stihnout termín odevzdání. Slíbila to svému manažerovi Andymu. Pořád někde pospíchá. Až dokončím tuto knihu, dám si rok pauzu. Jen to musím nějak oznámit Andymu. Nikol si chce ve svých třiceti
letech konečně splnit sen a odjet do Keni. Babička a dědeček ji o Keni vyprávěli spoustu příběhů.
Ráda by ji procestovala stejně jako kdysi oni. Nejraději má historky z masajské vesnice. Nikol se zasní a při pohledu z okna se zarazí. Zdá se jí to nebo opět vidí tu ženu? Určitě je to ona. Dnes v obchodě ji viděla ve vedlejší uličce. Včera ji zahlédla ve fitku. O den dříve v kavárně. Možná je to jen náhoda.
Připadá ji ale povědomá, jako by ji odněkud znala. Teď stojí před Nikoliným domem a pozoruje ho.
Čeká na někoho?
Nikol jde do předsíně, cestou mine zarámované fotky s babičkou a dědečkem. Musím jim dnes zavolat, pomyslí si. Obuje si boty a vyjde na ulici.
„Mohu vám s něčím pomoct? Hledáte někoho?“ ptá se Nikol.
„Ano, hledám vás.“
„Co pro vás mohu udělat?“
„Můžeme si promluvit uvnitř?“
Nikol chce odmítnout. Přece ji nezná. Připadá ji ale, jako by ženu znala celý život a proto souhlasí. Cestou do pracovny prochází kolem zrcadla a Nikol začne mít zvláštní pocit. Ta žena je mi velmi podobná, jen vypadá starší.
„Jak se jmenujete?“
„Jsem také Nikol,“ odpoví žena. „Asi mi to nebudeš věřit, ale pocházím z roku 2048. Já jsem
ty. Nemám moc času, potřebuju abys mi věřila.“
Nikol zalapá po dechu a ženu si pořádně prohlíží. Ano, je jí velmi podobná. Dokonce má stejnou jizvu na čele jako ona. Takovou jizvu ale může mít kde kdo.
„Odkud máš tu jizvu na čele?“ ptá se Nikol.
„Hráli jsme si s dědečkem na Masaje, ale zamotala jsem se do jejich červené deky a spadla na stolek v jídelně.“ Přesně jako já. To není možné. Žena pohlédne na stůl a kývne k Nikolině rozpracované knize. „Bude mít velký úspěch.“ Smutně vzdychne.
„Dejme tomu, že ti věřím. Jsou mé budoucí já. Jak ses dostala do minulosti a proč jsi mě vyhledala?“
„Víš, jak měl dědeček svou místnost, do které nikdo nemohl chodit?“ Měl. Minulý čas. Na Nikol bylo vidět zklamání. Žena si také povzdechla a řekla: „Ano, bohužel.“ Chvíli bylo ticho. Poté žena pokračovala: „Dědeček měl ve svém pokoji starožitné hodiny. Odkázal mi je. Vypadají jako obyčejné hodiny, ale připojil k nim vzkaz. Ty hodiny umožňují cestovat časem. U nás ale čas běží dál, proto se musím brzy vrátit. Dědeček měl i další zvláštní předměty. Jeden například umožňuje navštívit paralelní světy. Tyto předměty získal jako dar od Masajů, protože jim jezdil i s babičkou pomáhat.“
„Myslela jsem, že v Keni cestovali jako turisté.“
„Poprvé ano, ale dozvěděla jsem se, že poté jezdili jen k Masajům. Vozili jim léky a učili je moderní medicínu. Proto jsem také přišla za tebou. Můj, tedy náš, syn Charlie umírá na laterální sklerózu a není na to lék. Navštívila jsem ale i paralelní světy a v jednom z nich lék existuje. Během pátrání jsem zjistila, že lék objevil muž, pocházející z masajské vesnice v Keni. Z té, kam jezdila babička a dědeček. Ve vesnici stála základní i střední škola a tento muž se díky tomu dostal na univerzitu v USA a zapojil se do výzkumu léku proti laterální skleróze. Vím, že pokud dokončíš svou knihu, budeš slavit velký úspěch, dostaneš několik literárních ocenění, ale“ hlas jí selhal. Nikol ji chytila za ruku a pohlédla jí do očí. „Udělám vše, co bude v mých silách.“
O rok později
Nikol vstala ještě za tmy. Opláchla si obličej vodou ze studny a oblékla se. Přehodila přes sebe
červenou deku a pozdravila se s ostatními obyvateli vesnice. Od té doby, co volala Andymu uběhl už
rok. Nejdříve zuřil, že nová kniha nebude, ale nakonec to pochopil. Možná doufal, že si to ještě
rozmyslím, přemýšlela Nikol. Ze zamyšlení ji vytrhly probíhající děti. Za chvíli začíná vyučování.
Škola zde stojí teprve 2 měsíce, ale už mají skoro všechny místa obsazené. Jak by se zdejším lidem
líbila knihovna? pomyslela si Nikol a přitáhla si deku ke krku.