Štěpánka se otřese. Příbuzného!!! Jestli byl tenhle had, její otčím, tak ona za to matce děkovat nikdy nebude. Ani kdyby mohla. Máma je mrtvá a tenhle zmetek simulantskej jí zůstal na krku. Ale to právě skončilo. Je volná! Volná!
Už se o něj nemusí starat. Může vypadnout z tohodle bytu a jet nebo jít, kam bude chtít! Nebude poslouchat ty kecy a rozmary.
„Štěpi, nějak se mi špatně dýchá, udělej mi čaj!“ to slyšela skoro pořád.
Její život se scvrkl na šichtu u pásu ve fabrice a vaření čaje. Někdy měla pocit, že se sama mění v čajový sáček a něčí ruka ji máchá v horké vodě, která po každém namočení ještě více zčerná.
Štěpánka se znovu podívá na mužské tělo uvolněně ležící na masážním lůžku. On se snad usmívá! Blbeček. Ale no tak, jak se to učila na těch drahejch kurzech. Milovat nejvíce sama sebe a pak také všechny ostatní živé tvory. Všichni jsme z jednoho. Mohla by bejt trochu velkorysá a dopřát mu posmrtný úsměv, když už ho poslala na věčnost.
Na věčnost! Volná! Myslela si, že to bude mnohem horší. Čekala, že přijdou křeče, že se bude zmítat jako kapr při výlovu, že bude lapat po dechu a křečovitě se držet za srdce. Ale nic z toho se nestalo. Prostě usnul.
Je teda, sakra, opravdu mrtvej?!
Štěpánka chytí mužovu bezvládnou ruku a hledá tep. Nic. Přiloží ucho k ústům. Nic. Nedýchá. Štěpánka si oddychne a povolí ramena. Je to za ní. Konečně.
Nejradši by ho přikryla prostěradlem, aby se na něj nemusela dívat. Ale tohle je teprve první část. Ještě deset minut počká a pak mu jako správná zlomená dcera zavolá záchranku. Možná by bylo lepších dvacet… Ale nepoznal by to někdo? Jak dlouho musí být ten strojek mimo, aby měla jistotu? Radši ho opravdu přikryje. A pořádně, aby nevystydl, možná by ho mohla ještě trochu podusit. Ale to je asi blbost, když nedejchá. Viděla to v nějaké detektivce. Dali mrtvolu do postele a hodili na ni péřovou duchnu. Tu sice Štěpánka nemá, ale peřina bude stačit.
Štěpánka si uvědomí, že pořád ještě drží v ruce vražedný nástroj – tibetskou mísu. A přestože kovová nádoba váží skoro dva kilogramy, tak s ní otčíma nepraštila. Ne, ne, byla mnohem rafinovanější… A je na to hodně hrdá. Ale teď už ho opravdu musí přikrýt. Jak dlouho trvá, než mu začnou tuhnout svaly a modrat rty?
Štěpánka odloží bronzovou mísu do police, donese přikrývku z otčímova pokoje a položí ji na něj. Je ráda, že už ho nevidí. Nejradši by mu zatlačila oči, ale on je má zavřené, tak o tuhle část „rozloučení“ přijde.
Chvíli se dívá na peřinu, sleduje, že se opravdu nehýbá, když se ozve zvuk sirény. Pak už se všechno děje strašně rychle. Dole u bytu někdo zvoní. Štěpánka ztuhle stojí a nehýbe se. Slyší dusot nohou po schodech.
„Tady je to!“ křičí mužský hlas.
Následuje bušení na dveře bytu. Jejího bytu!
Štěpánka ztuhne. Podívá se nejistě na lehátko. Kdo to je? Co se děje? Přece nemohou vědět, že tu má mrtvolu… Takhle to nefunguje. Jsou to policajti? Má tady kameru a je v nějaký hloupý hře, kde se na ni celý svět kouká online?
„Paní Kolářová, paní Kolářová, to jsme my. Volala jste nás. Otevřete!“
„Sakra! Já přece nikoho nevolala,“ protestuje tiše Štěpánka a nic nechápe. Jde ke dveřím a podívá se kukátkem ven. Záchranáři. Jak to? Ona je přece nevolala. To měla v plánu až za... Za kolik vlastně? Podívá se na hodinky. Čárky jí splývají s ručičkami a vůbec neví, kolik je hodin. Ale rozhodně je brzy.
„Paní Kolářová, jste tam?“ Někdo zmáčkl zvonek a zůstal o něj opřený.
