.jpg) |
| Foto: Branson DeCou – Courtesy Special Collections |
No, on to byl vlastně tak trošku obchod, výměna, chcete-li. Fridrich hledal vysoké muže do své osobní gardy a car takové chlapíky měl. Tak došlo na zpečetění aliance výměnnou darů - komnata za vojáky s požadovanou mírou. Po téměř dvě stě roků se pak nacházela v Kateřinském paláci v Carském Selu poblíž Sankt Petersburgu. Nádhera nesmírná. Padesát pět metrů čtverečních, šest tun jantaru. V roce 1941 ji Němci z Carského Sela u Petrohradu ukradli a rozebranou odvezli. Byla ve dvaceti sedmi bednách uložena v Königsbergu, což je dnešní Kaliningrad. To je ten kousek Ruska na severovýchodě Polska.
Od začátku roku 1945 je osud jantarové komnaty neznámý. O jejím současném umístění existuje nepřehledné množství tvrzení, domněnek a spekulací. V literatuře je zmíněno několik stovek míst, kde má být ukryta. Neúspěšně po ní pátrají hledači pokladů. Hledají ledaskde. V Polsku, v Krušných horách, na Šumavě. Jisté je pouze to, že jantarová komnata byla naposledy spatřena v Kaliningradu, česky Královci. Nu, ať je, kde je, její cena je závratná. Samozřejmě nejen cena historická, ale i ta finanční.
Dva pátrači z Německa, Erich Stenz a Georg Mederer, jsou přesvědčeni, že se nalézá kousek od Liberce v tajných sklepeních zámku ve Frýdlantu. Opírají se o svědectví ženy, která za války pracovala na zámku jako kuchařka. Ta údajně viděla, jak vojenská kolona přivezla bedny se šperky, zlatem a obrazy a jak vojáci ukryli náklad ve sklepení. Nějaké tajné zazděné místnosti ve sklepeních Frýdlantu asi jsou, ale vedení zámku i Státní památkový ústav jakékoliv pátrání v podzemí zámku zakázaly. Ovšem šperky, zlato ani vzácné obrazy nejsou jantarová komnata. Je zřejmé, že ta je ukryta na jiném místě.
Zmiňovaný hledač Stenz narazil při svém pátrání na jedno zaznamenané válečné radiové vysílání s velmi zajímavým obsahem. Za radiogramem stál údajně Martin Bormann, který byl osobním tajemníkem nacistického vůdce Adolfa Hitlera. Bormann v onom radiogramu přikázal Jantarovou komnatu převézt na území Sudet. Dokládá to prý také údajný Bormannův notový zápis, ve kterém je skrze šifru přesně uvedeno uložení pokladu. Šifra v notách? Trošku jako pohádka či fantasy že? Ale kdoví? Že tomu tak být mohlo, dokládají následující řádky.
Sudetoněmecký dobrovolnický sbor, zkráceně Freikorps se postupně vyvinul v jednotky Waffen SS. Byly vedeny Heinrichem Himmlerem a měly v průběhu války oprávněnou pověst těch nejhorších, nejkrutějších jednotek plných válečných zločinců. Členy divize s názvem SS Panzer Division Totenkopf byly i příslušníci Freikorps z Horního Slezska. Jednalo se, mimo jiné, asi o tisíc ordnerů z Javornicka a Vidnavska. A jedna z jednotek Totenkopf dostala v lednu 1945 speciální úkol: Splnit Bormannův příkaz.
Přísně utajený náklad se má pohybovat po trase Königsberg, - Toruň – Lodž, vyhnout se Wroclavi, zamířit jižněji na Opole a pod Nysou kopírovat podhůří slezských hor směrem na západ do Walbrzychu. Jak takový příkaz mohli nacpat do not, dejme tomu Vídeňského vačíku, netušíme a nechme to povolanějším. Jedno je však jisté. Do zadaného cíle tenhle konvoj nikdy nedorazil.
