Je únor, tedy období zimy, sněhu a zimních radovánek. Pocházím v podhůří Orlických hor a Jeseníků. Když jsem byla malá holka, táta vozil v kufru auta lopatu, aby mohl našeho malého Fiata kdykoliv vyprostit ze závěje. Ze sněhu, který sjížděl ze střechy našeho domu, jsme si stavěli iglů a na naší zahradě stávala armáda sněhuláků. A potom lyžovačky. Na každé nakloněné rovině se plahočily postavičky unudlených dětí, které zápasily se saněmi, lyžemi nebo za sebou vláčely boby. Tak to byly zimy mého dětství. Ne ty ladovské zase tak stará nejsem, ale opravdické zimy plné sněhu čisté a bílé. A každou zimu toužím už jako dospělá v nížině po běžkování. Sama zasněženým lesem, kde nepotkám ani živáčka... slunečný den, krásné výhledy, mrazivý vzduch do plic.
Tedy začínám svůj sen realizovat. Zvu kamarádku Žanetu s dcerou na chalupu do svého rodiště nedaleko Králík. Hlavně musím jet bez muže, protože přednášku o nebezpečnosti běžkování
jsem už vyposlechla nejednou. Žaneta jede svým autem, tedy nemusím řídit.
Protože jsou optimální sněhové podmínky, vyrážíme hned druhý den na Dolní Moravu. Jedeme přes Králíky, kde mám vyhlídnutý obchůdek se sportovním vybavením.
jsem už vyposlechla nejednou. Žaneta jede svým autem, tedy nemusím řídit.
Protože jsou optimální sněhové podmínky, vyrážíme hned druhý den na Dolní Moravu. Jedeme přes Králíky, kde mám vyhlídnutý obchůdek se sportovním vybavením.
"Žanet, dejte mi 20 minut, něco musím zařídit. Skočte si do cukrárny" nehodlám ji seznamovat se svým plánem, protože i ona je postižená nebezpečností běžkování.
"Dobrý den" ševelím radostně hned na prahu obchůdku.
"Potřebuji kompletní běžkařkou výbavu včetně oblečení" slyším svůj sebevědomý hlas.
"A chcete turistické nebo závodní?" měří si mne znalecky prodavač.
"Něco mezi ..." nehodlám slevit ze svého sebevědomého postoje.
"A už jste někdy jezdila?" nechce slevit ze svého kritického pohledu na mne prodavač.
"Ano, ale už je to pár let" rychle počítám a v duchu se sama divím výsledku, 35 let, tak to už je porce. O svých úvahách raději mlčím nebo mi vnutí kandahár.
"A chcete turistické nebo závodní?" měří si mne znalecky prodavač.
"Něco mezi ..." nehodlám slevit ze svého sebevědomého postoje.
"A už jste někdy jezdila?" nechce slevit ze svého kritického pohledu na mne prodavač.
"Ano, ale už je to pár let" rychle počítám a v duchu se sama divím výsledku, 35 let, tak to už je porce. O svých úvahách raději mlčím nebo mi vnutí kandahár.
Dotaz na výšku, ta je sdělitelná. A váha? Něco zamumlám, jenže ten slídil trvá na zřetelné odpovědi. Přináší roztomilá, lehoučká prkýnka, polozávodní, která odpovídají požadovaným parametrům. Vysvětluje mi, kam se díky moderním technologiím a materiálům posunul tenhle sport. Trochu mne to nudí a ztrácím pozornost, protože se prostě t ě š í m. Informace o vázání jsem neslyšela vůbec.
"Tedˇ hole, víte, jak se drží?" ptá se shovívavě.
"Samozřejmě, že to vím"
"Ale oblečení nemáme ve vaší velikosti žádné" drtí mne pohledem. Mám chuť se zeptat jestli jsem se nějak provinila, ale je to přece jen nákup a stařík se patrně špatně vyspinkal. Koneckonců oblečení nejezdí, outdoorové kalhoty mám, svetr, lehkou bundu a vestu taky, čepici najdu v autě, pletené rukavice se jeví jako nejslabší článek. Vlastně je zhruba -3, pokud zůstanou suché, tak neumrznu.
Před obchodem hledám telefon, abych přivolala Žanetu. 10% baterie, to není dobré skóre... Žaneta mi cpe pod nos rakvičku se šlehačkou. Že je to příhodné mám pochopit za pár chvil.
