Po tvářích se mi řinou slzy a v hlavě zase zní ta otázka, kterou jsem jako malá holčička kladla snad stokrát denně své náhradní mámě. Andělovi, který mě zachránil ze spárů kojeneckého ústavu. Jediné mámě, kterou jsem vlastně kdy měla.
„Mami, už mě tam nebudeš vlacet?“
Moje biologická matka se mě zřekla hned po porodu. Zbavila se mě jako porouchané hračky, protože jsem se narodila s rozsáhlým rozštěpem páteře. Měla jsem se dožít maximálně dvou let a pak zemřít na sepsi ledvin. No, a vidíte, včera jsem na narozeninovém dortu sfoukla třicet svíček… Celý život mi tak vrtá hlavou, kdo byla moje biologická matka a proč mě zatratila tak brzy. Ale to bych předbíhala.
Do čtyř let jsem oficiálně patřila státu. Mým domovem se stal kojenecký ústav, mým útočištěm žlutá postýlka s motýlkem. Podle vyprávění jsem byla jen ustrašený řvoucí uzlíček s velkýma modrýma očima. Vždycky mě někdo vzal, přebalil, nakrmil a zase vrátil.
Pořád kolem mě někdo brečel. Nelíbilo se mi to, a tak jsem spustila většinou taky. A pak jsem plakala dlouho, i když ostatní děti už spaly.
„Necháme ji vyřvat, nic jí nechybí, má čistou plenu a snědla nejvíc kaše,“ slýchala jsem často zpoza dveří vrchní sestru. Jenom jedné tetě jsem po pár týdnech začala postupně věřit. Každičký její úsměv byl balzámem na mé bolístky, každý pohled do jejích zelených očí alespoň chvilkovou iluzí bezpečí.
Ačkoli mě ostatní ošetřovatelky považovaly za další nemluvící jednotku bez perspektivy, pro ni jsem znamenala mnohem víc. V každé volné chvíli mě držela v náruči a šeptala mi:
„Neboj, broučku, já si tě vypiplám.“