Nikdo dnes už neví, proč v oblasti javornického výběžku stopa po koloně divizních aut Totenkopf mizí. Zřejmě byla cesta dál na západ příliš nebezpečná. Po silnicích se všude valily nekonečné kolony uprchlíků před rudou armádou, horečně se budovala obranná postavení, zátarasy. Prudce narůstala činnost partyzánů a tak se stalo, že jeden z vojáků, poddůstojníků konvoje, poradil veliteli, plukovníkovi SS Oberführerovi Pfrogneremu, že ví o místě, které by mohlo být záložním místem úkrytu vzácného nákladu. Na nic nebyl čas. Oberführer SS kývl a kolona zamířila na jih. Do cíle měla asi dvacet kilometrů.
Pozdně říjnové slunce pomalu končilo svou plochou dráhu letu nad obzorem. Jestli ještě před hodinou vzbuzovalo jakýs takýs pocit hřejivosti, teď už to nebyla pravda. Několik hostů namlouvajících si do téhle chvíle, že babí léto hřeje, se z venkovní terasy ochotně přesunulo do tepla útrob výletní restaurace.
„Jdem taky, ne?“ řekl Vojtěch Sandymu. Sandy mlčky vstal, popadl své nedopité pivo a kývl, jakože ano, že jdem.
Vojtu Cílka a Standu Fajta, který si důsledně nechává říkat Sandy, k jednomu stolu svedla náhoda. Vůbec se do té chvíle neznali, ale jinde nebylo volné místo a tak malý stolek v rohu terasy byl svědkem jejich seznámení. Sandy se dozvěděl, že Vojta je dávný domorodec, který sem často zavítá z čiré nostalgie a touhy oživovat vzpomínky a setkat se s dávnými usedlíky i chalupáři, kteří zvelebují torza chalup zbylých v malebném údolí. Sandy na oplátku Vojtovi prozradil, že jej sem zavála jeho sběratelská vášeň. Sbírá lahve. Staré prázdné lahve od vína, piva, a všech možných druhů alkoholu. Brandy, whisky, koňaku, rumu a pálenek všeho druhu.
„To bys nevěřil, Vojto, kolik flašek se dodnes válí různě po půdách a ve sklepech starých chalup. Lidi to obyčejně na nic nemají. Sem tam někdo nějakou pěknou láhev očistí a má ji v polici jako dekor a lapač prachu nebo stojan na svíčku Za pár kaček se mnozí rádi toho starého skla zbaví. Nevíš sám o nějakém takovém haraburdí, víš, myslím hlavně po Němcích, které by pro mě mohlo být pokladem?“
Vojta věděl, ale zatím neřekl nic. Taky kdo ví, jestli dnes, po tolika letech, je vůbec něco z toho použitelné. Asi ne. Spíš jen halda střepů. Vybavil si okamžiky svého dětství:
U Lánského potoka, jen přes silnici u konečné autobusu sedí jako kvočna na vejcích masívní budova někdejšího hostince Zlatý lev. Naposledy se jeho sál stal hostitelem lidové dožínkové veselice v roce 1962. Jeho mohutné trámy, ozdobené květinovými věnci a řetězy z krepového papíru, byly svědky bujarého veselí novodobých obyvatel. Od té chvíle už jen a jen chátral nejen sál, ale celá budova. Pár let ještě v patře bydleli stařečci, řečtí manželé, ale i ti za čas zmizeli bůhví kam. Jen truhlík s pažitkou po nich v okně zůstal. Zlatý lev definitivně osiřel. Masivní vstupní dveře, zprvu zamčené, někdo vyrazil a hospodská chodba začala sloužit jako autobusová čekárna. Později, a netrvalo to nijak dlouho, neodolaly něčímu násilí ani dveře do výčepní místnosti. Je div, že ještě stále byla kompletně vybavená. Pípa, výčep, stoly, a nechybělo ani klavírní křídlo, které nikdo nikam neodvezl. Na vše sedal prach. Jen jej otřít, narazit sud a sednout k pivu a ke klávesám.
Jako děti jsme prošmejdili celou stavbu, všechny místnosti, půdu, hostinské pokoje, komory a komůrky, mezery za trámy krovů. Sál byl naším rejdištěm a arénou her a zkoušek odvahy při chůzi po obnažených trámech. To už byla pěkná zdravá prkna někdejšího stropu dávno pryč, jen ty vybledlé krepové girlandy stále odolávaly, navzdory všeprostupujícímu vlhku, které se na mnoha místech děravou střechou rozlézalo do všech koutů. Kvůli vytlučeným oknům se Zlatým lvem proháněl vítr a dům vypadal rok od roku smutněji a strašidelněji.
