„Chceš říct tuneláři, mafiáni a pár pozérů!“ Reagovala podrážděně Veronika.
„Prosím tě, tomu nerozumíš! Zkus se někde za Vlašimí ohnout pro hřib - srazíš se hlavou s dalšíma třema houbařema. A když se začneš na zahradě opalovat nahá, tak bude z pěti světovejch stran někdo čumět!“
„Teda, na houby chodím od dětství a nikdy jsem se s nikým hlavou nesrazila. Nahá se stydím i u doktora a ve sprše. Tak nevím, kde by na mě asi někdo z těch pěti stran - který jsou pro tvou informaci jen čtyři - někdo čuměl!“
„No, na tý Sázavě třeba!“ Dokončil Walter a zakroutil hlavou. Veronika vzdychla a odešla do kuchyně. S Walterem se znali od dětství. Jenže to byl ještě Josef. Nebo Pepa - jak mu všichni říkali. Už na základce je spojovali. Hrál rugby, dobře se učil a líbil se holkám. Verča byla černovlasá princezna - nejhezčí ve třídě. Vzhledem Xenie, povahou naštěstí Arabela. Walterův otec Josef Novák byl za minulého režimu ekonomický náměstek (neboli zástupce ředitele pro ekonomiku) nejmenovaného středně velkého státního podniku. Ony tehdy tedy byly všechny podniky státní. Samozřejmě byl „ve straně“. Oni tehdy všichni ekonomičtí náměstci byli ve straně. Po sametové revoluci jednak vysvětlil okolí, že ve straně byl jen proto, aby ji zlidštil a mohl prospět veřejnému životu. Ono se tehdy ukázalo, že drtivá většina náměstků byla ve straně, aby ji zlidštila a pomohli veřejnému životu. Přišel s vizí, jak podnik vyvést z krize. Poté jej za pomoci skoupených kuponových knížek i následné velké privatizace získal a stal se jeho majitelem i ředitelem. A místo toho, aby vyvedl podnik z krize, tak vyvedl z podniku majetek. K tomu nějaký ten úvěr. Podnik zkrachoval, banka zkrachovala, neměl kdo a komu splácet. Za to snad ani nikdo nemůže… Nakonec začal hromadit pozemky a nemovitosti, protože penězům nevěřil. Z políčka pozemek, na pozemku stavbička, milionek k milionku - nestyděl se za to - všichni měli stejnou startovací čáru… Jeho manželka Marie - co všichni pamatovali, byla v domácnosti. Ale zároveň - co všichni pamatovali, měli hospodyni. Dokonce už za minulého režimu. Takže jediné, co v té domácnosti dělala, bylo to, že podporovala svého muže a ve všem s ním souhlasila. Mladý - tehdy ještě Josef - poté, co s odřenýma ušima prolezl gympl, šel studovat práva do Plzně. No a po škole do - v tu dobu už zavedené - rodinné právní a realitní kanceláře. Nebyl přímo povoláním syn, ale cestičku měl víc, než vyšlapanou.
Veronika byla ze skromnějších poměrů. Maminka Zdeňka Novotná byla zubní lékařka. Milá, pečlivá a fortelná. Málokdo se k ní bál jít. Pracovala bezbolestně a moderně. Tenkrát to rozhodně nebyl standart. A když už musela vytrhnout zub, bylo to raz-dva. Nikdo nechápal, kde se v té drobné paní bralo tolik síly a šikovnosti. Tatínek Václav byl dříve konstruktér a pracoval v Pragovce ve vývoji převodovek. Propracoval se až na šéfa konstrukce, ale odmítl se politicky angažovat. Tak nemohl zůstat na vedoucí pozici. Tvrdil, že strana nemá nic společného se správnými výpočty a vzorci pro řazení vzduchovými válci a jejich ovlivnění odpadním teplem. Takže byl zatepla vyřazen sám. Poté pracoval v ČSAO jako řadový mechanik a po odpolednách opravoval auta v garáži - takzvaně na povolení MNV. Po revoluci otevřel vlastní autoservis. Novotní s Novákovými se vzájemně znali. Nebyli přátelé, ani nepřátelé. Vzájemně se respektovali, jen ne vždy chápali.
