V jednom malém domku na vsi žila holčička Astrid. Tatínka nepoznala, zemřel dřív, než se narodila. Maminka měla na prádelníku jeho fotografii a Astrid mu každý večer vyprávěla, co zažila, a říkala mu dobrou noc.
Tatínek byl urostlý muž s laskavýma očima a usmíval se na Astrid skrze vousy. Maminka vydělávala na živobytí tak, že prala, žehlila a spravovala košile. Protože byla šikovná, naučila se je i šít, a tak jim dařilo stále lépe a lépe.
Když maminka pracovala, Astrid si hrála na dvorku nebo chodila na louku, lehla si jen tak do trávy a představovala si, jak jde s tatínkem do lesa, on ji drží za ruku a vypráví jí o ptácích, zvířatech i stromech. Když bylo hezky, často venku i usnula. Maminka se zlobila, že se toulá, ale stejně ji spící brala do náručí, aby ji odnesla domů a uložila do postýlky.
Jednou se k jejich domku zatoulalo kotě. Bylo špinavé, hladové, celé černé, na čele mělo bílý flíček, jedno oko mělo jasně modré a druhé zelené. Astrid maminku uprosila, aby si ho nechali, a kvůli tomu flíčku mu začala říkat Hvězda. Maminka se smála, že je spíš čarodějka než hvězda, to proto, že měla každé oko jiné.
Přišel advent a venku napadl sníh. Maminka teď šila pozdě do noci, před Vánoci měla vždy nejvíce práce. Poslední košil měla odvézt do města den před Štědrým dnem. V noci hustě nasněžilo, všechny cesty byly zasypané a maminka věděla, že se nestihne do večera vrátit. Nezbývalo jí nic jiného, než ve městě zůstat přes noc.
„Astrid, buď tady hodná, nikomu neotvírej a nikam nechoď,“ kladla holčičce na srdce. „Během dne budeš u tety Ingrid, večer tě uloží, ráno ti přijde udělat snídani a na oběd už budu z města doma. Ozdobíme spolu stromeček a uděláme si hezký večer,“ pohladila holčičku po tváři. Pak ji zlehka cvrnkla do nosu: „Už máš svoje vánoční přání? Víš přece, že o vánocích se každému splní jedno přání.“
Astrid přikývla, na vánoční přání nevěřila, nechtěla ale mamince kazit radost. Každý rok si přála jedinou věc, aby měla tatínka jako jiné holčičky. Ani jednou se jí to nesplnilo.
Když večer teta Ingrid odešla, vzala si Astrid do postele tatínkovu fotografii, zavolala na Hvězdu, ta se jí stočila k nohám a obě usnuly. V noci Astrid probudila zima. Kamna vyhasla a Hvězda u ní v postýlce nebyla. Astrid si vzala bačkůrky, přes ramena si přehodila teplý šál a šla ji hledat.
„Čiči, Hvězdo, kde jsi,“ volala na ni, ale Hvězda se neozývala. Holčička vykoukla z okna ven a ve sněhu uviděla stopy kočičích tlapek, jak míří ke vrátkům. Dostala o Hvězdu strach a úplně zapomněla, co jí maminka říkala.
„Hvězda přece nemůže být daleko a já budu hned zpátky,“ vyběhla v bačkůrkách do sněhu. Rychle ji začaly studit nožičky a přemýšlela, zda se nemá vrátit, když najednou uviděla Hvězdu za vrátky.
„Hvězdo, Hvězdo,“ volala a rozeběhla se za ní. Kočička se na chvíli zastavila, ale pak znovu vyrazila směrem k lesu. Měsíc svítil tak jasně, že bylo vidět jako ve dne a Hvězda vypadala na zasněžené louce jako malá saze.
