Reportáž psaná na Dobešce - napsal Marek Bucko

Autorské čtení na Dobešce 1. prosince 2023

Tak tohle nemůžu stihnout, ani kdybych jel jako smyslů zbavený hovado. Sraz v divadle Dobeška pro naše autorské čtení je v 17:00. Začátek představení naštěstí až o dvě hodiny později. A já nerad- i když často- chodím někam pozdě. 

Chumelí, jako když rozzuřenej pes roztrhá peřinu. Je 16:30. 20 minut už čekám v autě na pantátu s panímámou, které jsem na večer pozval. V předchozím organizačním telefonátu mě sami upozorňují, že „v tomhle počasí“ musím vyjet včas.
„Znáš se, zase pojedeš jako Janek!“

„To bys nevěřil…“ šveholí tchyně. „Teď v zimě klobouček, kabelka, boty, kabát… Jenže pod ním ještě svetřík! No, a o šátku na ten svetřík ani nemluvím… To všechno sladit…“
„Já vám to taky osladím,“ pomyslím si. A i když nejsem zas tak škodolibý, tak jedu jako Janek. 

Na místo přijíždíme v 17:01. Tchýně Alenka vystupuje z auta a už je jedno jakou má kabelku, boty, svetřík a nevímco. Se zeleným obličejem neladí žádný z jejích svršků. Tchán Mirek dělá odvážného a tak je jen do běla. Vypadá jako sněhulák v kabátě a klobouku.

Parkuji o ulici dál a jsem tu teprve podruhé v životě. Nepamatuji si, kde je přesně vchod do divadla. Rozhlížím se kolem sebe a přes park vidím obláček kouře. Může se jednat o počáteční požár… Nebo… Nebo je tam naše lektorka scénického přednesu, paní Janička s nezbytnou cigaretkou. Jdu za obláčkem a bé je správně.

 
„Dobrý večer, Jano!“ halekám na dálku.
„Dobrý!“ odpovídá. A nato pokračuje: „Hned na začátku to tam napalte! A- užijte si to! Když si to užijete vy, budou spokojení i diváci!“ 

Bledý tchán, slyšel pouze „napalte to“, a ač nekuřák, po naší jízdě ji žádá o cigaretu. Tchyně mu dává facku. Alespoň se mu vrací barva do tváře. Tchyni Alenku si nikdo na světě plácnout netroufne, tak holt zůstane zelená…
„Ahój, ahój- jé ty jsi tu taky- nazdár!!!“

„Autorské čtení a křesty knih na předvánoční Dobešce jsou pro nás psavce vrchol sezóny! Něco jako derby Sparty se Slávií, Arsenálu s Manchesterem. Nebo přátelství Čuka s Gekem, Boba s Bobkem, Simona s Garfunkelem.“
Provozní manažerka kurzů a dnes i inspicientka v jedné osobě Milča, mi dává scénář večera a úkoly. Donést skleničky, rozdat dárky… V pohodě. Vyfotit? Natočit? Na telefon?!
„Víš, kdykoli vezmu do ruky jakékoli technické zařízení mladší než papiňák, je ohrožen světový mír. Většinou vyfotím vlastní obličej s povyplazeným jazykem. Se mi to dycky nějak otočí a …“
Milča stahuje ruku s telefonem zpět.

„Kdo ještě nezkoušel na mikrofon?!“ volá Jana, uvnitř divadla nouzově potahující z elektronické cigarety.
Běžím na jeviště, beru mikrofon, zkouším první tři věty. „Kdopak to mluví?“ Pomyslím si, zprvu vyděšen barvou vlastního hlasu z reproduktorů.
„Pro mě dobrý!“ volá zvukař.
„Hele, říká dobrý! Líbí se mu to!“ sděluji s nadějí v hlase Ireně, která jde zkoušet po mně.
„On hodnotí zvuk, ne obsah,“ odpovídá opatrně.
„Všichni do sálu! Účinkující v prvním bloku, připravte se- po písničce nastupujete! Martin, Vendula, Bohunka!“

V sále zní první píseň Caravan. Zpěvačka Eva s muzikanty Rudou, Václavem a svým otcem (který je zároveň otcem -naší duchovní guru Dany)- panem Jiřím, by donutili mrtvého tančit. Atomová energie! Čtyři muzikanti a vydají za symfonický orchestr ztvárňující bouřku, která si šňupla něčeho ostřejšího…

Začíná čtení-vrchol sezóny! 

