„Za dva dny je Štědrý den, ty sedíš v kanceláři a posloucháš zpívající kalendář. Potřebuješ pauzu,“ běží mi hlavou.
„Z betlémské krajiny …,“ pokračuje koleda a v tu chvíli si uvědomím, že zpěv jde odněkud zvenčí a uleví se mi. Dokonce se sama pro sebe usměju. Ze všeho nejvíc teď potřebuji jet domů, naložit se do vany, dát si dvě deci vína a hlavně spát. Ideálně až do nového roku nebo do konce života.
„Zvedni se a běž,“ diriguji sama sebe. Stáhnu rolety, zhasnu světla, zaklapnu dveře a snažím se poslepu trefit do zámku, abych zamkla. Klíče mi vyklouznou z ruky, zazvoní o dlažbu jako vánoční zvoneček. Snažím se nahmatat vypínač. Objeví se záblesk světla a vzápětí je znovu tma. Žárovka praskla.
„Kruci, to snad není pravda,“ kleju nahlas. Po chvilce šátrání najdu klíče, najednou se ale zarazím. Ucítím závan pánské kolínské a mám nepříjemný pocit, že tu nejsem sama.
„Přestaň tady blbnout a jdi domů,“ přikazuje hlas v mé hlavě. Zhluboka vydechnu a přikývnu, snad abych mu dala na vědomí, že ho vnímám.
Trhnu sebou, když se ozve: „Syna porodila …“ Tentokrát přímo z mé kanceláře. Hypnotizuji pohledem dveře před sebou, zpěv ale pokračuje: „čistá panna…“
Zprudka otevřu, rozsvítím a najednou je všechno jasné.
„To jste zase vy,“ vyletí ze mě naštvaně.
Muž u stolu se ke mně pomalu otočí, položí si prst na ústa a druhou rukou pokyvuje do rytmu doznívající koledy.
„Že jest narozen, v jeslích položen, oznamují,“ ozývá se z rádia.
Vypnu ho a ironicky pronesu: „To by se asi vašemu šéfovi nelíbilo, jak si tady prozpěvujete koledy.“
„To mě momentálně trápí úplně nejméně,“ utrousí. Pátravě se na něj zadívám. Stále vypadá jako Al Pacino v nejlepších letech. Vůbec se nezměnil.
„Jak by taky mohl,“ napomenu v duchu sama sebe, „není skutečný.“ Nahlas ale důrazně řeknu: „Sedíte na mojí židli.“
Rozhlédne se a věnuje mi jeden ze svých neodolatelných úsměvů: „Líbí se mi tu, má drahá. Trochu jste to tu vylepšila, co jsme se neviděli.“
Je mi jasné, že se ho jen tak nezbavím. Pokouším se s ním vyjednávat: „Co kdybyste přišel po Vánocích. Koneckonců jste jen hlas v mé hlavě. Ve skutečnosti neexistujete.“
„Tak neexistuju, říkáte,“ nečekaně rychle se postaví, chytí mě za ruku a dívá se mi zblízka do očí. „Zkuste to říct mému,“ trochu si odfrkne, „hm, řekněme klientovi. Já jsem jen advokát. Vaše rychlá spojka do pekla.“
„Vy se mi fakt zdáte,“ zavrtím hlavou a rozesměju se, když si uvědomím absurditu toho, co jsem právě řekla.
„Sluší vám, když se smějete,“ podívá se na mě tak, že se začervenám, „měla byste to dělat častěji.“
Zavřu oči a v duchu si opakuji: „Nejsi skutečný, nejsi, jsi jen hlas.“ Pomalu je otevřu. Stále přede mnou stojí, trpělivě mě pozoruje a jen tak podotkne: „Víte, že nikam nezmizím, dokud já sám nebudu chtít.“
„A nemohl byste to chtění trochu urychlit?“ vloudí se mi do hlasu prosebný tón.
Okamžitě toho využívá: „Mohl. S vaší pomocí, samozřejmě.“ Nakloní se ke mně ještě blíž a jeho vousy se skoro dotýkají mého ucha, když zašeptá: „Jsem přece váš hlas.“
„Tak, co po mně chcete?“ snažím se znovu získat kontrolu nad situací. „Je pátek večer 22. prosince a já chci jít domů,“ pokouším se vytyčit mu hranice.
„Posadíme se na to, co říkáte,“ pokyne mi ke křesílku, jako by byl ve svojí v kanceláři a ne v mojí. Než stačím protestovat, potichu řekne: „Nerad vám to připomínám, ale jsem Ďáblův advokát. Znám všechny vaše myšlenky lépe než vy sama.“
„K čemu mě tedy potřebujete, když všechno víte,“ vyrazím do protiútoku.
Trochu se ošije: „Nerad to říkám, ale v pekle je teď boží dopuštění. Ty Vánoce a tak,“ mávne rukou.
„Tam dole se přece Vánoce neslaví,“ suše mu připomenu.
„Slaví, neslaví, na konci roku tam jsou ohromné zmatky kvůli přepočítávání a propouštění duší,“ promne si vousy na bradě. „Vždycky to nakonec nějak utichlo a vyšumělo do ztracena, ale tentokrát už se to před nejvyšším nepodařilo ututlat. Letos se vůbec nemůžou dopočítat. Šéf se hrozně naštval, chápete? A já dostal za úkol tu situaci vyřešit. Prý to chce nějaký nový pohled na věc.“
„A co já s tím,“ pokrčím rameny.
„Doporučil jsem vás,“ usměje se na mě.
„Prosím?“ nechápavě pokrčím nos.
„Vy teď děláte ten koučovací výcvik,“ odmlčí se. „Napadlo mě, že si navzájem vypomůžeme. Lucifer se externí spolupráci nebrání a nám by se tam dole pár koučovacích sezení hodilo. Pozitivní reference z pekla by se zase mohly hodit vám při rozjezdu nového byznysu, co říkáte?“ mrkne na mě. Je teď ve svém živlu a je neodolatelný.
Ke svému údivu mu nahlas odpovídám: „Dobře, ale až po novém roce, teď potřebuji trochu klidu.“
„Samozřejmě,“ usměje se, „nebojte, připomenu se vám.“
Než stačím říct cokoliv dalšího, je pryč a zbude po něm jen lehká vůně kolínské.
(Mezi světy XVIII)