„Hvězdo, počkej,“ volala na ni Astrid, nožky i ruce už měla celé zmrzlé, ale myslela jen na to, že ji musí přivést domů. Došla až na kraj lesa a tam se jí Hvězda ztratila. Začalo sněžit. Z nebe padaly vločky, které v měsíčním svitu vypadaly jako stříbrné hvězdy. Bylo jich stále víc a víc, až se za nimi ztratil i měsíc na obloze, místo stříbřité barvy měly najednou barvu mléka a vytvořily hustou bílou tmu, ve které nebylo vidět na krok. Malá Astrid se vylekala. Najednou v té tmě nevěděla, kudy se má vydat zpátky domů. Její stopy dávno zapadaly sněhem, byla celá promrzlá, unavená a chtělo se jí spát. Vzpomněla si, že na kraji lesa je krmelec a že by se v něm mohla schovat, ale docházely jí síly, měla strach a vůbec nevěděla, kde je. Rozhodla se, že si na chvilku odpočine, a pak zase půjde dál. Z posledních sil odhrabala sníh u jednoho stromu, zabalila se do šály nejtěsněji, jak dovedla, a usnula.
Zdál se jí sen. Přišla k ní Hvězda a přivedla s sebou tatínka. Kočička jí olizovala ruce a tatínek ji vzal do náruče a odnesl domů. Malá Astrid se usmívala a necítila, jak zima stále víc objímá její malé promrzlé tělíčko.
Když se probudila, připadala si jako v nebi. Ležela v pohodlné dřevěné postýlce v krásně zařízeném pokoji, ve kterém byla spousta hraček pro holčičku. Astrid si myslela, že se jí to zdá, ale nebyl to sen, vedle ní ležela Hvězda, u postýlky stály její bačkůrky a odněkud se ozýval i maminčin hlas. A ještě jeden, který neznala. Byl to mužský hlas.
„Tatínek, to je tatínek,“ blesklo jí hlavou, utíkala ke dveřím, za kterými hlasy slyšela, a zprudka je otevřela. U stolu seděla maminka, pila čaj a vedle ní seděl urostlý muž. Podíval se na Astrid laskavýma očima a usmál se vousatou tváří: „Jak ses vyspala, ty malá tulačko?“ Než stačila cokoliv odpovědět, maminka vyskočila, objala ji a skrze slzy jí začala hubovat: „Co tě to napadlo, jít v noci v bačkůrkách do lesa? Měla jsi velké štěstí, že tě hajný našel.“
„To díky té kočce,“ ukázal hajný na Hvězdu, „tak dlouho mi škrabala na okno, až mi to nedalo a vyrazil jsem za ní. To ona mě k Astrid dovedla.“
„Takže to nebyl tatínek,“ vzdychla Astrid a do očí se jí tlačily slzy. „A ten pokojíček není pro mě, ale pro nějakou jinou holčičku.“ Maminka se zarazila a rozpačitě se na hajného podívala. Odkašlal si a posmutnělým hlasem řekl: „Ten pokojíček byl pro mou dceru Silke. Měla s maminkou nehodu. Už jsou to dva roky a od té doby tady žiju sám. Jsem rád, že se ti líbí.“
„A není vám tady smutno, když jste tu tak sám?“ zeptala se Astrid. „Astrid, nemůžeš se takhle vyptávat,“ chtěla ji zarazit maminka.
„Jen ji nechte,“ usmál se hajný. „Ano, je mi tu smutno, ale jsem zvyklý žít v lese na samotě a není snadné najít ženu, která by tady chtěla žít se mnou,“ podíval se zpříma do očí mamince a ta se začervenala.
„Mně by se tady líbilo, máte to tu moc hezké,“ usmála se na něj Astrid. Ten muž se jí zamlouval, takhle nějak si představovala tatínka. „Nechtěl byste přijít dnes k nám na večeři?“ odvážně se zeptala.
„No, to bych moc rád, ale nevím, zda by to nevadilo mamince,“ znovu se na ni se zalíbením podíval. Maminka sklopila oči a pak s úsměvem řekla: „Jen přijďte, budeme obě rády.“
Tak se Astrid splnilo vánoční přání. Netrvalo dlouho, maminka prodala jejich domek a přestěhovaly se do hájovny. Malá Astrid od té doby prohlašovala, že jejich Hvězda je opravdu čarodějka, protože jí na Štědrý den přivedla tatínka.
