„Aničko, nemám co na sebe.“
„Jo. Ty zrovna nemáš co na sebe, zrovna ty, který máš košil, triček, mikin, tepláků, kraťasů a džín, že to ani neunosíš. To já, já skutečně nemám, co na sebe.“
„Jasně, že mám na běžné nošení všeho dost, to je fakt. Ale o tom já nemluvím.“
„A o čem teda mluvíš?“
„Až umřu, tak nemám co na sebe.“
„Prosim tě, copak umíráš?“
„Neumírám, ale klidně můžu, co já vím ze dne na den, co na den, klidně z hodiny na hodinu. Sekne to se mnou a v čem mě strčí do toho dřevěného spacáku? Ve svatebním? Víš, kolik jsem vážil tenkrát? Rovných osmdesát čtyři kilo. A to mě bylo třiadvacet. Teď mám sedmdesát a padesát kil navíc. Oblek, vlastně jenom sako, jsme kupovali naposledy tak před patnácti rokama. Už do něj nevlezu.“
„I kdybys vlezl, pokud si nevzpomínáš, jsme ho dali do čistírny a pak do toho kontejneru na obnošené oblečení. A k tomu ani nebyl obnošený. Jak často jsi ho měl na sobě? Dvakrát? Možná třikrát na pár hodin. Jenom si vzpomeň, kolikrát jsem ti říkala, že půjdeme nějaký slušný oblek pro tebe koupit, abys nedělal ostudu, když bysme šli třeba do divadla, na něčí svatbu nebo pohřeb. Ale s tebou je to marný, je to marný, je to marný. Znáš se. Do divadla jsi se mnou šel naposledy na Posledního ze žhavých milenců se Simonu Stašovou a Janem Teplým. No a Teplý je v pánu nejmíň patnáct let. Od té doby chodím sama nebo s kámoškama.
Stejně, když o tom tak přemýšlím, myslíš, že oblečení do rakve podléhá módním trendům? No, já vím, že se ptám toho nepravého, ale nikde jsem o tom ještě nečetla ani neslyšela. Kdyby ano, ještě by nás někdo na pohřbu pomluvil, že nectíme, co právě letí. A myslíš si, že já mám co na sebe do rakve? Taky ne. Do divadla jo, ale do rakve… A seknout to se mnou může nemlich jak s tebou.“
„Vidíš? Takže máme co? Máme problém. Musíš uznat, že to není žádná prdel nečekaně umřít a nemít v čem jet do pece. Copak já, mě by to v tu chvíli bylo docela šumafuk. Ale ti, co po mně zůstanou, budou mít problém, že jo. Co nemluvíš?“
„Nech mě. Přemýšlím.“
„Má drahá. Tady nic nevymyslíš. Prostě je to tak. Nemáme v čem umřít, teda no, víš jak to myslím.“
„Kolik stojí dneska takový oblek v nadměrkách? No nehleď, tebe se neptám, ty nevíš ani kolik dneska stojí chleba a ne tak oblek. To já mluvím sama pro sebe. Aby ten kus hadru na spálení nestál víc, jak máme důchod. A to si myslím, že skoro ano. A to ani nemluvím o botách. I kvůli blbým sandálům sjezdíme půl světa, než narazíme na vhodné pro ty tvoje věčně opuchlé haksny. To si ani neumím představit, kde splašit za rozumnou cenu botky pro mrtvolu. Promiň. Leda jak zpívá Nohavica, ty papirove, ale ani ty, netuším, kde se dají koupit.“
„A co tak si oblek půjčit v půjčovně. Na svatby se přece běžně půjčujou.“
„Teda blbější nápad jsem snad ještě neslyšela!“ Jak si to představuješ? To si půjčíš oblek do rakve a pak ho jako jak budeme vracet?“
„No, já bych si ho nepučoval, to bys musela ty, kdybych už byl v pánu, že jo. Myslel jsem, že by mě po obřadu zase hodili do tepláků, myslím před žehem.“
„Ty seš blbej, kdyby ses u toho nesmál, ještě bych ti na ten fór naletěla. Prostě zde je řešení jednoduché. Nesmíš umřít. Já se sice taky nechystám, ale pro sichr pro sebe už něco splaším nebo ušiju. A začneme šetřit, ale teď běž uvařit kafe.“