„Proč?!“ křičel bych na Boha, kdybych mohl. I hlas mi vzal. Bolest mou ani nedokážu vyjádřit, a tak jsem odsouzen křičet jen do své hlavy a chytat zpětně ozvěnu svého hlasu, která jako by byla posměšek mojí zbytečné, mučivé existence. Chci jen přeplazit tuhle silnici a dostat se k zelenější trávě. Snad mi bude stačit sliz. Snad budu dost rychlý. Snad mě Bůh ušetří.
Vykročil jsem úpěnlivě pomalým tempem. Mají i lidé pocit takové bezmocnosti? Cítí bolest, když zašlápnou mé druhy za hřích vleklosti malého tělíčka? Musím být odvážný. Snažím se soustředit se na svůj cíl. Je to tak blizoučko, a právě blízkost trávy je snad bolestivější než břemeno mé vlastní existence.
Prosím, Bože, nechť mě můj sliz donese na druhou stranu. Prosím, Hospodine, ať mojí ulitu nekřupne kolo vozu. Nedopusť moji smrt za prohřešek, který Tě tak urazil, že jsi mi musel dát tohle tělo. Že jsi mne uvrhl v prokletí šnečí. Ačkoliv můj život bolí, fakt, že bych se znovuzrodil jako hlemýžď, bolí ještě víc.
Pane, pokud je má pouť přes silnici špatná, pokud je mé konání vskutku takový hřích, zabij mě rychle a bezbolestně. Pokud to však špatností není, vysvoboď mě.
Už jsem se málem dotknul bílé čáry vprostřed cesty, když tu mne málem zajelo auto. Pneumatika byla tak blízko, až jsem slyšel lámání vzduchu. Schoval jsme se do své ulity. Auto bylo rychle pryč – věc, kterou o mojí osobě nikdo nikdy neřekne. Pod střechou ulity zůstal jsem ještě pár chvil, snaže vypátrat v hlubinách svého droboučkého mozku, co jsem učinil tak hrozného. V útrobách svého vědomí jsem ale našel akorát více otázek. Proč jsem nemohl být pes s možností běžet a štěkat? Proč jsem nemohl být vrabec s křídly a možností odletět, kdy chci a kam chci. Nikdy jsem nic špatného neudělal. Nikdy jsem nikomu neublížil tak jako mé krvi, mému druhu ubližuje okolí každý den. Nikdy jsem nechtěl nic jiného než být někým jiným. Vzpomínal jsem na své sourozence, každý z nich se odplazil vlastní cestou. Našel si svou vlastní pouť. Vzpomínal jsem na matku, která se na zimu zavíčkovala a víčko už nikdy neotevřela, snad ze smůly nebo svého rozhodnutí. Došel jsem k závěru, že mne Bůh musil stvořit při nejmenším jako vtip a při nejlepším jako potravu pro ostatní. Copak jsem nemohl dostat právo na větší smysl života?
Můj hněv se stal větší než strach a já vykoukl z ulity zpátky na ten překrásný, hrozivý svět kolem. Já tu silnici přelezu a ukážu Otci, že mám na víc než se jen vystrašeně choulit ve vápenité skořápce. Já si vytvořím vyšší smysl, lepší kvintesenci bytí. Já budu šnek, co se neschovává, ale utíká. Já budu šnek, co přeleze tuhle silnici. A pokud mi Bůh přece jenom pošle auto do mojí cesty, moje hlemýždí duše povstane před Stvořitelem pevně a hrdě, a svojí radulou budu se prát.
Spěchám, co jen zvládnu. Křičím na svého Stvořitele tak nahlas, že mne uslyší i přes mou absenci hlasivek. Tak nahlas, že mne uslyší v nebi. Za všechny hříchy, co jsem podle něj vykonal, jsem zaplatil a poté dál zaplatil jsem i navíc. Dostat lepší život a vyšší smysl. Nežádám tolik. Přetrpěl jsem svůj život jako šnek v ulitě, nyní si zasloužím život šneka, co dokáže běhat. Život šneka, co dokáže bojovat a křičet a zpívat. Co dokáže zavázat tkaničku. Zasloužím si život šneka, co přeleze silnici.
Pane na skleněném trůnu své Velikosti, požehnej mě. Vyveď mě z Egypta. Dej mi šanci odsud utéct.
Už jsem tak blízko, téměř se dotýkám stébla trávy, které jako by se za mnou samo natahovalo. Naděje je to, co mi proudí v modravé krvomíze. To, co mám ve svém malém rozbušeném srdéčku. Vidím oslňující žlutost pampelišky. Vidím můj Jeruzalém, moji spásu, moji říši zaslíbenou. Vítr mi vlaje po tělíčku. Já žiju. Já dýchám. Já to dokážu!
Křup!
Tato práce získala v roce 2023 v literární soutěži Máchovou stopou 3. místo v kategorii studentů.
 |
| Litoměřice 4. listopadu 2023 |
Původní konec:
A pak už jen zvuk auta a oněmující křup.