Dva dny předtím jsem se vypravila do třech údolí Velkého Atlasu Ourika, Sidi Fares a Asni obývaných Berbery, jak jinak než s průvodcem berberského původu Abduláhem. Berberská populace se tu promíchala s arabskou a přejala islám. Při vjezdu do jedné z vesnic, v jejímž středu se nachází škola, se kolem cesty poflakuje mládež, většina dívek má na hlavě šátek, chlapci třímají v ruce mobilní telefony. „Přijíždějí sem z horských vesnic na celý týden a pobývají v internátu. Ale od září učitelé ve státních školách stávkují – což jsou už čtyři měsíce – a ani odbory je nepřiměly začít učit. Tak spousta dětí jde ráno do školy a neví, zda bude výuka. Jen v menších státních školách v horách učí třeba jeden učitel,“ vysvětluje Abduláh. Projíždíme údolím průhledné říčky Ourika, která je výletním cílem pro mnoho berberských rodin a překlenují ji dřevěné pohyblivé můstky.
O víkendu si u ní pronajímají vyznačené místo a celý den tráví klábosením, pojídáním tradičních pokrmů – tajine i špízy připravují čerstvé na břehu řeky stánkaři - a děti koupáním. Když povyjedeme po vymleté cestě na kopec, naskytne se mi pohled vpravo na rudou a vlevo na šedou část hor, poseté povětšinou tradičními našedlými krabicovitými domy z břidlice s plochou střechou, sem tam probarvené růžovými. Přiblížíme se k jednomu obydlí a můj průvodce mě poučuje:
„Elektřinu mají všichni – i v té nejvýše položené vesnici –, voda je přiváděna k domům na kopci hadicovým potrubím po povrchu a občas skulinami uniká. Akorát s kanalizací je to špatné. Při silných letních bouřkách voda zaplavuje silnici a musí být v údolí někde uzavřena. Řeší se to zvednutím zdí u silnice, aby vodu stékající dolů z hory zadržely, ale moc se to nevede.“
Přeruším ho jinou všetečnou otázkou: „A ta maličká trouba z břidlice s ohništěm na druhé straně cesty slouží k čemu?“
„V té se peče chleba. A když už se zatopí, přicházejí často i sousedé si upéct ten svůj.“
Zákrutami se suneme na druhou stranu do údolí Sidi Fares, které je odlehlejší a skromnější než to předchozí. Obyvatelé žijí hlavně z pěstění jablek, klementinek a zeleniny, jako jsou brambory, ředkev, mrkev, cukety, a cereálií na terasovitých zahradách kolem vesnic, ale i z chovu dobytka, hlavně koz a ovcí. Abduláh zvážní:
„Tady uvidíš závažnější následky zářijového zemětřesení.“
A skutečně, čím výše stoupáme – některé vesnice jsou i více než 1500 metrů nad mořem –, tím větší destrukci spatřujeme.
„Mnoho lidí, co se jim zřítily domy, žije stále prozatímně pod stanem. Tady vidíš, jak vláda nechala postavit provizorní školu a lidé žijí v modrých stanech vedle ní. Král teď rozhodl o finanční pomoci každé rodině, co přišla o dům nebo ho musí opravit, ale její distribuce jde pomalu.“
Na berberskou vesnici ležící na vrcholu hory v Sidi Fares je skutečně tristní pohled, domy se tam sesypaly, jakoby byly z karet. Přitom kolem silnice běží spousta dětí s aktovkou na zádech ze školy. Zastavíme a Abduláh k nám hlouček dětí přivolá.
„Máme pro vás něco do školy! Pojďte sem!“
Obklopí nás svými zvědavými pohledy. Podáváme jim sešity, pastelky a tužky a ony nás odmění rozzářeným pohledem: „Šukrum Madame!“
Říkám si, nezkažené děti dnes ještě existují? A naplňuje mě to radostí. Narudlou hliněnou cestičkou pak vylezeme na kopec k jedné berberské rodině na oběd.
„Tahle rodina měla původně dům ve vesnici, ale ten zničilo zemětřesení. Měli ale štěstí, že se mohli přestěhovat do tohohle, který používali pro živnost.“
Na pokrmy jejich nemilá situace však žádný vliv nemá a kořeněná zeleninová polévka, berberský couscous i kuřecí tajine z masa, cereálií a zeleniny vlastní produkce chutnají famózně, a to vše s rozhledem do krajiny za svitu horského slunce.
Přes průsmyk se dostáváme do třetího údolí Asni.
„Tady to bylo dost zlý. Podívejte na tuhle honosnou vilu u cesty,“ komentuje náš průjezd jednou z vesnic Abduláh. Na vínovo omítnutá patrová vila s naběleným balkonem se ve svahu naklání a chybí jí část spodní nosné zdi. Jedny trosky střídají další a ve vesnicích se množí stany, kolem nichž je rozvěšené prádlo a koberce. Směrem k nim muži i ženy nesou na ramenou pytle nebo tlačí naložená kolečka. V údolí je dnes trh a z okolních vesnic se tam sjeli lidé.
„Jestlipak víš, proč je tu tolik oslů přivázaných u cesty?“ ptá se mě Abduláh. Zavrtím hlavou.
„Jejich majitelé si je tu zaparkují, když jdou na trh, a až se autobusem vrátí, naloží na ně svůj náklad a oni jim ho vynesou do kopce.“
A přeplněný autobus zrovna projíždí kolem.
„Omladina sedí na střeše? Je to vůbec bezpečné?“ divím se.
„Nemají moc na vybranou. Buď pojedou na střeše s pytli, nebo budou muset šlapat celou štreku do kopce pěšky,“ usměje se můj průvodce.
Vjíždíme do skalnatého kaňonu, kterým teče dozelena zabarvená řeka, a míjíme ženy nesoucí na zádech nasbírané kusy dřeva. Krajina se před námi postupně proměňuje z horské v kopcovitou, až se úplně narovná a zabarví do hnědorůžova. To již ujíždíme směrem k Marakéši. a přesto, že jsme byli svědky nepředstavitelné zkázy, před očima mám především nevinný dětský úsměv.
Ano, zažívám teď drobné seismické otřesy kolem pěti stupňů Richterovy škály v posteli marakéšského riádu. Ve vedlejší ulici zemětřesení srovnalo před čtyřmi měsíci se zemí pár domů. Avšak má víra v život zůstává neotřesitelná.
Ano, zažívám teď drobné seismické otřesy kolem pěti stupňů Richterovy škály v posteli marakéšského riádu. Ve vedlejší ulici zemětřesení srovnalo před čtyřmi měsíci se zemí pár domů. Avšak má víra v život zůstává neotřesitelná.
