Byl jsem zhrzený životem. Studium se mi sice dařilo, ale poslední dobou mě začalo velmi vyčerpávat. Spoustu let jsem měl výborný prospěch, který se pro mě i mé okolí časem stal samozřejmostí. Žádná chyba nepřipadala v úvahu, jelikož mě všichni na základě mých výsledků považovali za dokonalého. Mučily mě probdělé noci kvůli povinné četbě, úkolům, učení na testy a přípravě na další den. Mučily mě minuty před testem, kdy jsem přemlouval sám sebe, abych o sobě nepochyboval. Mučily mě ty sprintující hodinové ručičky během testu. Vysmívaly se mi, že to nestihnu, nebo někde udělám chybu. Mučily mě překvapené pohledy a řeči pokaždé, když jsem trochu zaklopýtnul, a ten skličující pocit pokaždé, kdy byl na mě vyvinut velký nátlak.
V soukromém životě to nebylo o mnoho lepší. Za poslední rok jsem nechtěně zlomil spoustu srdcí včetně toho mého. Byl jsem naivní, velmi naivní. Důvěřoval jsem lidem, což se ukázalo jako velká chyba. Vztahy se mi nedařily, přestože jsem do nich vkládal spoustu své energie.
Připadal jsem si zoufalý. Mohl bych se pro ostatní rozdat, do své práce jsem dával, co jsem mohl, a pokaždé to dopadlo stejně. Vyřízením, zlomeným srdcem, nebo obojím naráz.
Chtěl jsem změnu. Potřeboval jsem změnu.
Do školy se mi pak nechtělo chodit, domů také ne, a tak jsem se chodil procházet k řece a plakal. Pláč pomáhal, nezbyla ve mně pak už žádná další energie na přemýšlení a další zhroucení. V těch chvílích, kdy se mi chvěly ruce, oči zrudly, rty napuchly a triko od slz se dalo ždímat, jsem si uvědomoval, že jediný, kdo mi může pomoct, jsem já sám a nikdo jiný.
Chytla mě touha odjet daleko odsud, k moři, kde mě bude obklopovat klid divoké přírody a kde mi bude sama příroda zpívat do ouška ukolébavky, kde mě nebude nikdo hodnotit a kde si budu moct opravdu odpočinout.
Využil jsem svých znalostí a začal si vydělávat peníze na cestu doučováním mladších dětí, které si šly za svými sny. Líbilo se mi, že jim můžu pomoct. Bral jsem to jako trénink na pomoc sobě. Ještě více mě potěšilo, když se jejich výsledky opravdu zlepšily. Musel jsem je ale varovat. Říkal jsem jim, že je moc hezké mít takový prospěch, ale ať mu nepoddávají celou svou existenci. Nechal jsem je pokaždé lehce nakouknout do mého soukromí, aby mé rady braly vážně. To se podařilo.
Po půl roce se mi podařilo našetřit dostatek peněz, abych odletěl na ostrovy daleko do Indického oceánu. Daleko od domova, daleko od lidí, daleko od každodenního stresu, tlaku a slz.
Letiště jako pokaždé vonělo svobodou a dobrodružstvím, směsicí vůní všech parfémů, pižma a letištního jídla. Zhluboka jsem se nadechl a vydal se o krok dál na mé cestě za odpočinkem.
V uších mi hučelo, v ústech naprosté sucho a v bedrech bolest od desetihodinového sezení v letadle. Přímo do obličeje mě udeřilo neskutečné vedro a vlhko a pokračoval jsem dál po šipkách pryč z letiště v Mahé.
Po pár minutách jsem objevil stánek, který se chlubil slovy Boat rental. To byl med pro mé oči a mysl. Půjčil jsem si tedy lodičku, která byla velikostně akorát pro mě a můj batoh.
Začátek plavby se mi velmi zamlouval. Má loďka skákala z vlnky na vlnku jako žába po leknínech. Můj žaludek mě svými tanečními kreacemi pokaždé příjemně zašimral. Mé myšlenky se konečně začaly ubírat jiným směrem.
Ale po pár hodinách se mi můj žaludek rozhodl udělat peklo na lodi. Hlava se mi motala, dělalo se mi špatně. Naštěstí v momentě, kdy už jsem si myslel, že v sobě neudržím snídani, se přede mnou objevil ostrov. Ten ostrov. Můj ráj.
Vyskočil jsem ze své lodičky a dopadl bosýma nohama do čistého, rozžhaveného písku. Prsty se mi zabořily a s každým krokem mi házely písek po celých lýtkách. Zahlédl jsem vysokou skálu uprostřed džungle. Srdce mě tam táhlo. Nohy mě tam nesly. Po bodavých palmových listech jsem musel chodit pomalu, jinak se mi zakously do chodidel a nechtěly se pustit. Míjel jsem obrovské suchozemské želvy, různé druhy ptactva pohodlně si hovících ve svých hnízdech i rozsáhlé pavučinové obrazce s respektuhodným majitelem uprostřed. Nevěděl jsem, kam dříve zabloudit svým pohledem. Obklopovaly mě samé nové, přenádherné věci, které chtěly ukrást pozornost od mé cesty na vrchol skály.
Naposledy jsem si zchladil hrdlo, nabral nové síly a spokojeně vystoupil na úplný vrchol.
Šumění moře, lahodné básnění ptáků, šustění listů pod nohama a lehké tepání v hlavě, rajská hudba, která mi oznamovala můj příchod do vysněného cíle. Pozoroval jsem každou vlnu, každý list, který se zavlnil v blízkosti mé osoby. Všechno se zdálo pestřejší, zajímavější a osvobozující než kdy jindy. Nemohl jsem se nabažit toho božského výhledu. Dokázal jsem to, pomyslel jsem si a nechal si pročesávat vlasy jemným mořským vánkem.