Martin sklízí úspěch se svou povídkou, jak latinskoamerické děvče ke štěstí s gringem přišlo. Děvčata česká si chystají odhalené pupíky a ňadra k podpisu od něj a na jeviště létají kousky spodního prádla. Paní Jana tohoto skromného literáta a sympaťáka připravila k scénickému čtení způsobem, který ohrožuje existenci a živobytí pana Donutila, Bartošky, Praisse a dalších. 

Vendula čte poutavý cestopisný příspěvek, kde se dozvím, že E-svatyně není nový erotickokřesťanský web, jak jsem původně myslel. Pro mě je poutavý zejména neotřelou vůní dálek. Já sám jsem byl bohužel nejdále na náměstí Piazza Diciassette Novembre v Benátkách. Ano znalci italštiny mezi námi už vědí, že se jedná o náměstí 17. listopadu a tím pádem o Benátky nad Jizerou.

Třetí Bohunka dává přítomné mládeži návod, jak připravit a užívat drogu a rostlinu Betel. Vzhledem k uvolněnému přednesu zkoumám její červená ústa… Ale ne, jen výraznější rtěnka - v divadle opodstatněného večerního líčení - a přednes daný zkušeností a drilem paní Jany.

 A jdeme na první z hřebů - vrcholů večera, křest Natašiny Kuchařky z rybářské chaty. Natašu a její styl mám velmi rád. Jen jsem striktní nežerorybotarián. Proto si po čtení úryvku z knihy, jak Nataša na zádi loďky čurá do moře, jednou rukou se držíc zábradlí a druhou odhánějící čumícího kormorána tuto představu nenechám zkazit recepty na něco tak málo vepřového, jako jsou ryby. Možná je to dáno i tím, že jsem znamením „Ryba“ a bráchové a ségry se prostě nejedí.

Další ochutnávka Eviny muziky. Přidává se i Dana, pan Jiří a co dodat? 

Je to koktejl umění, krásného světáctví bohémů z povolání i jemnosti literární královny. To vše pod křídly anděla. Anděla kterým je bezpochyby každá maminka. Okořeněný viditelnou láskou mezi vodou a ohněm, má lepší chuť než Cuba libre podávaný v centru letní Havany…

Tečka za cestopisy, jedeme domů. Doslova. 

Děti a rodiče- co jiného by mělo tvořit domov. 

Nastupuje Šimon s jeho geniálním pupínkem na přirození. Myslím povídku. O inteligenci jeho vlastních pupínků nemám ponětí. 

Jana popisuje svůj první milostný zážitek v potemnělém kabinetu. Nebojte- se spolužákem. 

Anička zakončuje tento vstup osvěžující lekcí německého jazyka. Už vím, co znamená „šajze“ i ostatní slůvka. Je příznačné, že se tak děje na domovské divadelní scéně dvou velkých šiřitelů- až obrozenců- tohoto jazyka. Pánů Vávry a Štaindlera.

Následuje druhý vrchol setkání. Že nemohou být dva vrcholy v jednom představení? Ale no tak… Dámy, vzpomeňte si, když jste byly mladší a mládenci vysportovanější… A pánové- dva vrcholy… Co má vaše paní mezi obličejem a pupíkem? Cože? Zástěru?! Pane kolego, tak vy jste ženatý opravdu už dlouho a nešťastně. Ale to jsem trochu odbočil.

