„To je můj sen, má životní cesta, musím se po ní vydat,“ říkala si. Byla tak přesvědčená o svém snu, že prosila rodiče, ať už nemá vozíček.
„Ale to je nemožné,“ říkali jí.
Jednou, když byla na představení Romea a Julie, přišel za ní skřítek.
„Tady!“ pošeptal Veronice do ucha. Veronika se ohlédla a uviděla ho na svém rameni. Zamumlal si nějakou básničku a najednou byli v jeskyni se spoustu obrazovek.
„Počkej! Já tu nemám vozíček!“ vyhrkla překvapeně Veronika.
„V kouzelných světech ho nepotřebuješ.“ řekl skřítek.
Veronika se podívala do jedné z obrazovek. „Jejda, tam jsem já! V divadle!“
„Víš, herectví je tvoje cesta, ale většina životů se žije na necestě,“ poučil ji skřítek.
„Jak to myslíš?“ chtěla říct Veronika, ale už seděla zpátky na vozíčku v divadle.
Když skončilo divadlo, šla Veronika hned do svého pokojíčku, aby přemýšlela o tom, co ji řekl skřítek. Najednou něco zaťukalo na okno. Veronika se ohlédla. Viděla, jak se na skle zamlžilo a objevil se nápis: NAJDI ZÁKLAD SVÉHO ŽIVOTA. Když si to přečetla, hned bylo okno zase normální.
Ještě ten večer šla Veronika za maminkou a všechno ji pověděla. Maminka ji se smíchem řekla: „na toho skřítka moc nevěřím, ale někdy je lepší jít po necestě“.
„Proč?“ zeptala se Veronika.
„No,“ začala vyprávění maminka „dříve jsem chtěla být malířkou, jenže jsem se nedostala na uměleckou školu. A navíc jsem měla ukrutně ráda matiku. Moje kamarádka mi navrhla, ať zkusím architekturu. Vystudovala jsem školu a dostala diplom. A kdybych nešla po své necestě, tak bych nejela do Prahy, nepoznala tvého tatínka a nebyla bys na světě.“
„Už to chápu… Člověk má životní cestu, a když ji nedokáže uplatnit, tak jde necestou. Ta necesta ho zavede až k smyslu svého života“ vyprávěla teď pro změnu Veronika.
„Přesně tak,“ řekla maminka „a teď už do postele.“
Veronika celý večer přemýšlela o tom, jaká je její necesta, ale nemohla na nic přijít. Z toho přemyšlení ji náhle probudilo zaklepání na okno. Byl to ten stejný skřítek! Veronika mu otevřela. „Chytni se mé ruky“ požádal jí skřítek a z ničeho nic se Veronice zdálo, jako by se skřítek zvětšoval, nebo spíš ona se zmenšovala. „Jestli je někdo, kdo má tvou ztracenou necestu, tak to je šmudla“ řekl skřítek „a v tom je ten háček. Šmudla je zlý skřet, který krade dětem necesty. A proto se za ním teď musíme vypravit.“
Po dlouhé cestě přes kus kouzelného světa dorazili do příbytku Šmudly. Žil ve velkém pokoji plném lahviček.
„Najdi sklenici se svým jménem a tu vezmi“ pověděl jí skřítek. Veronika vyšplhala na židli, ze židle na stůl až k poličce.
„Mám ji!“ zakřičela nazpět Veronika. Jenže v ten moment uslyšeli kroky. Šmudla přicházel! Veronika se stihla schovat za svou sklenici, jenže skřítek na to neměl čas. Šmudla ho popadl, hodil do krabičky střežené obrovskou kočkou a odešel.
„Počkej! Já tu nemám vozíček!“ vyhrkla překvapeně Veronika.
„V kouzelných světech ho nepotřebuješ.“ řekl skřítek.
Veronika se podívala do jedné z obrazovek. „Jejda, tam jsem já! V divadle!“
„Víš, herectví je tvoje cesta, ale většina životů se žije na necestě,“ poučil ji skřítek.
„Jak to myslíš?“ chtěla říct Veronika, ale už seděla zpátky na vozíčku v divadle.