Štěpánka si drží uši. Dost! Dost! Oni snad nepřestanou! Otevře dveře. Dovnitř vpadnou dva chlapi v oranžových mundůrech.
„Kde ho máte?“ řekne ten vyšší a rozhlíží se.
„Koho?“
„No toho pána s infarktem! Volala jste nás.“
Proč to pořád opakuje? Já nevolala… Ale to nesmím přiznat. Když to teď popřu, tak je nemůžu pak za pár minut zase zavolat… Stačil ten čas, aby nešel oživit? Štěpánka neví, tohle nikde nečetla…
Tiše ukáže na lehátko s dekou. Záchranář v oranžovém mundůru s nápisem Lékař k němu zamíří rychlým krokem. S žuchnutím shodí batoh ze zad.
„Vy jste ho přikryla?“ podiví se.
Štěpánka neví, co říct. Vzpomíná na seriály z lékařského prostředí. „Ano, dělala jsem, co jsem mohla. Udržovat v teple, říkali…“
Doktor zakroutí hlavou. „Vy jste měla hlavně resuscitovat,“ sundá peřinu.
Štěpánka zírá na mrtvolu svého otčíma. Vypadá jako by spal. Pořád se usmívá.
„Já jsem to dělala! Než jsem volala a pak jste přišli a já ho přikryla…“ Štěpánka ví, že blábolí. Měla mu chvíli masírovat hrudník. Co když budou hledat otisky? Ale co kdyby ho oživila?
„A to jste ho masírovala bez rukavic?“ ušklíbne se doktor. Vyndá z batohu nějaký předmět, rozepne otčímovi kostkovanou košili a přiloží tu věc na kardiostimulátor.
„Proč rukavice? Přece se táty neštítím, ne?“ nechápe Štěpánka. „Táto“ otčímovi nikdy neřekla a už ani neřekne. Ale to nikomu vykládat nemusí.
Doktor začne s masáží srdce. „Kdybyste ho zkoušela oživit, tak byste dostala pořádnou pecku. Bez těch rukavic.“
Štěpánka vykulí oči, ale nic neříká. Jakou „pecku“, myslí?
„Kardiostimulátor dává výboje i 110 V. Já ho teď vypnul.“
„Saturace je 70 a klesá,“ vmísí se do toho ten druhý oranžový muž.
„A nemohl se ten strojek zastavit už před tím? Já totiž žádnou ránu nedostala…“ mlží Štěpánka.
„No, to se dozvíme až načteme data z kardiostimulátoru…“ lékař se pořádně opírá o hrudník.
„Data? Jaký data?“
„Váš otčím má moderní zařízení, které umí zasílat data lékaři. Tam se dozvíme i to, proč a kdy přesně se kardiostimulátor zastavil.“
Štěpánce se zamží před očima. Proč jí tohle nikdo neřekl před tím? Strnule se dívá na oba muže, jak masírují tchánovi hrudník a pomocí masky s balonkem mu posílají vzduch. Fungují jako promazaný stroj.
Snad se jim to nepovede! Tolik se snažila! Ale kdo je mohl zavolat? Kdo jim to řekl? Štěpánka za sebou uslyší zvuk a v otevřených dveřích bytu uvidí Karin. Svou dobrou kámošku. Teda až do teď. Protože odpověď je jasná. Zavolala je ona! Ale proč?
Protože je blbá!!! Odpoví si Štěpánka sama sobě. A ona taky. Proč jen jí vyprávěla o tom, co chce udělat? Říkala jí vždycky všechno. Sdílela s ní svou frustraci i vyčerpání z života, kdy musí pečovat o nerudného starce a plnit tak poslední přání, které dala matce. Včera se jí svěřila s tím, co se ve svém zoufalství chystá udělat. O tibetské míse, o masážích s nimi, o tom, že se nesmějí používat u kardiaků, protože jejich silné vibrace mohou člověka nejen uvolnit, ale i zastavit strojek… Prostě ho vypnout.
