Vůně Maroka - napsal Martin Paruch

“Tati, v tom je zase koriandr,” řekla nešťastně Adél a posunula talíř deset centimetrů od sebe. Odpor ve tváři se jí změnil v zoufalství. Měla hlad a těšila se na dobré jídlo. Seděli jsme na terase venkovského domu, uprostřed subtropické zahrady, s božským výhledem na pohoří Atlas. Kulisy, okolo nás slibovaly udělat z obyčejné snídaně parádní zážitek. Před malou chvílí nám nesmírně zdvořilý hostitel donesl obrovskou litinovou pánev, ze které se ještě kouřilo. S dobře patrnou pýchou na ni ukázal rukou a popřál nám dobrou chuť.
“Neblázni, Adél, já tohle všechno nesním,” zašeptal jsem vyděšeně. Představa, že tomu dobrému muži vracíme dvě třetiny snídaně zpět, byla nesnesitelná. Nejisté pohledy, smutné oči a otázky, jestli nám chutnalo. To všechno by nás čekalo. Přitom porce tady byly obrovské. Nikdy se nedalo sníst všechno. Pokud mi teď Adél nepomůže, bude to naprosté fiasko.
“Budeš mít hlad,” pronesl jsem starostlivě. Ale ona mě znala. Měli jsme za sebou mraky výletů a spoustu společných cest. Jejich délka by stačila na pouť k planetě Malého Prince. Věděla, co ode mě může čekat už od okamžiku, kdy v sedmi letech vyklopila vymodlenou italskou zmrzlinu na sedačku mého nového auta. Teď jí bylo o dvacet víc. Dospělá ženská a pořád moje dcera. Lehce přečetla můj rádoby bezelstný výraz a věděla, čeho se doopravdy obávám.
Nezlob se tati, ale já už ten koriandr fakt nemůžu,” řekla a asertivně se zakousla se do moučníku. Okolo pánve stály rozmístěné talíře s bábovkou, sladkými plackami, džemem, domácím chlebem a olivami. Na téhle frontě jsem měl spojence. Kromě bábovky začala Adél trestat i placky a na talíř si k nim dokonce přibrala pár oliv. Přišlo mi to trochu zvláštní, když bylo zle kvůli koriandru, ale měl jsem svých starostí dost. Nadechl jsem se a lžící, která připomínala lopatu bagru, jsem z pánve nabral na talíř první porci.
Následujících dvacet minut mi sněhem lehce pocukrované vrcholky Vysokého Atlasu byly úplně ukradené. S funěním jsem soukal hromady míchaných vajíček se zeleninou a vůní koriandru. Po půl hodině bylo po bitvě.
“Bylo to très bien,” pronesl jsem z posledních sil a ukázal domácímu svoje břicho a poloprázdnou pánev. “Ale už fakt nemůžu, full house, sorry,” hodil jsem ubrousek do ringu. Dobrý muž se trochu usmál a uznale pokýval hlavou.
Do Maroka jsme přiletěli asi před týdnem, vedeni mým momentálním nápadem jít naproti jaru. Byl poslední den Ramadánu. Večer po setmění se ulice Tangeru zaplnily. Před krámky s polozataženými roletami se na zem posadili jejich majitelé. Vytáhli otřískané plynové vařiče a začali připravovat večeři. Nad umaštěnou dlažbou se linula dráždivá vůně opékaného masa, restované zeleniny a orientálního koření. Vypadalo to trochu bizarně, aspoň optikou Evropana, ale potěšení těch lidí z jídla bylo opravdové a nakažlivé.
“Mám už taky trochu hlad,” oznámila Adél a podívala se na mě. Tak se stalo, že jsme v Tangeru poprvé ochutnali tajin. Pak ještě mnohokrát. Ve velkých městech i malých občerstveních po cestě pohořím Atlas. V restauracích i v garáži vedle silnice. Tajin měli všude. Mohli jste ho mít kuřecí, skopový, s hromadou kuskusu a mrkve nebo nějaký úplně jiný. Skoro pokaždé v něm byl koriandr. Tajin je spíš způsob přípravy pokrmu, než nějaký konkrétní recept. Chystá se v keramickém hrnci, který připomíná klobouk Neználka ve Slunečním městě. Co vám přistane na talíři je nejasné, dokud nesmeknete.
Pokud jste zvyklí si dát k jídlu skleničku vína nebo zakončit horký den studeným pivem, budete mít v Maroku nejspíš smůlu. Tedy pokud nejste zrovna v tangerské přístavní hospodě pro cizince nebo naopak na jižním cípu země, někde na okraji Sahary, kde si Tuaregové z muslimského zákazu alkoholu moc nedělají. Doporučení pít v horkých letních dnech vlažný neslazený čaj mi vždycky přišlo trochu divné. Tady, při teplotách nad čtyřicet stupňů, se to zdálo být úplně absurdní. Nebyl jsem naštěstí sám, kdo měl tenhle názor. Místní tuaregský náčelník mi v oáze M'Hamid El Ghizlane předvedl ledničku plnou chlazeného piva. Brzy jsme se spřátelili. Večer jsme společně bojovali s malárií popíjením ginu s tonikem. Adél se medikace neúčastnila a brzy odešla spát. Zaspala tak naši dohodu o umístění “dočasného konzulátu” České republiky pod palmou u jeho bazénu.
Miluju poušť. Její nehostinnost a prázdnotu plnou síly, která dokáže srazit na kolena. Člověk v ní najde sebe, svoji vůli i pokoru, bez níž nic nedává smysl. Dereme se sami dva vzhůru dunami a cesta je zdánlivě bez cíle. Stoupáme na hřeben jen proto, abychom vzápětí sestupovali. Hledáme nějaký vrchol, ale vždycky, když je na dosah, objeví se jiný. Chvílemi se na Adél s obdivem a starostí ohlédnu. Je pokrytá krémem proti slunci, ale bez reptání snáší moje úlety. 

“Neboj,” říkám jí v duchu. “Nejdeme až do Timbuktu. Nejsme karavana, které taková cesta trvala padesát dní. Jen chci jít ještě kousek dál.”
Vybírám trasu, která dává nějaký smysl a řád, ale ten je tady beznadějně utopený v chaosu do nekonečna se táhnoucích linek.

Po pár dnech sedíme spolu v Praze na zahrádce mé oblíbené restaurace. S přivřenýma očima si užívám chuť českého ležáku. Plavu na příjemné vlně sdílených zážitků. 

Mávnu na číšníka a beru si druhé pivo. 

“Koupím Ti k Vánocům pytel koriandru,” směju se na celé kolo. Adél pije jen limonádu. 

Zvedne od ní oči a řekne: “Jsem těhotná tati.”