Jen jedna jediná prostora zůstala před naším řáděním uchráněna. Sklepení. Vůbec jsme neměli tušení, jak veliký sklep hospoda má. Vchodové dveře do něj snadno podlehly naším atakům, ale dál se nikdo nedostal. Schody dolů byly až po ten horní zaplněné prázdnými lahvemi. Zkoušeli jsme se jimi dostat níž, ale množství skla nebralo konce a tak jsme tuto práci vzdali a věnovali se jiným, zábavnějším hrám. Nepamatuju, že by kdokoliv z dospělých projevil zájem věnovat čas vyklízení toho starého skla.
Láhve, které ucpávaly podzemí Zlatého lva, byly přesně toho typu, které vyhledává Sandy, můj nynější společník. Mám mu o tom místě říct? Kdyby šlo jen o láhve, čert to vem, ale co když za bariérou lahví se dodnes ukrývá něco víc. Nepochybuji o tom, že od odsunu Němců se už do podzemí Zlatého lva nikdo nedostal. Hostinec musel mít určitě veliké sklepení. Že by bylo zcela zaplněno láhvemi, se jeví jako krajně nepravděpodobné. Proč tedy bylo tak důležité zablokovat takovým nenápadným způsobem vstup do podzemních útrob rozlehlé budovy, je otázka, která se mi neustále vrací. Je-li tam dole něco víc než prázdné flašky, tak co? Gasthaus goldenen Löwen. Sakra, kolik z toho zlata tam asi je?
„A kolik flašek už ve své sbírce máš?“ ptá se Vojtěch.
„Přesně spočítané je nemám, ale řekněme, že kolem tisícovky.“
„Páni! Asi zabírají dost místa, ne?“
„To víš, že zabírají. Mám za domem stodolu. Bývalou stodolu a tam je štosuju. Tak co, víš o nějakém pokladu pro mě?“
„Jo. A o pokladu doslova zakopaném.“
„No tak mě nenapínej. Povídej!“ vyhrkl Sandy a netrpělivě poposedl. A Vojta se nenechal pobízet a svou vzpomínku přetavil do slov. Svá podezření však ve svém vyprávění vynechal.
„No a závěr je takový, že dneska je na místě Zlatého lva louka. Louka je soukromá, teda asi, je za plotem a uvnitř se pase vysoká. Daňci, mufloni a tak. Určit přesně místo, kde je bývalý sklep hospody bude dost obtížné. Kdyby byly flašky kovové, stačil by detektor, ale jak na sklo, netuším.“
„Tak to nech na mě. Ukaž mi, až tam budeme přibližně to místo, a já už si nějak poradím.“
„Tak jo, ale už jsem říkal, že je to dnes nejspíše soukromý pozemek. Bez povolení majitele bych se tam v půdě raději nevrtal.“
„Neboj. Jak říkám, nech to na mě.“
Zaplatili, sedli do Sandyho auta a za podvečerního šera nechali Javorník za sebou.
„Tak tady stála. A tady, myslím, že tady, přibližně, ono se to teď těžko určuje, byl vchod, od silnice tak dva metry, pak pár schodů, no a…, já fakt nevím kde přesně, byly z hospodské chodby sklepní dveře. Vím, že byly nalevo, hned vedle vchodu do šenku, do výčepu a naproti přes chodbu se šlo do sálu.“ Vojta rozpačitě ukazoval rukama, ohlížel se na opačnou stranu přes silnici a potok, jako by mu po létech mohly nějaké přírodní reálie posloužit v lepší orientaci.
Už se tmělo a tak toho po chvíli nechali a vrátili se pod Jánský Vrch. Domluvili se, že pokud by se Sandy nějak přece jen dostal do tušeného podsklepení, dá včas vědět a Vojta u toho bude. Za tím účelem si vyměnili telefonní čísla a pro jistotu i spojení mailové.