Karin se na Štěpánku dívá provinile. „Tak co? Žije?“
Štěpánka zavrtí hlavou. „To tys je volala?“
Karin kývne. „Kvůli tobě!“
„Ale proč?“ Štěpánka šeptá, „Jak jsi mohla vědět čas?“
„Včera jsi říkala, že mu dáš masáž hned, jak přijdeš z práce. A chodíš vždycky ve tři. Ty jsi přesná. Přidala jsem deset minut navíc, aby se stihnul svlíknout.“
„U týhle masáže se nesvlíká!“ Proboha proč jí něco takového říká? „Co kdybych mu tu masáž vůbec nedělala? Vždyť víš, jakej je.“
„Přijeli by zbytečně… Nechtěla jsem, abys byla vrah. Ty taková nejsi. Nezvládla bys to.“ Karin se na ni dívá jako štěně. To ona, Karin, by to nezvládla. Karin si nepřipadá jako sáček, který každý den někdo louhuje v horké špinavé vodě…
Najednou jeden z mužů vykřikne: „Pal!“ Ozve se podivné hvízdání, žuchnutí a pak silné zakašlání. A znovu. Štěpánka se otočí. Tohle zatím viděla jen ve filmu.
„No výborně, pane Hrázda. Výborně. Vítejte zpátky! Dýchejte hezky pomalu a zhluboka,“ doktor i jeho pomocník stojí vedle lůžka. Doktor má v ruce něco jako žehličky bez špičky. Odloží je, prohmátne otčímovi krk a sundá z kardiostimulátoru tu malou věc. Je to stříbrné kolečko. Pak společně otčíma opatrně posadí.
„Měl jste zástavu! Ještěže nás tady dcera zavolala.“ Lékař mluví hlasitě. „Copak jste dělal?“
Otčím se dívá nechápavě. Je zmatený. „Dcera vás zavolala? Proč? Já se tak hezky vyspal…až na to probuzení.“
„Vyspal? To asi těžko. Zastavilo se vám srdce. Museli jsme vás znovu nahodit. Teď pojedeme do nemocnice a doktor se vám koukne na ten strojek. Zůstanete tam alespoň přes noc na pozorování.“
„Já nechci!“ zaprotestuje otčím.
„To je bez debaty, pane Hrázdo. Dcera vám pak doveze věci.“
„Nikam nejedu. Je mi dobře. Dcera se o mě hezky stará. Teď zrovna mi dělala masáž!“
„Masáž? Vždyť jste oblečený. A ležel jste na zádech…“ Doktor se na Štěpánku významně dívá a čeká na vysvětlení.
Ta ale mlčí. Ozve se znovu pacient: „To je taková specialita, víte. Ona vzala támhletu mističku,“ ukáže na polici, „a dala mi jí sem. A pak jezdila tou paličkou po okraji a ono to tak hezky vrnělo… Až jsem z toho usnul…“
Štěpánka mačká ruce v pěst. Cítí, jak se jí nehty boří do kůže. Všechno je špatně. Doktorovi to dojde. Vymění domácí vězení a péči o otčíma za basu někde v Přílepech. Tam je prý ženská věznice.
„No to je hezký, že se o vás tak stará. Není to, doufám, magnetický, že ne?“
Štěpánka automaticky vrtí hlavou, ale ničemu nerozumí. „Proč magnetický?“
Doktor rozevře dlaň a ukáže jí stříbrné kolečko, které sundal z kardiostimulátoru. „Tohle je neodymový magnet. Tím jsem to vypnul, abych nedostal při stimulaci srdce ránu. Jak jsem skončil, tak jsem to hned zase sundal, abych obnovil činnost. Ale to přece musíte vědět, když máte doma kardiaka.“
Doktor přiloží magnet k míse a pokývá hlavou. „Nemagnetuje, to je dobře. Tak jdeme, pane Hrázdo.“
Otčím se sesouká z lehátka, nechá se podpírat od pomocníka lékaře a všichni odcházejí.
„Nezapomeňte mu dovést ty věci. Nashle,“ rozloučí se a zabouchnou za sebou dveře.
Štěpánka s ducnutím upadne na gauč. „Tak to bylo o fous!“
„Nemáš panáka?“ zeptá se Karin, „Tys mi dala! Tohle bych už nikdy nechtěla zažít.“
„Já taky ne,“ přitaká Štěpánka.
„Ale jsi ráda, že jsem je zavolala, že jo?“ Karin má zase ten štěněcí výraz.
Štěpánka nic neříká a jde pro skleničky. Štve jí, že neví, jestli ten stimulátor opravdu přestal pracovat nebo ne. Ale už má nový nápad. Kašle na mísy.
Jestli se jí to má někdy povést, tak už to nikdy nesní nikomu říct. Nikomu nic. Třeba to, že hned zítra si koupí ten silnej magnet, co měl doktor. Otčímovi bude moc slušet. A nechá ho tam celou noc. Dvě peřiny na něj dá… Ať má jistotu a nikdo už jí to nepokazí… Ráno z ní pak bude smutná dcera, nevlastní sirota. Umřít ve spánku, to není tak špatná smrt, ne?
