A tak měla pocit, že AI je vlastně něco jako Alenka a s důvěrou si nechala do mozku implantovat svůj první čip. Bude chytřejší a bdělejší, bude se lépe rozhodovat, méně se bát neznáma a vůbec jí tento čip bude pomáhat v životě.
Zpočátku občas ještě vnímala, jak vnitřní hlas z jejího těla jí říká něco jiného, než jak zní jasný hlas myšlenek modifikovaných čipem, někdy až překvapivě rozkazovačný.
Ale zvykla si, přestalo jí dělat problém ráno brzy vstát, zacvičit si, jíst správné jídlo, měla vždy jasnou představu, kolik peněz má na účtě a nedostávala se do dluhů.
Mělo to i svá negativa. Úplně přestala psát.
Pro ni bylo psaní výpovědí o ní samé, o jejích nejniternějších pocitech a postojích – a najednou neměla, co by sdělila.
Přestala s kamenosochařstvím. Kameny, co si nanosila na zanedbanou zahradu své chalupy, obrůstaly mechem. Najednou to pro ni byly nic neříkající "šutry" a ne tajemné objekty, které promlouvaly o poselství z jiných světů a ona někdy prudkými pohyby dlátem a jindy naopak jemným hlazením s kartáčkem vdechovala kamenům schopnost o těchto světech vypovídat.
Postupně si zvykala, bylo to velmi pohodlné.
Když se teď dívala do ocelově šedých očí svého nadřízeného, tak věděla, že její šéf má těch čipů implantovaných nejméně šest. A ty se mu teď v těle zbláznily, dostávají pokyny kdo ví odkud a kdo ví od koho a její šéf věří, že ona je nepřítel, kdo vynáší důvěrné informace ven z jejich firmy konkurenci a že se jí musí zbavit.
Sklopila oči, aby nemusela čelit jeho nenávistnými pohledům. Musí hlavně dýchat. Zhluboka. Své tělo ve své představě halila do ochranného modrého světla. Nádech, výdech. Snad se ten čip dá zase odstranit, napadlo ji. A ona zase napíše nějakou povídku a vytesá z pískovce další sochu.
Šéf se k ní obrací zády. "Zajdi do kanceláře, výpověď máš na stole" ještě suše oznámí.
Alena přemýšlí, že Bůh nám dal mozek a rozum a že neposkytuje žádné kompenzace za to, když jsme hloupí a leniví – a pod vlivem čipu AI, který jí hučel v hlavě různá rozhodnutí, Alena zlenivěla a zhloupla, odpojila se od informací z nitra svého těla. Ten čip musí z jejího těla pryč, rozhoduje se.
Postupně si zvykala, bylo to velmi pohodlné.
Když se teď dívala do ocelově šedých očí svého nadřízeného, tak věděla, že její šéf má těch čipů implantovaných nejméně šest. A ty se mu teď v těle zbláznily, dostávají pokyny kdo ví odkud a kdo ví od koho a její šéf věří, že ona je nepřítel, kdo vynáší důvěrné informace ven z jejich firmy konkurenci a že se jí musí zbavit.
Sklopila oči, aby nemusela čelit jeho nenávistnými pohledům. Musí hlavně dýchat. Zhluboka. Své tělo ve své představě halila do ochranného modrého světla. Nádech, výdech. Snad se ten čip dá zase odstranit, napadlo ji. A ona zase napíše nějakou povídku a vytesá z pískovce další sochu.
Šéf se k ní obrací zády. "Zajdi do kanceláře, výpověď máš na stole" ještě suše oznámí.
Alena přemýšlí, že Bůh nám dal mozek a rozum a že neposkytuje žádné kompenzace za to, když jsme hloupí a leniví – a pod vlivem čipu AI, který jí hučel v hlavě různá rozhodnutí, Alena zlenivěla a zhloupla, odpojila se od informací z nitra svého těla. Ten čip musí z jejího těla pryč, rozhoduje se.
To rozhodnutí jí přináší úlevu. Vstupuje do kanceláře. Výpověď samozřejmě nepodepíše. Najme si právníka a když nic jiného, tak vysoudí tučné odstupné. Ucítí ostrou bolest pod levou lopatkou. Ten předmět, co zahlédla v ruce šéfa, zřejmě nebyla propiska, ale nožík.
Vznáší se u stropu kanceláře, pozoruje své tělo na podlaze, jak se kolem něj rozlévá kaluž krve. Čip zůstal v těle, neslyší žádné instrukce. Vyčkává. Pozoruje šéfa, jak se nevěřícně dívá na nožík ve své ruce. Odhazuje nožík, chytá se za hlavu, bere její tělo do rukou a zděšeně je zase pokládá. Křičí. Bere nožík do ruky a zběsile se bodá do hrudi, ale čip v těle mu zabrání zasadit si smrtelnou ránu. Do kanceláře vstupuje sekretářka, zběsile ječí a vybíhá pro pomoc.
No jo, šéfe, s těmi čipy v těle si ještě užiješ, teď Tě asi zavřou do blázince, napadá Alenu, to už ji chytá větrný vír a unáší pryč prostorem. V příští inkarnaci chci být herečka, malířka a sochařka, už nikdy žádné sezení v kanceláři, vyslovuje toužebné přání Alena a zcela se odevzdává velkému Neznámu, které před ní rozevírání náruč.
Vznáší se u stropu kanceláře, pozoruje své tělo na podlaze, jak se kolem něj rozlévá kaluž krve. Čip zůstal v těle, neslyší žádné instrukce. Vyčkává. Pozoruje šéfa, jak se nevěřícně dívá na nožík ve své ruce. Odhazuje nožík, chytá se za hlavu, bere její tělo do rukou a zděšeně je zase pokládá. Křičí. Bere nožík do ruky a zběsile se bodá do hrudi, ale čip v těle mu zabrání zasadit si smrtelnou ránu. Do kanceláře vstupuje sekretářka, zběsile ječí a vybíhá pro pomoc.
No jo, šéfe, s těmi čipy v těle si ještě užiješ, teď Tě asi zavřou do blázince, napadá Alenu, to už ji chytá větrný vír a unáší pryč prostorem. V příští inkarnaci chci být herečka, malířka a sochařka, už nikdy žádné sezení v kanceláři, vyslovuje toužebné přání Alena a zcela se odevzdává velkému Neznámu, které před ní rozevírání náruč.