Do jara se nic nedělo a Vojta na Sandyho takřka zapomněl. A pak, někdy na přelomu března a dubna, překvapila Vojtu esemeska: PRIJED TUTO SOBOTU POD J. V. 12. 00. NUTNE, DULEZITE, BOMBA a pár vykřičníků. Pochopitelně Sandymu hned volal, ale opakovaná vyzvánění nikdo nebral. S mailem to dopadlo podobně a tak Vojta, ač nerad - měl už domluvený jiný program, který narychlo zrušil - sedl do auta a rozjel se do Javorníka na místo, kde se seznámili.
Vojta měl obavu, zda Sandy bude na místě. Byl. Před sebou na stole měl mimo rozpitého šálku kávy i hnědozlatou láhev s nějakým litým nápisem. Vojta už dávno věděl za pomoci internetu, že láhve jsou docela drahý koníček. Na Aukru se nabízejí i za částky kolem tisíce korun za jednu. A za skutečné rarity se nabízí i pětašedesát tisíc korun. To už může být nejen sběratelská vášeň, ale i výnosný byznys.
„Tak co, co tak hoří?“ Ptá se Vojta a podává Sandymu ruku. Pohledem sklouzl znovu k láhvi a pokývl hlavou. „Proto?“
„Člověče, Vojto, já tam byl! Ty vole, neptej se mě, jak se mi podařilo dostat se tam, ale…“ Sandy se plaše rozhlédl a ztišil hlas. „ Tam vůbec nejsou flašky. Vlastně nahoře jo, jak si říkal. To je jedna z nich. Mimochodem dobrej kauf, ale to je nic. To je prd. Hele, pojď se mnou ven, tady je moc očí a uší.“ Číšnici řekli, že se ještě vrátí. Na stole zůstalo nedopité kafe i prázdná archivní láhev. Za chvíli stáli oba u otevřeného kufru Sandyho kombíku. Ten z něj vyndal asi deset, dvanáct lahví podobných té, kterou měl v restauraci.
„Na, ty si prodej. Když budeš chytrej, dostaneš dost. Můžeš jet k móři. I se starou. Ale to hlavní, co chci říct, není o těch flaškách. To ti řeknu potom. Zajeď nad Uhelnou, počkej na mě nad lesem. Jeď odbočkou na Zastávku, víš kde to je, ne? No jasně že víš, dyť si skoro domácí. Tak tam. Tam bude klid. A nikomu nezastavuj, Vojto, jo? Nikomu! Mohlo by jít o hubu. No nehleď! Sám mám strach… Tak jeď! Já su tam za chvilku!“
Co se stalo, se Vojta nikdy nedozvěděl. Sandy na smluvené místo nepřijel. Vojta čekal marně snad dvě hodiny, volal, ale volané číslo bylo nedostupné, později mu jeho přístroj hlásil, že číslo neexistuje. Sedl do auta a pomalu se vracel. U odbočky na Zastávku z hlavní uprostřed cesty stála hnědozlatá láhev. Vypadala jako táž, kterou nechali na hospodském stole. Byla podobná těm, které už měl v kufru. Přihodil ji k nim. Po Sandym se doslova slehla zem. Na místě bývalého hostince Zlatý lev vše vypadalo netknutě. Na louce už dávno vyrašila jarní tráva a nikdo by nepoznal, že za plotem u silnice stával nějaký dům. V javornické hospodě nikdo nic nevěděl. Stůl byl už dávno uklizen a seděli u něj nový hosté. O kontakt se Vojta pokoušel ještě z domova. Zasílané maily se tvrdošíjně vracely jako nedoručitelné.
Teprve druhý den se Vojtěch dostal k lahvím. Prohlížel si jednotlivé kusy. Zaujala jej jedna, ve které objevil stočený papírový smotek. Jako na moři- vzkaz v lahvi.
Vojta smotek vyklepl a rozbalil. Roztřásly se mu ruce a cítil nevolnost. Vzpomněl si na Sandyho vyplašená poslední slova: „Já mám strach“, když už po třetí četl láhvový vzkaz:
GUTEN TAG, HERR CÍLEK. VY NECHAT TO BÝT. NA HERR FAJT ZAPOMENOUT. PO NIČEM NEPÁTRAT. JAK FAJT MLUVIT, VY S NIEMAND O TOM NEMLUVIT. VY MÍT RODINA, KINDER UND BRUDER UND SCHWESTER UND FRAU! VY MYSLET, TAK MÍT TAKY ROZUM. AUF WEIDERSEHEN. DER KAMERAD.