Nalije Karin i sobě pořádnou míru, vypije ji na ex, zašklebí se a pak se usměje.
Její život se scvrkl na šichtu u pásu ve fabrice a vaření čaje. Někdy měla pocit, že se sama mění v čajový sáček a něčí ruka ji máchá v horké vodě, která po každém namočení ještě více zčerná.
Štěpánka se znovu podívá na mužské tělo uvolněně ležící na masážním lůžku. On se snad usmívá! Blbeček. Ale no tak, jak se to učila na těch drahejch kurzech. Milovat nejvíce sama sebe a pak také všechny ostatní živé tvory. Všichni jsme z jednoho. Mohla by bejt trochu velkorysá a dopřát mu posmrtný úsměv, když už ho poslala na věčnost.
Na věčnost! Volná! Myslela si, že to bude mnohem horší. Čekala, že přijdou křeče, že se bude zmítat jako kapr při výlovu, že bude lapat po dechu a křečovitě se držet za srdce. Ale nic z toho se nestalo. Prostě usnul.
Je teda, sakra, opravdu mrtvej?!
Štěpánka chytí mužovu bezvládnou ruku a hledá tep. Nic. Přiloží ucho k ústům. Nic. Nedýchá. Štěpánka si oddychne a povolí ramena. Je to za ní. Konečně.
Nejradši by ho přikryla prostěradlem, aby se na něj nemusela dívat. Ale tohle je teprve první část. Ještě deset minut počká a pak mu jako správná zlomená dcera zavolá záchranku. Možná by bylo lepších dvacet… Ale nepoznal by to někdo? Jak dlouho musí být ten strojek mimo, aby měla jistotu? Radši ho opravdu přikryje. A pořádně, aby nevystydl, možná by ho mohla ještě trochu podusit. Ale to je asi blbost, když nedejchá. Viděla to v nějaké detektivce. Dali mrtvolu do postele a hodili na ni péřovou duchnu. Tu sice Štěpánka nemá, ale peřina bude stačit.
Štěpánka si uvědomí, že pořád ještě drží v ruce vražedný nástroj – tibetskou mísu. A přestože kovová nádoba váží skoro dva kilogramy, tak s ní otčíma nepraštila. Ne, ne, byla mnohem rafinovanější… A je na to hodně hrdá. Ale teď už ho opravdu musí přikrýt. Jak dlouho trvá, než mu začnou tuhnout svaly a modrat rty?
Štěpánka odloží bronzovou mísu do police, donese přikrývku z otčímova pokoje a položí ji na něj. Je ráda, že už ho nevidí. Nejradši by mu zatlačila oči, ale on je má zavřené, tak o tuhle část „rozloučení“ přijde.
Chvíli se dívá na peřinu, sleduje, že se opravdu nehýbá, když se ozve zvuk sirény. Pak už se všechno děje strašně rychle. Dole u bytu někdo zvoní. Štěpánka ztuhle stojí a nehýbe se. Slyší dusot nohou po schodech.
„Tady je to!“ křičí mužský hlas.
Následuje bušení na dveře bytu. Jejího bytu!
Štěpánka ztuhne. Podívá se nejistě na lehátko. Kdo to je? Co se děje? Přece nemohou vědět, že tu má mrtvolu… Takhle to nefunguje. Jsou to policajti? Má tady kameru a je v nějaký hloupý hře, kde se na ni celý svět kouká online?
„Paní Kolářová, paní Kolářová, to jsme my. Volala jste nás. Otevřete!“
„Sakra! Já přece nikoho nevolala,“ protestuje tiše Štěpánka a nic nechápe. Jde ke dveřím a podívá se kukátkem ven. Záchranáři. Jak to? Ona je přece nevolala. To měla v plánu až za... Za kolik vlastně? Podívá se na hodinky. Čárky jí splývají s ručičkami a vůbec neví, kolik je hodin. Ale rozhodně je brzy.
„Paní Kolářová, jste tam?“ Někdo zmáčkl zvonek a zůstal o něj opřený.
Štěpánka si drží uši. Dost! Dost! Oni snad nepřestanou! Otevře dveře. Dovnitř vpadnou dva chlapi v oranžových mundůrech.
„Kde ho máte?“ řekne ten vyšší a rozhlíží se.
