Usedám do pasažérské sedačky v raketoplánu.
„Inženýr Bárta!“
„Přítomen!“„Hlaste teplotu ve skafandru!“
„38,3 stupně Celsia!“
„Pilote, zažehněte pomocné rakety! Vědecký personále, spusťte si hibernační program!“
„Spuštěno!“ hlásím. A usínám…
Nevím, jak dlouho letíme. Uvnitř přepravního prostoru spustí strojový hlas:
„Nouzové přerušení hibernačního programu! Všichni se připravte okamžitě na svá stanoviště k evakuačnímu plánu! Porucha při přesunu!“
Ocitám se na cizím území. V dálce vidím město, i když podivně vystavěné. Něco je na něm jinak, ale nevím co. Vysoké domy, ale ze dřeva. Nikde nevidím šrouby. Vše je pospojováno lany a důmyslnými tvary trámů. Zdánlivě primitivní, ale je znát velká zručnost a zkušenost. Tady u nás bychom to nazvali technologií. K tomu ale nesedí podivná světla v oknech, nějaké divné záclony…
„To vypadá úplně jako na zemi. Jen jako v minulosti…“ Všímám si dřevěných staveb.
„Ale my jsme na zemi!“ Uzemní mě kolega. „Mluvil jsem o tom s pilotem. Jenže v paralelním světě a v budoucnosti!“
Sundávám skafandr a opravdu - dýchatelný vzduch. Jdeme na obhlídku. Přicházíme do města. Přijíždí nějaké vozidlo. Ale je celé dřevěné a vydává neuvěřitelný zvuk. Zastavuje a otevírají se dřevěné dveře. Autobus nemá okna, jen vpředu je síť z proutí.
„Kde máte skla?“ ptám se řidiče.
„Co kde mám?“
„Sklo. Před sebou přece.“
„Tam patří síť…“
„A co máte v oknech doma?“
„Mastný papír přece… Ale ten by se na voze trhal.“
„A proč je tu vše dřevěné?“
„Hlína je hrozně těžká přece…“ Nechápavě vysvětluje řidič. Vtom ale zpozorní:
„Moment! Všichni vystupovat! Hoří motor!“
„Tak honem hasit!“ Pobízím.
„To nemá cenu. Jak chytne motor, tak shoří.“
„A z čeho ten motor proboha je??! Copak není kovový??!“
„Kovoco? Všechny motory jsou přece z bukového dřeva.“
„Kdo to vymyslel proboha?“
„Jmenoval se Daimler. Někdy už v devatenáctým století… Ale byly problémy s chlazením. Zkoušeli to vodou, ale bobtnalo to a motor se zastavoval. Nějakej Inženýr Hans Ledwinka v tehdejším Rakouskouhersku, ve městě - jak se to jenom… Jo! Kopřivnici - vymyslel chlazení vzduchem. Ale někdy se to nedochladí a třením chytí. A pak už nemá cenu to hasit. Tím by motor nabobtnal a stejně nejel.
Aha, přikyvuji a sleduji dohořívající autobus.
„No, tak teď jste mi hřebík z paty rozhodně nevytáhl…“ A koukám na stále velmi vzdálené město.
„Co je to hřebík?“ Neví zase řidič. Zapadá slunce a tak si zapíná u krku dřevěný knoflík s obrovskými dírkami a mžourá na mě.
„Stmívá se, špatně vás vidím…“
„Tak si vezměte brýle!“
„Co to je - brýle?“
„Aha, no jo…“
„Kosmoarcheolog Bárta - zpět do raketoplánu - opraveno.“ Slyším z portu v uchu.
Běžím jak o život, nastupuji do rakety, hibernační program…
„Kam letíme?“ Ptám se ještě rychle, než usnu.
„Dneska už domů, pořád to trochu blbne…“
„Zaplať pánbůh.“
Večer přijdu domů a jsem rád, že všechny vidím. Syn akorát dopíjí limonádu a skleněnou lahev i plechový korunkový uzávěr hází jen tak do koše.
„Michale! Hned to vyndej! Flašku dej do tříděnýho a uzávěr do pytle do sběru!“
„Ale tati, vždyť je to jen střep skla s kouskem plechu.“
„No právě…“ pomyslím si a čelo se mi orosí strašlivou vzpomínkou.
Zadání:
Jak by vypadal svět bez... nějakého důležitého vynálezu.