Vojta o tom skutečně s nikým nemluvil. Jak to vím? A co ještě byste chtěli vědět?
Od začátku roku 1945 je osud jantarové komnaty neznámý. O jejím současném umístění existuje nepřehledné množství tvrzení, domněnek a spekulací. V literatuře je zmíněno několik stovek míst, kde má být ukryta. Neúspěšně po ní pátrají hledači pokladů. Hledají ledaskde. V Polsku, v Krušných horách, na Šumavě. Jisté je pouze to, že jantarová komnata byla naposledy spatřena v Kaliningradu, česky Královci. Nu, ať je, kde je, její cena je závratná. Samozřejmě nejen cena historická, ale i ta finanční.
Dva pátrači z Německa, Erich Stenz a Georg Mederer, jsou přesvědčeni, že se nalézá kousek od Liberce v tajných sklepeních zámku ve Frýdlantu. Opírají se o svědectví ženy, která za války pracovala na zámku jako kuchařka. Ta údajně viděla, jak vojenská kolona přivezla bedny se šperky, zlatem a obrazy a jak vojáci ukryli náklad ve sklepení. Nějaké tajné zazděné místnosti ve sklepeních Frýdlantu asi jsou, ale vedení zámku i Státní památkový ústav jakékoliv pátrání v podzemí zámku zakázaly. Ovšem šperky, zlato ani vzácné obrazy nejsou jantarová komnata. Je zřejmé, že ta je ukryta na jiném místě.
Zmiňovaný hledač Stenz narazil při svém pátrání na jedno zaznamenané válečné radiové vysílání s velmi zajímavým obsahem. Za radiogramem stál údajně Martin Bormann, který byl osobním tajemníkem nacistického vůdce Adolfa Hitlera. Bormann v onom radiogramu přikázal Jantarovou komnatu převézt na území Sudet. Dokládá to prý také údajný Bormannův notový zápis, ve kterém je skrze šifru přesně uvedeno uložení pokladu. Šifra v notách? Trošku jako pohádka či fantasy že? Ale kdoví? Že tomu tak být mohlo, dokládají následující řádky.
Sudetoněmecký dobrovolnický sbor, zkráceně Freikorps se postupně vyvinul v jednotky Waffen SS. Byly vedeny Heinrichem Himmlerem a měly v průběhu války oprávněnou pověst těch nejhorších, nejkrutějších jednotek plných válečných zločinců. Členy divize s názvem SS Panzer Division Totenkopf byly i příslušníci Freikorps z Horního Slezska. Jednalo se, mimo jiné, asi o tisíc ordnerů z Javornicka a Vidnavska. A jedna z jednotek Totenkopf dostala v lednu 1945 speciální úkol: Splnit Bormannův příkaz.
Přísně utajený náklad se má pohybovat po trase Königsberg, - Toruň – Lodž, vyhnout se Wroclavi, zamířit jižněji na Opole a pod Nysou kopírovat podhůří slezských hor směrem na západ do Walbrzychu. Jak takový příkaz mohli nacpat do not, dejme tomu Vídeňského vačíku, netušíme a nechme to povolanějším. Jedno je však jisté. Do zadaného cíle tenhle konvoj nikdy nedorazil.
Nikdo dnes už neví, proč v oblasti javornického výběžku stopa po koloně divizních aut Totenkopf mizí. Zřejmě byla cesta dál na západ příliš nebezpečná. Po silnicích se všude valily nekonečné kolony uprchlíků před rudou armádou, horečně se budovala obranná postavení, zátarasy. Prudce narůstala činnost partyzánů a tak se stalo, že jeden z vojáků, poddůstojníků konvoje, poradil veliteli, plukovníkovi SS Oberführerovi Pfrogneremu, že ví o místě, které by mohlo být záložním místem úkrytu vzácného nákladu. Na nic nebyl čas. Oberführer SS kývl a kolona zamířila na jih. Do cíle měla asi dvacet kilometrů.
