přeslechnout,“ utrousí Josef.
Josefe a jak se dnes máš, co máš v plánu? ,,Jdu si koupit LP, Stinga. Už se na něj těším.“
Při doprovodu nevidomého je důležitá i vzájemná konverzace. Samozřejmě, že když by si Josef přál mlčet, budu říkat jen pokyny, ale Josef si rád povídá, přiměřeně, ne jako ta paní posledně, to jsem nestíhal, odpovídat a vést zároveň, byla to fuška.
,,Josefe, zastav se prosím, je tu obrubník. Jeden krok dolů, teď. Pokračujeme opět po rovném terénu složeného z rovných plochých kostek.“
Průvodce nemá zbytečně mluvit o tom, za jak dlouho bude překážka, ale v daný moment říct jasně, s prominutím, jako jednoduchý povel pro psa, co a jak udělat. Je to pro Josefa bezpečnější a jistější. Já jsem teď jeho oči a jeho důvěra ke mně je pro nás oba důležitá.
,, Co to tady voní?“, ptá se Josef. ,,Právě jsme prošli kolem cukrárny“, odpovím a usměju se. Libá vůně čokoládových polev a lesního ovoce nám oběma zvedla koutky úst nahoru. ,,Josefe ve výloze té cukrárny jsou barevné kostky zákusků, červené s jahodami, modré s borůvkami. Je tu hodně lidí, stojí ve frontě na zmrzlinu.“ Popisuji obchody, lidi, dění tu vlevo, tu vpravo a jemným dotykem paže nebo ramene usměrňuji pohyb Josefa. Dávám bedlivý pozor. Pozor na vše kolem. Ale slovo pozor, se nesmí používat. Zbytečně by klienta, dnes Josefa, vyděsilo.
Blížíme se k autům, jsou blízko sebe. Hlásím Josefovi, ,,zastavíme, jeden nižší obrubník, krok dolů, teď.“ Předejdu a vedu Josefa za sebou. ,,Obrubník, krok nahoru, teď.“ Srovnáme se opět vedle sebe. ,,Josefe, vpravo je zahrádka hotelu International, mají čerstvě zastřižený trávník a hrají si na něm dvě malé děti, rodiče sedí u kávy. Budeme přecházet na protější chodník, krok dolů, teď a opět rovný terén.“
,,Josefe“, neprofesionálně vytřeštím oči a s obdivným povzdechem pokračuji, ,,blíží se k nám vysoká, štíhlá blondýnka v úzkých šatech, s vysokým rozparkem a s hlubokým výstřihem. Páni, sotva zahaluje její dmoucí, odhaduji, poctivé čtverky.“
,,Já mám raději dvojky, tak akorát do ruky“, odvětí ledabyle Josef. Zírám na sexy krasavici. Rána jako z děla do mého čela. Zatmění, tupá bolest, hvězdičky všude kolem. Nos zabodnutý do sloupu veřejného osvětlení. ,,Co se děje?“, nechápavě se ptá Josef? Místo vedle mne se ocitl kousek přede mnou, stále máme zaklesnuté paže. Mám štěstí. Ještě, že jsem vedl nevidomého Josefa, jinak bych teď ležel na zádech jak brouček na krovkách.
V uších mi zní Josefům povel, ,,Petře vpřed, teď.“
,,Josefe, vlevo je prodejna s oříšky, vedle s hodinkami. Máš rád hodinky? Ano? Tak pojďme blíž, popíšu ti je. Ty jo, ty velký dřevěný jsou fakt dobrý. Vyrobený ze světlého dřeva s velkými, zlatými ručičkami. Mají i stříbrné. Tvary kulaté, obdélníkové i čtvercové, je to úlet. Vpravo nás míjí skupina dětí, pokračuji v popisu okolí.“
,,Nedají se přeslechnout,“ utrousí Josef.
Josefe a jak se dnes máš, co máš v plánu? ,,Jdu si koupit LP, Stinga. Už se na něj těším.“
Při doprovodu nevidomého je důležitá i vzájemná konverzace. Samozřejmě, že když by si Josef přál mlčet, budu říkat jen pokyny, ale Josef si rád povídá, přiměřeně, ne jako ta paní posledně, to jsem nestíhal, odpovídat a vést zároveň, byla to fuška.
,,Josefe, zastav se prosím, je tu obrubník. Jeden krok dolů, teď. Pokračujeme opět po rovném terénu složeného z rovných plochých kostek.“
Průvodce nemá zbytečně mluvit o tom, za jak dlouho bude překážka, ale v daný moment říct jasně, s prominutím, jako jednoduchý povel pro psa, co a jak udělat. Je to pro Josefa bezpečnější a jistější. Já jsem teď jeho oči a jeho důvěra ke mně je pro nás oba důležitá.
,, Co to tady voní?“, ptá se Josef. ,,Právě jsme prošli kolem cukrárny“, odpovím a usměju se. Libá vůně čokoládových polev a lesního ovoce nám oběma zvedla koutky úst nahoru. ,,Josefe ve výloze té cukrárny jsou barevné kostky zákusků, červené s jahodami, modré s borůvkami. Je tu hodně lidí, stojí ve frontě na zmrzlinu.“ Popisuji obchody, lidi, dění tu vlevo, tu vpravo a jemným dotykem paže nebo ramene usměrňuji pohyb Josefa. Dávám bedlivý pozor. Pozor na vše kolem. Ale slovo pozor, se nesmí používat. Zbytečně by klienta, dnes Josefa, vyděsilo.
Blížíme se k autům, jsou blízko sebe. Hlásím Josefovi, ,,zastavíme, jeden nižší obrubník, krok dolů, teď.“ Předejdu a vedu Josefa za sebou. ,,Obrubník, krok nahoru, teď.“ Srovnáme se opět vedle sebe. ,,Josefe, vpravo je zahrádka hotelu International, mají čerstvě zastřižený trávník a hrají si na něm dvě malé děti, rodiče sedí u kávy. Budeme přecházet na protější chodník, krok dolů, teď a opět rovný terén.“
,,Josefe“, neprofesionálně vytřeštím oči a s obdivným povzdechem pokračuji, ,,blíží se k nám vysoká, štíhlá blondýnka v úzkých šatech, s vysokým rozparkem a s hlubokým výstřihem. Páni, sotva zahaluje její dmoucí, odhaduji, poctivé čtverky.“
,,Já mám raději dvojky, tak akorát do ruky“, odvětí ledabyle Josef. Zírám na sexy krasavici. Rána jako z děla do mého čela. Zatmění, tupá bolest, hvězdičky všude kolem. Nos zabodnutý do sloupu veřejného osvětlení. ,,Co se děje?“, nechápavě se ptá Josef? Místo vedle mne se ocitl kousek přede mnou, stále máme zaklesnuté paže. Mám štěstí. Ještě, že jsem vedl nevidomého Josefa, jinak bych teď ležel na zádech jak brouček na krovkách.
V uších mi zní Josefům povel, ,,Petře vpřed, teď.“