Druhý vrcholem je křest Yakeenovy knihy O kočkách a drápkách. Kde se bere tolik empatie, solidarity a nezištné touhy pomáhat v jednom člověku středního vzrůstu a nenápadného vzhledu, dodnes nechápu. Musel bych projít minimálně středně velké město v poledne se svíčkou v ruce, abych našel alespoň jednoho podobného. Pokládám za štěstí, že ho mohu alespoň občas potkat a je mi ctí mu podávat ruku.

Přestávka- prodej knih. Je to dobrý- tvoří se fronta!
„Netlačte se! Na všechny se dostane!“
V zákulisí se potkávám s Milčou.
„Tak co, jak to jde?“
„Dobrý. Ale asi bude málo kytek… Už máme jen tři.“
Tady se ukázala výhodou mužská jednoduchost. Kytky jsem obstarával já. Nechal jsem připravit osm stejných… Jakýpak s tím… Sežrat se to nedá, stejně to zvadne…

Děvčata na to zprvu koukají divně.
„No ne, není to špatně, jenom… Už si viděl někdy například osm ženských na jednom místě ve stejném oblečení?“ napovídá pedagogicky Dana a Milča opatrně přikyvuje.
„No jasně!“ kontruju.
Tohle obě dámy vyhodí ze sedla…
„Počkej, počkej… A kde?!!!“
„Na základce. Na tělocviku. Všechny holky měly modrý trenýrky a bílý trička.“
„No, tak vidíš!“ zvolá Dana a myslí si, že se ujímá vedení. „A líbily se ti???“
„Jo, jo! Těm vyvinutějším z těch trenýrek vylejzaly prdelky!“ rozpomínám se na své pravěké erotické probouzení.

Dana obrací oči v sloup a Milča mne v prstech růženec. Vypadá to, že se modlí. Obě děkují bohům, že mě nemají doma.
Vracím se tedy k věci a ptám se:
„A jsou potřeba kytky pro nějaké důležité hostující dámy? Nebo jde už jen o show, o podium a o vás- dámy z kruhu píšících? A budou na jevišti všechny najednou?“
„Jde už jen o nás a budeme po dvou. Ale je blbý, aby se ty kytky od teď na podiu nepředávaly- dostala je zatím každá ženská…“ uvažuje nahlas Dana. Zatím neví, kam mířím.

 „Tak ty poslední udělejte putovní. Jako dárek o vánocích v chudý rodině, která už nebydlí pospolu. Koupíš to, co chceš, necháš krásně zabalit a dáš to mámě. Ta to ani nerozbalí, řekne si, „ale vždyť já nic nepotřebuju“ a dá to tátovi. Ten si pomyslí- „je to krásně zabalený, to bude nějaká serepetička, co já s tím“ a dá ségře. No a ta ví, že otec nemá vkus, ale nechal to krásně zabalit. „Brácha je debil, bude mít radost už z toho a já nemusím nic vymýšlet…“ A dokončí strastiplnou pouť dárku, který je vybrán samotným obdarovaným, tudíž nepřekvapí, ovšem potěší!“
„Prostě na tom jevišti od teď už budeme točit ty zbylý tři kytky. Jsou všechny stejný, nikdo nic nepozná…“
Dana s Milčou pocházející z buržoazních rodin, kde má o vánocích každý svůj dárek- a zlí jazyci hovoří i o dvou. Ale je vidět, že o tom- ač nerady- aspoň přemýšlejí. Vracím chlapy do hry a jsem přesvědčen, že souboj ženské- mužské myšlení je přinejhorším 1:1- tedy „plichtička“.
Problém vyřešen, další nálož jazzu a držte si klobouky- jedeme z kopce!!!

Doznívá muzika a na jeviště vstupuje další čtveřice odvážných. 

Irena popisuje nepopsatelné a trochu se u toho červená… Všechny ženy v sále jí závidí noc na zámku. Jen pozor na almary ve sklepení! 

Jana Hana mě dojímá povídkou o konci života, semknutí rodiny a citlivosti jejího zdánlivě nejdrsnějšího člena. 