Pozdně říjnové slunce pomalu končilo svou plochou dráhu letu nad obzorem. Jestli ještě před hodinou vzbuzovalo jakýs takýs pocit hřejivosti, teď už to nebyla pravda. Několik hostů namlouvajících si do téhle chvíle, že babí léto hřeje, se z venkovní terasy ochotně přesunulo do tepla útrob výletní restaurace.
„Jdem taky, ne?“ řekl Vojtěch Sandymu. Sandy mlčky vstal, popadl své nedopité pivo a kývl, jakože ano, že jdem.
Vojtu Cílka a Standu Fajta, který si důsledně nechává říkat Sandy, k jednomu stolu svedla náhoda. Vůbec se do té chvíle neznali, ale jinde nebylo volné místo a tak malý stolek v rohu terasy byl svědkem jejich seznámení. Sandy se dozvěděl, že Vojta je dávný domorodec, který sem často zavítá z čiré nostalgie a touhy oživovat vzpomínky a setkat se s dávnými usedlíky i chalupáři, kteří zvelebují torza chalup zbylých v malebném údolí. Sandy na oplátku Vojtovi prozradil, že jej sem zavála jeho sběratelská vášeň. Sbírá lahve. Staré prázdné lahve od vína, piva, a všech možných druhů alkoholu. Brandy, whisky, koňaku, rumu a pálenek všeho druhu.
„To bys nevěřil, Vojto, kolik flašek se dodnes válí různě po půdách a ve sklepech starých chalup. Lidi to obyčejně na nic nemají. Sem tam někdo nějakou pěknou láhev očistí a má ji v polici jako dekor a lapač prachu nebo stojan na svíčku Za pár kaček se mnozí rádi toho starého skla zbaví. Nevíš sám o nějakém takovém haraburdí, víš, myslím hlavně po Němcích, které by pro mě mohlo být pokladem?“
Vojta věděl, ale zatím neřekl nic. Taky kdo ví, jestli dnes, po tolika letech, je vůbec něco z toho použitelné. Asi ne. Spíš jen halda střepů. Vybavil si okamžiky svého dětství:
U Lánského potoka, jen přes silnici u konečné autobusu sedí jako kvočna na vejcích masívní budova někdejšího hostince Zlatý lev. Naposledy se jeho sál stal hostitelem lidové dožínkové veselice v roce 1962. Jeho mohutné trámy, ozdobené květinovými věnci a řetězy z krepového papíru, byly svědky bujarého veselí novodobých obyvatel. Od té chvíle už jen a jen chátral nejen sál, ale celá budova. Pár let ještě v patře bydleli stařečci, řečtí manželé, ale i ti za čas zmizeli bůhví kam. Jen truhlík s pažitkou po nich v okně zůstal. Zlatý lev definitivně osiřel. Masivní vstupní dveře, zprvu zamčené, někdo vyrazil a hospodská chodba začala sloužit jako autobusová čekárna. Později, a netrvalo to nijak dlouho, neodolaly něčímu násilí ani dveře do výčepní místnosti. Je div, že ještě stále byla kompletně vybavená. Pípa, výčep, stoly, a nechybělo ani klavírní křídlo, které nikdo nikam neodvezl. Na vše sedal prach. Jen jej otřít, narazit sud a sednout k pivu a ke klávesám.
Jako děti jsme prošmejdili celou stavbu, všechny místnosti, půdu, hostinské pokoje, komory a komůrky, mezery za trámy krovů. Sál byl naším rejdištěm a arénou her a zkoušek odvahy při chůzi po obnažených trámech. To už byla pěkná zdravá prkna někdejšího stropu dávno pryč, jen ty vybledlé krepové girlandy stále odolávaly, navzdory všeprostupujícímu vlhku, které se na mnoha místech děravou střechou rozlézalo do všech koutů. Kvůli vytlučeným oknům se Zlatým lvem proháněl vítr a dům vypadal rok od roku smutněji a strašidelněji.
