Be Miami be happy - napsala Vendula Beaujouan Langová

Hurá, konečně v Miami! V tom bulvárem profláknutém městě. Mohu se Jeepem prohánět po mnohaproudých dálnicích. Až na to, že nejsou zrovna zadarmo. Platí se na nich elektronické mýtné. Naštěstí jsem si sjednala denní paušál. „Sakra, přejela jsem výjezd! Co teď?“
Z letiště se mi nedaří rozchodit navigaci. „Aha, vždyť tam ještě vůbec nejsem, až za pět mil!“ Přepočet na kilometry asi nezvládnu. Vůbec nechápu, jak něco na mapě tak malého, může být tak rozlehlé. Jakmile pochopím, že avenues protínající hlavní ulice jsou vzestupně číslovány, mám vyhráno. Hravě najdu svůj - oproti všem okolním high buildings - malý hotel na Miami Beach North.
Recepční je opálený Mexičan navlečený do květované košile jakoby z Tarantinových filmů a připadá si strašně důležitě.
„Hello. Už vás čekám, jste poslední!“ kárá mě. „Jmenuji se Ardoboldo Mendez. Poslouchejte mě pozorně, vysvětlím vám, jak se otevírají a zavírají vchodové dveře, a jak se zadává kód u pokoje.“ Poslouchám podivína Ardobola a najednou vyhrknu.
„To znám, v Evropě to máme taky tak, to mi nemusíte vysvětlovat.“
Podívá se na mě s opovržením jako na další otravnou vševědoucí evropskou turistku. Pak mi vynese dvacetikilový kufr do schodů a získá si tak trochu mé sympatie. Před dveřmi se pozastavím: „A jaký mám ten kód pokoje?“
„Oj, já ho zapomněl dole,“ hodí kufr na zem a běží dolů a zas nahoru.
Nemám po kapsách drobné a padesátidolarovku bych takovému týpkovi nesvěřila. Slíbím mu spropitné na ráno, není z toho zrovna u vytržení. To ještě netuším, že se ráno vypaří jako pára nad hrncem.

Po lehké snídani nastartuji Jeep a jede se do přírodní rezervace Everglades plné močálů. Toužila jsem původně po výletě ve volné přírodě, avšak když mě obkrouží roj komárů a v příkopu u cesty se vynoří zvrásněné tělo aligátora, hodím zpátečku a putuji na farmu aligátorů. Tam je jich sice víc a v bezpečné vzdálenosti. Na mořském kanálu kotví hydrokluzáky. Vyhoupnu se do sedadla jednoho z nich. Bodrý chlapík dupne na plyn a řítíme se do zarostlých bažin. Motory kluzáku řvou a všechna místní fauna prchá. Američan chrlí jeden vtip za druhým a škodolibě střihá ostré zatáčky, že mám promočené kalhoty i boty. 

„Podívejte se doprava, tam je skalp sežraného turisty!“, „A teď přejedeme volavku!“ a „Pozor, tady žije mořská příšera, co převrhuje lodi!“ 

V přístavu máme bilanci dva zpozorovaní krokodýli a jedna ulétlá volavka. 

„Spropitné není v ceně vstupného,“ ukazuje cedulku náš průvodce a natahuje ruku s ošatkou. Pár dolarů mu nechám, když se tak snažil. V Evropě bych mu za ten křečovitý výkon nic nedala. V Americe je to slušnost, číšníci i průvodci jsou z něj placeni. Následná show krmení aligátorů a pochování jejich mláďat je kýčovité, ale zajímavá zkušenost.

Navigace se vzpamatovala, přesto se ztrácím. Můj plán na odpolední projížďku na kole v močálu se rozplyne a končím ve steakhousu. „Hello, steak with beans and one beer please!“ Servírka si píše mou objednávku a ptá se „What size? 12 or 16?“ 

Aha, to je pro mě španělská vesnice, unce a pinty. 

„Small one,“ vyvleču se z toho. Americký steak chutná výtečně, Přidávají stále do krmiva hormony? Pivo je malé a drahé, ale pořád ve Státech vyjde levněji než sklenka vína. Obsluha je vlezle vstřícná, ale už si zvykám a připíšu na účet pár dolarů navíc.
On the road again! Proklestím se haitským předměstím s ohořelými vraky povalujícími se před bíle natřenými domy a vjíždím do miamské Little Havany. Tahle čtvrť pulzuje v rytmu salsy a mojita. Kráčím k památníku kubánským obětem ze Zálivu sviní a neodolám pokušení ochutnat místní kávu. Objednávám si Latte Machiato a dělám chybu. Shot kávy je smíchaný s oslazeným kondenzovaným mlékem a navrch přizdoben šlehačkou a strouhanou čokoládou. Brr. 

„Mohla bych mít prosím něco jednoduššího? Nejím čokoládu kvůli alergii a nevěděla jsem, jak to servírujete.“ 

Dobrá výmluva, abych nemusela platit dvě kávy. Tolik cukru a tuku by mé trávení nezvládlo. 

„A co byste chtěla? Jen espresso? Fajn,“ nenechá se dlouho přemlouvat barista. 

Je mi jasné, proč je ochoten mi snést modré z nebe. Po záchvatu americko-kubánské historie skáču do prvního obchodu s doutníky, abych ukořistila to nejlepší havano. Všechno voní tabákem, doutníků tu jsou stovky a babo raď. 

„Máte nějaké preference?“ usmívá se snědý prodavač. 

Hele, já to ještě nekouřila, tak mi něco poraď, říkám si. 

„Ještě nevím,“ odpovím. Pokrčí rameny a jde si sednout za pult. Asi je spařený z toho hicu. Vyberu si jeden pěkně dlouhý a široký s označením Made in Cuba. A je čas zasednout v jednom z kubánských barů s živou hudbou a objednat si mojito. Usednu venku a je mi divné, že nikdo nekouří. Že by ten zdravý americký styl dorazil i do téhle čtvrti? 

„Jedno mojito s mátou,“ křiknu na obsluhu. „Ano. Ale do kubánského mojita dáváme hierba buena a ne mátu,“ odvětí mi. 

Ve slovníku si vyhledám, že v českém překladu je to máta. To jsem teda blázen, vypadá to jako máta, chutná to jako máta, ale máta to není? 

„To nevadí, ochutnám, co máte! A může se tady venku kouřit?‘ ‚Ano, kouřit klidně můžete - i doutník!“ dodává při pohledu na sáček ležící na stole. Sakra, nemají popelníky a jsem tu jediná žena s doutníkem.

Na rozpálené město padla noc. Z cudných čtvrtí prchám do světské Art Deco na Miami Beach South. Honosné secesní domy a uprostřed nich noční podniky, drogoví dealeři a prostitutky. To je tvář, kterou se Miami příliš nechlubí. Kvůli zdejší architektuře si procházku neodpustím, až na to, že mne začíná strašně bolet hlava a v krku mám knedlík. 

V lékárně na nároží žádám: „Jeden antigenní test prosím!“

Za hříchy v Americe se holt platí omicronem.