Někdy se ale sejdeme, my žáci Dany Emingerové, dostaneme úkoly a najednou, na stejné vlně jedoucí skupina píše a píše... A někdy se zase sejdeme, třeba na Dobešce, a tam zase všichni čteme.
Ti pokročilejší už ze svých čerstvě narozených knih, my ostatní naše čerstvě napsané povídky. A to je na tom nejlepší, vidět, jak se výsledek našeho snažení zhmotní do potlesku diváků. A někdy, když se zadaří, tak se diváci i smějí nebo pláčou, v tom lepším případě tak, jak to bylo autorem zamýšleno.
Ale vždycky, vždycky se pak zase těším na další setkání, další psaní a další sdílení.
Díky Dano, Věrko, Natašo, Klárko, Yakíne, Aničko, Marku, Katko, Bohunko, Boříku, Míšo, Milenko, ...(ne, fakt se sem všichni nevejdou, škoda...),
Díky za krásné setkání a vzájemnou inspiraci.
Zdenička četla na Dobešce své futuristické dílko o autorském čtení za 50 let, inspirované literární dílnou v Horácké galerii:Škoda, že jsem ke psaní přišla až na, no dejme tomu, středně stará kolena, že si svoji spisovatelskou kariéru nemůžu rozplánovat na příštích třeba padesát let. I když, kdo ví, kam až medicína pokročí.
V duchu se vidím naložená ve výživném roztoku, jenom hlava napojená na trubice. Koneckonců na co tělo, když píše hlasový automat a na autorské čtení dovezou moji hlavu v plastové krychli, pečlivě zabalené do bublinkové folie.
A už se vítám se svými spolužáky, 126 autorské čtení. Nejdřív generálka v Horácké galerii, před Vánocemi pak velké finále opět v Praze.
Srdečně se zdravím s ostatními plastovými krychlemi, ještě že je každá označená jmenovkou. Paměť už tolik neslouží... Škoda, že se nemůžeme obejmout jako dřív, ten fyzický kontakt mi přece jenom chybí.
Večírek na uvítanou, do živného roztoku nám kápnou trošku čistého alkoholu, ať se nálada pěkně uvolní.
Ubytovaní nám paní ředitelka novomětské Horácké galerie Věrka Staňková zařídila dole v muzejním depozitáři.
Ubytovaní nám paní ředitelka novomětské Horácké galerie Věrka Staňková zařídila dole v muzejním depozitáři.
Naskládají nás do volných míst v regálech mezi sochy. Masaryka šoupnou blíž k Leninovi, Komenský se přitulí ke Gottwaldovi, no však to ty dvě noci vydržíme.
K slavnostní večeři nám do hadic pustí trošku fyzáku s příchutí uzeného kolena. Škoda, že nebyl křen, ale prý by mohl naleptat hadice.
A už nás vezou na slavnostní večer do Zámeckého podkroví. Netrpěliví diváci zaplní sál do posledního místečka, galerie doslova praská ve švech. Krabice máme slavnostně naleštěné, některé parádnice si je dokonce ověsily ozdobnými stužkami. Vida, to musím na příště taky doladit.
A už nás vezou na slavnostní večer do Zámeckého podkroví. Netrpěliví diváci zaplní sál do posledního místečka, galerie doslova praská ve švech. Krabice máme slavnostně naleštěné, některé parádnice si je dokonce ověsily ozdobnými stužkami. Vida, to musím na příště taky doladit.
Danu s Věrkou vezou ještě vcelku, na vozíčkách, nojo, mladý děvčata. Yakín jako vždy nasadí při čtení laťku hodně vysoko, to mě vždycky zneklidní.
Nataška ve svátečních šatech se vyhřívá v blescích fotoaparátů, ještěže může umělé nohy ukrýt pod dlouhou sukní. Další krabice, zpěvačka Eva zpívá svůj šanson, trošku už zapomíná text, ale její šarmantní tralala, tralala vypadá, že do textu patří.
Konečně jsem na řadě. Dnes mám takové malé výročí, po 999 čtu svoji povídku „Láska skrze kalhotky“. Lidem se to asi pořád líbí, tleskají. Na Dobešce do pak těsě před Vánocemi dotáhnu do té tisícovky.
Ale konec snění, zpátky do reality. Místo jednoduchého naleštění krabice jsem se musela namalovat, pracně natáhnout punčocháče až těsně pod prsa, aby mi nedělaly faldy na břiše. Dala jsem si pár hltů vody do staženého hrdla, když Dana vítala první a snad ne poslední návštěvníky. Během vystoupení mých koletů mě začala pálit žáha a tlačit pravá bota. Říká se, že na jevišti všechny neduhy přejdou, no tak jsem tady. Ani nemám moc trému. Čtu a ejhle, lidi se smějou, bota už mě netlačí a žáha nepálí. A hlavně jsem ráda, že můžeme zatím všichni tleskat a objímat se, a náš smích není tlumen plastovou krabicí.