Jen jedna jediná prostora zůstala před naším řáděním uchráněna. Sklepení. Vůbec jsme neměli tušení, jak veliký sklep hospoda má. Vchodové dveře do něj snadno podlehly naším atakům, ale dál se nikdo nedostal. Schody dolů byly až po ten horní zaplněné prázdnými lahvemi. Zkoušeli jsme se jimi dostat níž, ale množství skla nebralo konce a tak jsme tuto práci vzdali a věnovali se jiným, zábavnějším hrám. Nepamatuju, že by kdokoliv z dospělých projevil zájem věnovat čas vyklízení toho starého skla.
Láhve, které ucpávaly podzemí Zlatého lva, byly přesně toho typu, které vyhledává Sandy, můj nynější společník. Mám mu o tom místě říct? Kdyby šlo jen o láhve, čert to vem, ale co když za bariérou lahví se dodnes ukrývá něco víc. Nepochybuji o tom, že od odsunu Němců se už do podzemí Zlatého lva nikdo nedostal. Hostinec musel mít určitě veliké sklepení. Že by bylo zcela zaplněno láhvemi, se jeví jako krajně nepravděpodobné. Proč tedy bylo tak důležité zablokovat takovým nenápadným způsobem vstup do podzemních útrob rozlehlé budovy, je otázka, která se mi neustále vrací. Je-li tam dole něco víc než prázdné flašky, tak co? Gasthaus goldenen Löwen. Sakra, kolik z toho zlata tam asi je?
„A kolik flašek už ve své sbírce máš?“ ptá se Vojtěch.
„Přesně spočítané je nemám, ale řekněme, že kolem tisícovky.“
„Páni! Asi zabírají dost místa, ne?“
„To víš, že zabírají. Mám za domem stodolu. Bývalou stodolu a tam je štosuju. Tak co, víš o nějakém pokladu pro mě?“
„Jo. A o pokladu doslova zakopaném.“
„No tak mě nenapínej. Povídej!“ vyhrkl Sandy a netrpělivě poposedl. A Vojta se nenechal pobízet a svou vzpomínku přetavil do slov. Svá podezření však ve svém vyprávění vynechal.
„No a závěr je takový, že dneska je na místě Zlatého lva louka. Louka je soukromá, teda asi, je za plotem a uvnitř se pase vysoká. Daňci, mufloni a tak. Určit přesně místo, kde je bývalý sklep hospody bude dost obtížné. Kdyby byly flašky kovové, stačil by detektor, ale jak na sklo, netuším.“
„Tak to nech na mě. Ukaž mi, až tam budeme přibližně to místo, a já už si nějak poradím.“
„Tak jo, ale už jsem říkal, že je to dnes nejspíše soukromý pozemek. Bez povolení majitele bych se tam v půdě raději nevrtal.“
„Neboj. Jak říkám, nech to na mě.“
Zaplatili, sedli do Sandyho auta a za podvečerního šera nechali Javorník za sebou.
„Tak tady stála. A tady, myslím, že tady, přibližně, ono se to teď těžko určuje, byl vchod, od silnice tak dva metry, pak pár schodů, no a…, já fakt nevím kde přesně, byly z hospodské chodby sklepní dveře. Vím, že byly nalevo, hned vedle vchodu do šenku, do výčepu a naproti přes chodbu se šlo do sálu.“ Vojta rozpačitě ukazoval rukama, ohlížel se na opačnou stranu přes silnici a potok, jako by mu po létech mohly nějaké přírodní reálie posloužit v lepší orientaci.
Už se tmělo a tak toho po chvíli nechali a vrátili se pod Jánský Vrch. Domluvili se, že pokud by se Sandy nějak přece jen dostal do tušeného podsklepení, dá včas vědět a Vojta u toho bude. Za tím účelem si vyměnili telefonní čísla a pro jistotu i spojení mailové.
Do jara se nic nedělo a Vojta na Sandyho takřka zapomněl. A pak, někdy na přelomu března a dubna, překvapila Vojtu esemeska: PRIJED TUTO SOBOTU POD J. V. 12. 00. NUTNE, DULEZITE, BOMBA a pár vykřičníků. Pochopitelně Sandymu hned volal, ale opakovaná vyzvánění nikdo nebral. S mailem to dopadlo podobně a tak Vojta, ač nerad - měl už domluvený jiný program, který narychlo zrušil - sedl do auta a rozjel se do Javorníka na místo, kde se seznámili.
