Strážce - napsal Radek Lukeš

Mám problém s nočním močením. Což vylepšuji tím, že si večer dám dvě tři piva. Ale potřebuji hodně spát, takže mi to dvojí trojí noční čůrání nedělá moc dobře. To druhé přichází většinou před druhou hodinou. Což je důležité.
Pak ležím, hladím jednoho ze svých milovaných kocourů a poslouchám zvuky noci. Mezi nimi dunění vlaku, který zajíždí do tunelu. A pak čekám na to dunění za tunelem. Jenže to se nekoná. Není. Hledám „zmizelé vlaky v tunelu“ na internetu, udělejte to taky. Vlak, co vjel do tunelu, ale už nevyjel. Budete úspěšní. Ale mě to moc v tomhle konkrétnu neposunulo. A tak si dám zase večer ty tři Gambáče a doufám, že se do toho času trefím. Většinou to vychází. Jenže tím se to neřeší, ale motá.
Beru si týden dovolené. Neusínám. Cvičím na basu. Odepisuji na maily. Dělám práci pro družstvo. Je po jedné hodině. Zvuky nočního paneláku. Pak slyším ten vlak. Zajíždí do tunelu. Pak už je ticho. Další noc se vydávám k tunelu. Mám s sebou telefon, nůž a ferneta.
Je zvláštní, že když se ten vlak blíží, zdá se jeho zvuk tichý. Ukrývám se za stromem před tunelem. Vlak, bez jediného světla, vjíždí do tunelu. Zastavuje. Bojím se. Úplně obyčejně se bojím. Třeba o mně vědí, všimli si mě… A co pak?? Bojím se tak, že si zapomínám dát hlt ferneta. Sbírám odvahu. Ale nemám ji a nemám ji kde vzít. Myslím na svojí tříčlennou zvířecí smečku doma. Nenechal jsem tam jim žádnej dopis, safra. No, v něm by si stejně nepočetli. Ale nasypal jsem jim misky plný granulí. Najednou bych strašně moc chtěl být s nimi doma. Nic víc. Jen být s nimi.
Vlak je zticha. Vstávám zpoza stromu. Všude je tma. Z dálky dolehl zvuk motoru auta. Jdu k tunelu. Teď to nezabalím. Jsem pár metrů od chřtánu tunelu. Najednou zvuk, který znám, ale už jsem ho leta neslyšel. Divoké kočičí zařvání. Jdu očima po stopě zvuku, je vpravo ode mě. A pak ho vidím. Sedí tam, vedle kolejí. Mouratobílý. Takhle to měl zapsáno v očkováku. Mouratobílý. Můj životní kocour. Opustil mě před dvaceti lety. Od té doby není život takový, jako byl. Byli jsme spolu jen šest let. Pak už jsem ho viděl jen jednou, ale asi jsem tomu nevěřil.
Když se jakž takž zorientuji, oslovím ho. Přijde ke mně. Hladím ho. Dám mu čumákovku. Furt jí umí. Snažím se to ustát. Nějak si to celé uvědomit a vysvětlit. Postavím se na nohy. „Draku, půjdeš se mnou?“ Rozejdu se k tunelu. Drak mě předchází. Postaví se před tu černou díru. A potom… to jsem u něj nikdy nezažil. Začne na mě zběsile syčet. Naježil se tak, že je dvojnásobný. On, starej kliďas a flegma. Tlama otevřená, tygr v kočičím vydání. Je to nepříjemné. Lekám se. Vlak, co zmizel, a Drak, který na mě řve a syčí. Stojí před tím vjezdem do tunelu a je schopný mi zabránit v dalším pohybu. Nevím, co mám dělat. 

„Draku, co mám dělat?“ 

Drak najednou odchází směrem do kopce nad tunelem. Jdu za ním. Tuším, že domů se mnou nepůjde. Pak už ho nevidím.
Scházíme se takhle nadále. Nejdříve každý den. Teď tak, jak to oba chceme. Nosím k tunelu kapsičky, vodu. Vzal jsem mu i tabletku na odčervení. Hladím ho. On mě. Vždycky, když se podívám do tunelu s tím němým vlakem, mě pozoruje. Jdu s ním ještě potom kousek do kopce a pak už jdu domů. Doma otevírám dveře. Za nimi na mě čeká moje současná smečka. Jsem vždy zvědavý na jejich reakci. Očichají mě ruce. Eliášek mi vyskočí do klína.
Tohle jsem sepsal jako text pro autorské psaní. Dokážu psát krátké věty. Slovesa. Vyhýbat se přídavným jménům. OK. Přímá řeč mi štve, furt tam cpát ty uvozovky, mě to nebaví. A hlavně, já nemám žádnou fantazii, neumím si vymýšlet. Umím jen odvyprávět skutečný příběh, jako je tenhle. Za chvíli se seberu, vezmu misku, kapsičku a půjdu za Drakem. Jen nevím, co bude, až tam jeden z nás nebude moci přijít. Ale Drak to určitě nebude.