„Koho?“
„No toho pána s infarktem! Volala jste nás.“
Proč to pořád opakuje? Já nevolala… Ale to nesmím přiznat. Když to teď popřu, tak je nemůžu pak za pár minut zase zavolat… Stačil ten čas, aby nešel oživit? Štěpánka neví, tohle nikde nečetla…
Tiše ukáže na lehátko s dekou. Záchranář v oranžovém mundůru s nápisem Lékař k němu zamíří rychlým krokem. S žuchnutím shodí batoh ze zad.
„Vy jste ho přikryla?“ podiví se.
Štěpánka neví, co říct. Vzpomíná na seriály z lékařského prostředí. „Ano, dělala jsem, co jsem mohla. Udržovat v teple, říkali…“
Doktor zakroutí hlavou. „Vy jste měla hlavně resuscitovat,“ sundá peřinu.
Štěpánka zírá na mrtvolu svého otčíma. Vypadá jako by spal. Pořád se usmívá.
„Já jsem to dělala! Než jsem volala a pak jste přišli a já ho přikryla…“ Štěpánka ví, že blábolí. Měla mu chvíli masírovat hrudník. Co když budou hledat otisky? Ale co kdyby ho oživila?
„A to jste ho masírovala bez rukavic?“ ušklíbne se doktor. Vyndá z batohu nějaký předmět, rozepne otčímovi kostkovanou košili a přiloží tu věc na kardiostimulátor.
„Proč rukavice? Přece se táty neštítím, ne?“ nechápe Štěpánka. „Táto“ otčímovi nikdy neřekla a už ani neřekne. Ale to nikomu vykládat nemusí.
Doktor začne s masáží srdce. „Kdybyste ho zkoušela oživit, tak byste dostala pořádnou pecku. Bez těch rukavic.“
Štěpánka vykulí oči, ale nic neříká. Jakou „pecku“, myslí?
„Kardiostimulátor dává výboje i 110 V. Já ho teď vypnul.“
„Saturace je 70 a klesá,“ vmísí se do toho ten druhý oranžový muž.
„A nemohl se ten strojek zastavit už před tím? Já totiž žádnou ránu nedostala…“ mlží Štěpánka.
„No, to se dozvíme až načteme data z kardiostimulátoru…“ lékař se pořádně opírá o hrudník.
„Data? Jaký data?“
„Váš otčím má moderní zařízení, které umí zasílat data lékaři. Tam se dozvíme i to, proč a kdy přesně se kardiostimulátor zastavil.“
Štěpánce se zamží před očima. Proč jí tohle nikdo neřekl před tím? Strnule se dívá na oba muže, jak masírují tchánovi hrudník a pomocí masky s balonkem mu posílají vzduch. Fungují jako promazaný stroj.
Snad se jim to nepovede! Tolik se snažila! Ale kdo je mohl zavolat? Kdo jim to řekl? Štěpánka za sebou uslyší zvuk a v otevřených dveřích bytu uvidí Karin. Svou dobrou kámošku. Teda až do teď. Protože odpověď je jasná. Zavolala je ona! Ale proč?
Protože je blbá!!! Odpoví si Štěpánka sama sobě. A ona taky. Proč jen jí vyprávěla o tom, co chce udělat? Říkala jí vždycky všechno. Sdílela s ní svou frustraci i vyčerpání z života, kdy musí pečovat o nerudného starce a plnit tak poslední přání, které dala matce. Včera se jí svěřila s tím, co se ve svém zoufalství chystá udělat. O tibetské míse, o masážích s nimi, o tom, že se nesmějí používat u kardiaků, protože jejich silné vibrace mohou člověka nejen uvolnit, ale i zastavit strojek… Prostě ho vypnout.
Karin se na Štěpánku dívá provinile. „Tak co? Žije?“
Štěpánka zavrtí hlavou. „To tys je volala?“
Karin kývne. „Kvůli tobě!“
„Ale proč?“ Štěpánka šeptá, „Jak jsi mohla vědět čas?“
„Včera jsi říkala, že mu dáš masáž hned, jak přijdeš z práce. A chodíš vždycky ve tři. Ty jsi přesná. Přidala jsem deset minut navíc, aby se stihnul svlíknout.“
„U týhle masáže se nesvlíká!“ Proboha proč jí něco takového říká? „Co kdybych mu tu masáž vůbec nedělala? Vždyť víš, jakej je.“
„Přijeli by zbytečně… Nechtěla jsem, abys byla vrah. Ty taková nejsi. Nezvládla bys to.“ Karin se na ni dívá jako štěně. To ona, Karin, by to nezvládla. Karin si nepřipadá jako sáček, který každý den někdo louhuje v horké špinavé vodě…
Najednou jeden z mužů vykřikne: „Pal!“ Ozve se podivné hvízdání, žuchnutí a pak silné zakašlání. A znovu. Štěpánka se otočí. Tohle zatím viděla jen ve filmu.