Vojta měl obavu, zda Sandy bude na místě. Byl. Před sebou na stole měl mimo rozpitého šálku kávy i hnědozlatou láhev s nějakým litým nápisem. Vojta už dávno věděl za pomoci internetu, že láhve jsou docela drahý koníček. Na Aukru se nabízejí i za částky kolem tisíce korun za jednu. A za skutečné rarity se nabízí i pětašedesát tisíc korun. To už může být nejen sběratelská vášeň, ale i výnosný byznys.
„Tak co, co tak hoří?“ Ptá se Vojta a podává Sandymu ruku. Pohledem sklouzl znovu k láhvi a pokývl hlavou. „Proto?“
„Člověče, Vojto, já tam byl! Ty vole, neptej se mě, jak se mi podařilo dostat se tam, ale…“ Sandy se plaše rozhlédl a ztišil hlas. „ Tam vůbec nejsou flašky. Vlastně nahoře jo, jak si říkal. To je jedna z nich. Mimochodem dobrej kauf, ale to je nic. To je prd. Hele, pojď se mnou ven, tady je moc očí a uší.“ Číšnici řekli, že se ještě vrátí. Na stole zůstalo nedopité kafe i prázdná archivní láhev. Za chvíli stáli oba u otevřeného kufru Sandyho kombíku. Ten z něj vyndal asi deset, dvanáct lahví podobných té, kterou měl v restauraci.
„Na, ty si prodej. Když budeš chytrej, dostaneš dost. Můžeš jet k móři. I se starou. Ale to hlavní, co chci říct, není o těch flaškách. To ti řeknu potom. Zajeď nad Uhelnou, počkej na mě nad lesem. Jeď odbočkou na Zastávku, víš kde to je, ne? No jasně že víš, dyť si skoro domácí. Tak tam. Tam bude klid. A nikomu nezastavuj, Vojto, jo? Nikomu! Mohlo by jít o hubu. No nehleď! Sám mám strach… Tak jeď! Já su tam za chvilku!“
Co se stalo, se Vojta nikdy nedozvěděl. Sandy na smluvené místo nepřijel. Vojta čekal marně snad dvě hodiny, volal, ale volané číslo bylo nedostupné, později mu jeho přístroj hlásil, že číslo neexistuje. Sedl do auta a pomalu se vracel. U odbočky na Zastávku z hlavní uprostřed cesty stála hnědozlatá láhev. Vypadala jako táž, kterou nechali na hospodském stole. Byla podobná těm, které už měl v kufru. Přihodil ji k nim. Po Sandym se doslova slehla zem. Na místě bývalého hostince Zlatý lev vše vypadalo netknutě. Na louce už dávno vyrašila jarní tráva a nikdo by nepoznal, že za plotem u silnice stával nějaký dům. V javornické hospodě nikdo nic nevěděl. Stůl byl už dávno uklizen a seděli u něj nový hosté. O kontakt se Vojta pokoušel ještě z domova. Zasílané maily se tvrdošíjně vracely jako nedoručitelné.
Teprve druhý den se Vojtěch dostal k lahvím. Prohlížel si jednotlivé kusy. Zaujala jej jedna, ve které objevil stočený papírový smotek. Jako na moři- vzkaz v lahvi.
Vojta smotek vyklepl a rozbalil. Roztřásly se mu ruce a cítil nevolnost. Vzpomněl si na Sandyho vyplašená poslední slova: „Já mám strach“, když už po třetí četl láhvový vzkaz:
GUTEN TAG, HERR CÍLEK. VY NECHAT TO BÝT. NA HERR FAJT ZAPOMENOUT. PO NIČEM NEPÁTRAT. JAK FAJT MLUVIT, VY S NIEMAND O TOM NEMLUVIT. VY MÍT RODINA, KINDER UND BRUDER UND SCHWESTER UND FRAU! VY MYSLET, TAK MÍT TAKY ROZUM. AUF WEIDERSEHEN. DER KAMERAD.
Vojta o tom skutečně s nikým nemluvil. Jak to vím? A co ještě byste chtěli vědět?