Babička Stefanie se usmála a dopsala do dopisu ještě jednu větu: „O Vánocích se plní sny i dráčatům. Něco si přejte, a když budete dostatečně vytrvalí jako Astrid, třeba se vám některý sen splní. Objímám a posílám oběma velkou pusu.
Jednou se k jejich domku zatoulalo kotě. Bylo špinavé, hladové, celé černé, na čele mělo bílý flíček, jedno oko mělo jasně modré a druhé zelené. Astrid maminku uprosila, aby si ho nechali, a kvůli tomu flíčku mu začala říkat Hvězda. Maminka se smála, že je spíš čarodějka než hvězda, to proto, že měla každé oko jiné.
Přišel advent a venku napadl sníh. Maminka teď šila pozdě do noci, před Vánoci měla vždy nejvíce práce. Poslední košil měla odvézt do města den před Štědrým dnem. V noci hustě nasněžilo, všechny cesty byly zasypané a maminka věděla, že se nestihne do večera vrátit. Nezbývalo jí nic jiného, než ve městě zůstat přes noc.
„Astrid, buď tady hodná, nikomu neotvírej a nikam nechoď,“ kladla holčičce na srdce. „Během dne budeš u tety Ingrid, večer tě uloží, ráno ti přijde udělat snídani a na oběd už budu z města doma. Ozdobíme spolu stromeček a uděláme si hezký večer,“ pohladila holčičku po tváři. Pak ji zlehka cvrnkla do nosu: „Už máš svoje vánoční přání? Víš přece, že o vánocích se každému splní jedno přání.“
Astrid přikývla, na vánoční přání nevěřila, nechtěla ale mamince kazit radost. Každý rok si přála jedinou věc, aby měla tatínka jako jiné holčičky. Ani jednou se jí to nesplnilo.
Když večer teta Ingrid odešla, vzala si Astrid do postele tatínkovu fotografii, zavolala na Hvězdu, ta se jí stočila k nohám a obě usnuly. V noci Astrid probudila zima. Kamna vyhasla a Hvězda u ní v postýlce nebyla. Astrid si vzala bačkůrky, přes ramena si přehodila teplý šál a šla ji hledat.
„Čiči, Hvězdo, kde jsi,“ volala na ni, ale Hvězda se neozývala. Holčička vykoukla z okna ven a ve sněhu uviděla stopy kočičích tlapek, jak míří ke vrátkům. Dostala o Hvězdu strach a úplně zapomněla, co jí maminka říkala.
„Hvězda přece nemůže být daleko a já budu hned zpátky,“ vyběhla v bačkůrkách do sněhu. Rychle ji začaly studit nožičky a přemýšlela, zda se nemá vrátit, když najednou uviděla Hvězdu za vrátky.
„Hvězdo, Hvězdo,“ volala a rozeběhla se za ní. Kočička se na chvíli zastavila, ale pak znovu vyrazila směrem k lesu. Měsíc svítil tak jasně, že bylo vidět jako ve dne a Hvězda vypadala na zasněžené louce jako malá saze.
„Hvězdo, počkej,“ volala na ni Astrid, nožky i ruce už měla celé zmrzlé, ale myslela jen na to, že ji musí přivést domů. Došla až na kraj lesa a tam se jí Hvězda ztratila. Začalo sněžit. Z nebe padaly vločky, které v měsíčním svitu vypadaly jako stříbrné hvězdy. Bylo jich stále víc a víc, až se za nimi ztratil i měsíc na obloze, místo stříbřité barvy měly najednou barvu mléka a vytvořily hustou bílou tmu, ve které nebylo vidět na krok. Malá Astrid se vylekala. Najednou v té tmě nevěděla, kudy se má vydat zpátky domů. Její stopy dávno zapadaly sněhem, byla celá promrzlá, unavená a chtělo se jí spát. Vzpomněla si, že na kraji lesa je krmelec a že by se v něm mohla schovat, ale docházely jí síly, měla strach a vůbec nevěděla, kde je. Rozhodla se, že si na chvilku odpočine, a pak zase půjde dál. Z posledních sil odhrabala sníh u jednoho stromu, zabalila se do šály nejtěsněji, jak dovedla, a usnula.
