Noc na Silici - napsal Michal Hejna

Šramot se ozval znovu a zřetelněji. Oči se snaží z postele proniknout tmou a zachytit aspoň něco ve skromných zbytcích světla. Mozek z toho mála skládá obrázek, co se přede mnou děje. Pak si ho pro jistotu zkusí poskládat znova, ale dochází ke stejnému závěru. K mé posteli opile klopýtá Béla a cestou odhazuje svršky i spodky.

Přechod Slovenska od západu k východu probíhal prvních patnáct dní bez větších problému.  Beskydy, Malá Fatra, Velká Fatra, Nízké Tatry či Slovenský ráj ničím nepřekvapily.

Ani v dobrém ani ve zlém.  Kdybych někde u Jasova špatně neodbočil, mohl jsem už sedět v Košicích ve vlaku. Místo toho si výlet prodlužuji o přechod Slovenského krasu. Tak se také stalo, že jsem se zastavil ve vesničce Silica, kde mě postihla v místním hostinci podobná nehoda jako Švejka v Táboře, totiž že jsem pil za stolem jedno pivo za druhým. A podobně jako Švejk jsem k tomu měl maďarského parťáka. Nic nevadilo, že Béla, jak se můj maďarský souputník jmenoval, přešel z maďarštiny na slovenštinu asi až po hodině a půl. Vysvětloval to tím, že se při posledním sčítání lidu přihlásilo k maďarské národnosti 99 % obyvatel Silice, a to jedno procento, toho jednoho odvážlivce, co se cítil Slovákem, z vesnice vyštvali. Čech naštěstí není Slovák. Mě z vesnice nikdo neštval.

Béla už je zcela nahý a lehá si vedle mě do manželské postele. Cítím se mírně rozhozeně, ale po čtrnácti nocích jsem konečně v pohodlné posteli, a nahý Maďar v mé komfortní zóně na tom nemůže nic změnit. Nebo může? Po chvíli cítím, jak se nadzvedává peřina a zezadu se ke mně vine nahé chlupaté tělo. Sbohem vyhřátá posteli.

Nejen že mě z vesnice nikdo nevyhnal, krátce před zavírací dobou jsem byl pasovaný na čestného Maďara. A když jsme si nakonec zaslzeli při písni Az a szép, az a szép, akinek a szeme kék, cítil jsem, že sem tak nějak patřím.

„Opravdu ti nevadí, že u vás bude spát úplně cizí člověk?“ ptal jsem se Bélovy manželky poté, co jsem musel přijmout nabídku u něj přespat.

„Ty jsi aspoň sám, minulý týden přivedl domu šest Bulharů.“

Béla mezitím usnul na křesle a já cítil, že by mi horizontální poloha taky neuškodila. Bélova žena rychle zhodnotila situaci: „Ten tady bude chrápat celou noc. Já si lehnu k dětem, ty můžeš k nám do ložnice.“

Ráno mě Béla nachází spícího v křesle.

„To spíš celou noc tady? To ti nenašli nic lepšího?“

„V pohodě, Bélo, většinu noci jsem spal s tebou v manželský posteli.“

Pravděpodobně to jsou kusé záblesky paměti, co vyvolává v Bélově tváři výraz zděšení, vystřídaný výrazem úlevy, když si všechno vysvětlujeme.

„Měj se krásně a nezapomeň všude vyprávět, jací jsou v Silici přátelští lidé,“ klade mi Béla na srdce, když si podáváme ruku na rozloučenou. Nezapomenu. Na Silici jsou opravdu přátelští lidé.