Asja pokračuje rozhovorem babičky s vnučkou o hvězdách. Citlivě, poeticky, něžně- tak jak jsme u ní zvyklí. Hlavně s přesahem do životního moudra a do tajemství. 

Martina uzavírá blok adventním srovnáním světa před Brnem a za ním. A je na každém, odkud pochází a z jaké strany je před a z jaké je za. Všude žijí lidé… Kdo moc řeší, z které strany je před, se jednoho dne probudí s flintou v ruce a musí střílet do těch za. Tak neblbněme…

Opět se prožene vichřice Eva se svým meteorologickým orchestrem a přichází hosté z nejvzácnějších. Hana a Vladimír vzpomínají na svého strýce Arnošta Lustiga. Na ušlechtilou amforu, do které osud nalil tragiku, bolest, optimismus, smysl pro srandu, chuť do života, erotické jiskření, přisypal pytel moudra a vystavil jí na prvním místě v antickém obchodě. Bohužel i přes známý recept takovou amforu nejde zduplikovat a můžeme jen vzpomínat.

Blíží se závěr a nastupuje Katka se svým posledním pinďourem. Tedy samozřejmě Katka jako půvabná žena žádného „tuhle věc“ nemá.  Přesněji- nastupuje se svou povídkou „Poslední pinďour na Zemi“. 
Hrozná představa! Navíc ho nakonec sežrala kočka! Cestou domů musím koupit nějaké dobré kočičí konzervy a objednám se na prevenci na urologii. BRR! Pojďme od toho! 

Já čtu svojí Gizelu-ženu- plaza, co občas pojídá své partnery. Část diváků mi ještě na jeviště podává léky na nervy, část se naopak dotazuje, kde léky, po kterých jsem to napsal, kupuju já… 

Yakeen se zamýšlí nad umělou inteligencí s neumělou empatií a tečku za letošní Dobeškou činí Zdenička s geniálním popisem devítisté devadesáté deváté Horácké galerie a tisící Dobešky, kde téměř všichni budou jako krabice s hlavami na umělé výživě. Ne mrazivě. Tak jak to Zdenička umí- Glosuje a sál se otřásá smíchy. 

Eva nabírá do lžíce hudebního bagru poslední dávku muziky a vyklápí ji mezi nás. Tentokrát vánoční koledy. V sále je zhasnuto, tak zpívají opravdu všichni- i stydlíni. Nástup účinkujících na společnou fotku. Holky dopředu, aby jim byly vidět postavy v krásných šatech. Chlapi dozadu, aby jim nebyly vidět břicha, i když taky v hezkých šatech…

Ještě spěchám nechat si podepsat knížky. První od sluníčka Natašky, pro mě. Druhou od Yakeena, pro syna Michala s přítelkyní Marcelkou. V hučícím sále je mi špatně rozumět. A jen osobnost jako Yakeen bez pozastavení zcela samozřejmě píše věnování pro Michala a Marcela… Vysvětluju, že syn jde s většinou a MARCELka- stejně jako Katka- sama nevlastní pinďoura. Yakeen se s pochopením usmívá, bere další knihu a věnuje již správně Michalovi a Marcelce… Velikost některých lidí vynikne i na maličkostech.

Všichni se loučí. Novinářka, architektka, manažer, důchodkyně, podnikatelka, terapeut, studentka, právnička, hudebnice, prodavač, matka na mateřské a spousta dalších. Tihle všichni se mohou setkat jen na dvou místech na světě. Pokud bych doplnil čerta, komunistu a Američana, tak v židovské anekdotě- ty měl rád i náš vzor Arnošt Lustig. Akorát takovou žádnou neznám. Nebo na Dobešce při autorském čtení. A tam to známe a doufáme, že se zase za rok všichni setkáme. 

Rozjíždíme se do zasněžené noci k svým domovům. Venku je slyšet jen, jak padá sníh a v duších nám doznívá rozechvění- i smích.