Zdál se jí sen. Přišla k ní Hvězda a přivedla s sebou tatínka. Kočička jí olizovala ruce a tatínek ji vzal do náruče a odnesl domů. Malá Astrid se usmívala a necítila, jak zima stále víc objímá její malé promrzlé tělíčko.
Když se probudila, připadala si jako v nebi. Ležela v pohodlné dřevěné postýlce v krásně zařízeném pokoji, ve kterém byla spousta hraček pro holčičku. Astrid si myslela, že se jí to zdá, ale nebyl to sen, vedle ní ležela Hvězda, u postýlky stály její bačkůrky a odněkud se ozýval i maminčin hlas. A ještě jeden, který neznala. Byl to mužský hlas.
„Tatínek, to je tatínek,“ blesklo jí hlavou, utíkala ke dveřím, za kterými hlasy slyšela, a zprudka je otevřela. U stolu seděla maminka, pila čaj a vedle ní seděl urostlý muž. Podíval se na Astrid laskavýma očima a usmál se vousatou tváří: „Jak ses vyspala, ty malá tulačko?“ Než stačila cokoliv odpovědět, maminka vyskočila, objala ji a skrze slzy jí začala hubovat: „Co tě to napadlo, jít v noci v bačkůrkách do lesa? Měla jsi velké štěstí, že tě hajný našel.“
„To díky té kočce,“ ukázal hajný na Hvězdu, „tak dlouho mi škrabala na okno, až mi to nedalo a vyrazil jsem za ní. To ona mě k Astrid dovedla.“
„Takže to nebyl tatínek,“ vzdychla Astrid a do očí se jí tlačily slzy. „A ten pokojíček není pro mě, ale pro nějakou jinou holčičku.“ Maminka se zarazila a rozpačitě se na hajného podívala. Odkašlal si a posmutnělým hlasem řekl: „Ten pokojíček byl pro mou dceru Silke. Měla s maminkou nehodu. Už jsou to dva roky a od té doby tady žiju sám. Jsem rád, že se ti líbí.“
„A není vám tady smutno, když jste tu tak sám?“ zeptala se Astrid. „Astrid, nemůžeš se takhle vyptávat,“ chtěla ji zarazit maminka.
„Jen ji nechte,“ usmál se hajný. „Ano, je mi tu smutno, ale jsem zvyklý žít v lese na samotě a není snadné najít ženu, která by tady chtěla žít se mnou,“ podíval se zpříma do očí mamince a ta se začervenala.
„Mně by se tady líbilo, máte to tu moc hezké,“ usmála se na něj Astrid. Ten muž se jí zamlouval, takhle nějak si představovala tatínka. „Nechtěl byste přijít dnes k nám na večeři?“ odvážně se zeptala.
„No, to bych moc rád, ale nevím, zda by to nevadilo mamince,“ znovu se na ni se zalíbením podíval. Maminka sklopila oči a pak s úsměvem řekla: „Jen přijďte, budeme obě rády.“
Tak se Astrid splnilo vánoční přání. Netrvalo dlouho, maminka prodala jejich domek a přestěhovaly se do hájovny. Malá Astrid od té doby prohlašovala, že jejich Hvězda je opravdu čarodějka, protože jí na Štědrý den přivedla tatínka.
Babička Stefanie se usmála a dopsala do dopisu ještě jednu větu: „O Vánocích se plní sny i dráčatům. Něco si přejte, a když budete dostatečně vytrvalí jako Astrid, třeba se vám některý sen splní. Objímám a posílám oběma velkou pusu.
(Pohádky dračí babičky pro Blaničku a Martyho II)