Když skončilo divadlo, šla Veronika hned do svého pokojíčku, aby přemýšlela o tom, co ji řekl skřítek. Najednou něco zaťukalo na okno. Veronika se ohlédla. Viděla, jak se na skle zamlžilo a objevil se nápis: NAJDI ZÁKLAD SVÉHO ŽIVOTA. Když si to přečetla, hned bylo okno zase normální.
Ještě ten večer šla Veronika za maminkou a všechno ji pověděla. Maminka ji se smíchem řekla: „na toho skřítka moc nevěřím, ale někdy je lepší jít po necestě“.
„Proč?“ zeptala se Veronika.
„No,“ začala vyprávění maminka „dříve jsem chtěla být malířkou, jenže jsem se nedostala na uměleckou školu. A navíc jsem měla ukrutně ráda matiku. Moje kamarádka mi navrhla, ať zkusím architekturu. Vystudovala jsem školu a dostala diplom. A kdybych nešla po své necestě, tak bych nejela do Prahy, nepoznala tvého tatínka a nebyla bys na světě.“
„Už to chápu… Člověk má životní cestu, a když ji nedokáže uplatnit, tak jde necestou. Ta necesta ho zavede až k smyslu svého života“ vyprávěla teď pro změnu Veronika.
„Přesně tak,“ řekla maminka „a teď už do postele.“
Veronika celý večer přemýšlela o tom, jaká je její necesta, ale nemohla na nic přijít. Z toho přemyšlení ji náhle probudilo zaklepání na okno. Byl to ten stejný skřítek! Veronika mu otevřela. „Chytni se mé ruky“ požádal jí skřítek a z ničeho nic se Veronice zdálo, jako by se skřítek zvětšoval, nebo spíš ona se zmenšovala. „Jestli je někdo, kdo má tvou ztracenou necestu, tak to je šmudla“ řekl skřítek „a v tom je ten háček. Šmudla je zlý skřet, který krade dětem necesty. A proto se za ním teď musíme vypravit.“
Po dlouhé cestě přes kus kouzelného světa dorazili do příbytku Šmudly. Žil ve velkém pokoji plném lahviček.
„Najdi sklenici se svým jménem a tu vezmi“ pověděl jí skřítek. Veronika vyšplhala na židli, ze židle na stůl až k poličce.
„Mám ji!“ zakřičela nazpět Veronika. Jenže v ten moment uslyšeli kroky. Šmudla přicházel! Veronika se stihla schovat za svou sklenici, jenže skřítek na to neměl čas. Šmudla ho popadl, hodil do krabičky střežené obrovskou kočkou a odešel.
Veronika by radši utekla se svou sklenicí, ale ne, musela něco dělat. Skočila kočce na záda, rozvázala si opasek, který obtočila kočce kolem krku a jezdila na ní rodeo. Po půl hodině byla kočka tak unavená, že se svalila na bok a usnula. Hurá, skřítek byl zachráněn!
Neměli času nazbyt. Naložili si sklenici na záda a uháněli pryč od Šmudlova příbytku. Když už byli v bezpečí, poradil ji skřítek:
Neměli času nazbyt. Naložili si sklenici na záda a uháněli pryč od Šmudlova příbytku. Když už byli v bezpečí, poradil ji skřítek:
„Otevři sklenici, tvá necesta tě najde.“
Najednou se ozve: „Veroniko, probuď se, je ráno, musíš do školy.“ Veronika si pomyslela: “Byl to sen, nebo realita?“ Náhle něco nahmátla pod prsty, byla to její sklenice!
Dneska tuhle sklenici můžete vidět nad vchodem loutkového divadla, kde hrají zdravé i hendikepované děti. A víte, kdo to vlastní? No, že se ptáte. Přece Veronika.
Najednou se ozve: „Veroniko, probuď se, je ráno, musíš do školy.“ Veronika si pomyslela: “Byl to sen, nebo realita?“ Náhle něco nahmátla pod prsty, byla to její sklenice!
Dneska tuhle sklenici můžete vidět nad vchodem loutkového divadla, kde hrají zdravé i hendikepované děti. A víte, kdo to vlastní? No, že se ptáte. Přece Veronika.