"Ale oblečení nemáme ve vaší velikosti žádné" drtí mne pohledem. Mám chuť se zeptat jestli jsem se nějak provinila, ale je to přece jen nákup a stařík se patrně špatně vyspinkal. Koneckonců oblečení nejezdí, outdoorové kalhoty mám, svetr, lehkou bundu a vestu taky, čepici najdu v autě, pletené rukavice se jeví jako nejslabší článek. Vlastně je zhruba -3, pokud zůstanou suché, tak neumrznu.
Před obchodem hledám telefon, abych přivolala Žanetu. 10% baterie, to není dobré skóre... Žaneta mi cpe pod nos rakvičku se šlehačkou. Že je to příhodné mám pochopit za pár chvil.
Nechám se vyvézt sedačkovou lanovkou k běžecké stopě, která začíná za hospůdkou v lesíku. Celkem 15 km, z toho asi 10 po vrstevnici a 5 z kopce. To je polozávodním tempem 2 hodiny i se značnou rezervou, tuhle informaci jsem podala ještě dole i Žanetě. Že celý výlet zabere 4 hodiny jsem v té době ještě netušila. Tedy stojím za hospodou, kde se povalují odpočívající turisté, běžky a hole v ruce, nasadit a hurá, vyrazím. Uchycení běžkařských bot do vázání je mazaně jednoduché, levá, pravá bota ... a ...ležím na zemi. Asi kus ledu nebo co, myslím si. Pokouším se zvednout, ale vůbec se mi to nedaří. Jsem jako neohrabaný brouk na krovkách. Nohy ve vzduchu i s holemi, rozplést a postavit, myslím si, ale vůbec nemůžu zvednout zadek ze země. Mlátím s sebou, začínám být vzteklá a spocená. Asi nejjednodušší bude, když ta čertova prkýnka odepnu a postavím se. Hledám na vázání otvírák, marně ohmatávám místa, kde ho lze očekávat. Vůbec netuším, jak to rozepnout ... No konečně, běžka je odpoutaná, já stoupám na nohy, připnu běžky a...
"Renčo, stabilizuj se, pozor, odraz levou, skluz na pravé a odraz pravou, skluz na levé" ... a ... ležím. Tentokrát se nějak zvednu a doplácám se k rozcestníku, mám za sebou asi 300m, zhruba 30 pádů, trvalo to asi tak 20 minut, nemám se vrátit? To fakt ne, nikdy se nikam nevracím. Vždycky jenom dopředu, ani se moc neohlížím, dopředu... Jsem venku z lesíka, výhled je opravdu okouzlující, ale ta rokle pode mnou je minimálně hrůzostrašná. Stopa vede povážlivě blízko kraje, odsouvám se opatrně na druhou stranu, do bezpečí, ale tady zase není stopa. To se nedá nic dělat, po kraji nejedu. Je úplně jasno, sníh se třpytí, mrazivý vzduch v plicích, vlevo rokle, vpravo svah nahoru, stopa přede mnou a poněkud porušená stopa za mnou. A tak to bude celých 10 km. Až k místu, kde cesta začíná klesat.
"To si odpočinete," slyším hlas protijedoucího lyžaře. No to nevím, sotva jsem zvládla rovinu na úroveň 5 pádů na 100m a teď je tu podpásovka v podobě kopce dolů. Třeba to bude trochu lepší. Ale nějak není, četnost pádů se zvýšila, protože prostě nevím jak zastavím, dole je asi potůček, takže radši hrcnu na zem do sněhu než do vody. Vůbec nevím, jak přibržďovat. Se na to můžu... Běžky dolů, potupně je vleču v rukou a dupu ve sněhu jako slon. Vypadá to zamnou jako by se tu prohnalo stádo čuňat. Za odbočkou na Kralický Sněžník je terén milosrdný a já si konečně lehce odpočívám a jedu! Lidi, já fakt i pár desítek metrů jedu.
Závěrečný úsek je zledovatělá silnice, jsem už tak omlácená, že pád na ledě, bych už nedala, nezbývá mi nic jiného než jet po kraji, tady je sníh. Je to ale úzký prostor. Nějak mi musí stačit, ta špageta měkkého sněhu. Telefon mám vybitý, takže ani nemůžu Žanetu přivolat. Konečně jsem na parkovišti, soukám se do auta, moc to nejde, bolí mne celý člověk, snad i vlasy.
Příští dva roky budu každou volnou chvilku trávit na vyšetření břicha, patrně se mi potrhala břišní stěna, tedy ne celá, ale některá svalová vlákna.
Dost často si vzpomenu na svůj vnitřní hlas: přece se nebudu vracet.
Daruju běžky. Polozávodní.