„No výborně, pane Hrázda. Výborně. Vítejte zpátky! Dýchejte hezky pomalu a zhluboka,“ doktor i jeho pomocník stojí vedle lůžka. Doktor má v ruce něco jako žehličky bez špičky. Odloží je, prohmátne otčímovi krk a sundá z kardiostimulátoru tu malou věc. Je to stříbrné kolečko. Pak společně otčíma opatrně posadí.
„Měl jste zástavu! Ještěže nás tady dcera zavolala.“ Lékař mluví hlasitě. „Copak jste dělal?“
Otčím se dívá nechápavě. Je zmatený. „Dcera vás zavolala? Proč? Já se tak hezky vyspal…až na to probuzení.“
„Vyspal? To asi těžko. Zastavilo se vám srdce. Museli jsme vás znovu nahodit. Teď pojedeme do nemocnice a doktor se vám koukne na ten strojek. Zůstanete tam alespoň přes noc na pozorování.“
„Já nechci!“ zaprotestuje otčím.
„To je bez debaty, pane Hrázdo. Dcera vám pak doveze věci.“
„Nikam nejedu. Je mi dobře. Dcera se o mě hezky stará. Teď zrovna mi dělala masáž!“
„Masáž? Vždyť jste oblečený. A ležel jste na zádech…“ Doktor se na Štěpánku významně dívá a čeká na vysvětlení.
Ta ale mlčí. Ozve se znovu pacient: „To je taková specialita, víte. Ona vzala támhletu mističku,“ ukáže na polici, „a dala mi jí sem. A pak jezdila tou paličkou po okraji a ono to tak hezky vrnělo… Až jsem z toho usnul…“
Štěpánka mačká ruce v pěst. Cítí, jak se jí nehty boří do kůže. Všechno je špatně. Doktorovi to dojde. Vymění domácí vězení a péči o otčíma za basu někde v Přílepech. Tam je prý ženská věznice.
„No to je hezký, že se o vás tak stará. Není to, doufám, magnetický, že ne?“
Štěpánka automaticky vrtí hlavou, ale ničemu nerozumí. „Proč magnetický?“
Doktor rozevře dlaň a ukáže jí stříbrné kolečko, které sundal z kardiostimulátoru. „Tohle je neodymový magnet. Tím jsem to vypnul, abych nedostal při stimulaci srdce ránu. Jak jsem skončil, tak jsem to hned zase sundal, abych obnovil činnost. Ale to přece musíte vědět, když máte doma kardiaka.“
Doktor přiloží magnet k míse a pokývá hlavou. „Nemagnetuje, to je dobře. Tak jdeme, pane Hrázdo.“
Otčím se sesouká z lehátka, nechá se podpírat od pomocníka lékaře a všichni odcházejí.
„Nezapomeňte mu dovést ty věci. Nashle,“ rozloučí se a zabouchnou za sebou dveře.
Štěpánka s ducnutím upadne na gauč. „Tak to bylo o fous!“
„Nemáš panáka?“ zeptá se Karin, „Tys mi dala! Tohle bych už nikdy nechtěla zažít.“
„Já taky ne,“ přitaká Štěpánka.
„Ale jsi ráda, že jsem je zavolala, že jo?“ Karin má zase ten štěněcí výraz.
Štěpánka nic neříká a jde pro skleničky. Štve jí, že neví, jestli ten stimulátor opravdu přestal pracovat nebo ne. Ale už má nový nápad. Kašle na mísy.
Jestli se jí to má někdy povést, tak už to nikdy nesní nikomu říct. Nikomu nic. Třeba to, že hned zítra si koupí ten silnej magnet, co měl doktor. Otčímovi bude moc slušet. A nechá ho tam celou noc. Dvě peřiny na něj dá… Ať má jistotu a nikdo už jí to nepokazí… Ráno z ní pak bude smutná dcera, nevlastní sirota. Umřít ve spánku, to není tak špatná smrt, ne?
Nalije Karin i sobě pořádnou míru, vypije ji na ex, zašklebí se a pak se usměje.
Má novou naději. Nad čajovou plantáží brzy vyjde slunce.
Klára publikuje povídky na svém blogu jako Olívie Úžasná.