„Je to gauner. Ale aspoň je pro rodinu. A Marie nechala pro rodinu i kariéru.“ Hodnotil Václav Novákovy.
„Hmm, Nevím, že by Marie někdy nějakou kariéru měla… A s tou péčí to taky nebude tak horký. Vždycky měli hospodyni a Marie ani neví, jak vypadá houbička na nádobí.“ Zapochybovala Zdena, dodělávající přitom večeři.
„Je to paličák a hraje si na hrdinu. Kdyby to tenkrát v listopadu neprasklo, kdo ví, jestli by vůbec z toho melouchaření uživil rodinu. Má štěstí, že má tu Zdenu, zubaři byli potřeba vždycky.“ Zhodnotil pro změnu nastávající příbuzné Novotné Josef. Marie jako vždy přikyvovala a nic si nemyslela. Mladý Josef s Veronikou spolu chodili už od té základky. Když Josef zdárně (ono to ani jinak nešlo) dostudoval práva v Plzni a Verča dokončila po „zdrávce“ na vysoké nástavbu pro hlavní sestry, začali uvažovat, že by se vzali.
„Z Novotné budu Nováková,“ smála se Veronika, „to nebude tak velká změna!“
„Budeš Herrscherová.“ Pronesl Josef zamyšleně. „Nebo ještě lépe - Herrscher. To naše přechylování příjmení je tak staromódní…“
Veronika na něj vytřeštila oči: „Jaká Herrscherová, nebo Herrscher?! Ty si mě jako nevezmeš???!!!“
„Já budu Herrscher…“
„Cože???“ Rozesmála se Veronika. „Nemáš horečku?“
„Ne. Advokátní a realitní kancelář. To chce zvuk. Kdo se ale svěří do rukou Pepikovi Nováků. Změním si jméno…“
„Pepo, to přece nemyslíš vážně. Už jsi o tom s někým mluvil? Říkal jsi o tom vašim?“
„Jo, tátovi to bylo trochu líto, ale pochopil to. Advokátní a realitní kancelář Herrscher a Partner zní lépe, než Novák a syn. Budeme zajímavější pro zahraniční klientelu. Musíme zaujmout. A když k nám přijdou - jinde už hledat nebudou…“
Veronika si pomyslela, že tohle už je přes čáru. Ale třeba má pravdu. Líbilo se jí, že Pepa nikde neviděl problémy. Vlastně jí imponovala i ta jeho trochu fanfarónská povaha. Ona jí vyvažovala svým absolutním pragmatismem a tím, že vždy stála pevně na nohou. A tak se dle předpokladu obou rodin i všech jejich známých opravdu vzali. Pepa bohužel změnu jména myslel vážně. Stálo to nějaké peníze a přesvědčování - protože na jméně Josef Novák nebylo nic hanlivého. Ovšem za pomoci financí a konexí Nováka staršího se povedlo. Z Josefa Nováka mladšího se navždy stal Walter Herrscher. Přesněji JUDr Walter Herrscher. Následovala svatba, ke které to stejně dle celého okolí směřovalo, co se mladí znali. Jen u oddílu příjmení během svatebního obřadu oddávající konstatoval, že snoubenci budou po svatbě užívat každý své příjmení - Novotná, Herscher. Bylo za tím hodně hádek a slzí, ale v tomto Veronika nepovolila.
„Chtěla jsem být Nováková, ale Herrscher nebudu. Nechám si své příjmení, nebo si hledej jinou!“ Pepovi - vlastně už Walterovi vadilo, že se mu postavila na odpor. Na druhou stranu si uvědomoval, že nechce mít vedle sebe úplnou puťku, jako byla jeho matka. Proto nakonec - i když nerad - souhlasil. Teď ale zase dělá dusno kolem chaty. Naštěstí jí to většinou brzy přejde. Tato rozhodnutí nechává na něm. No rozhodnutí… Ony už se tam kopou základy. Propere to pěkně přes firmu, oficiálně z toho bude školící a rekreační středisko. Dá se to do odpisů, o „dépéháčku“ ani nemluvě. A až tam Veroniku poprvé vezme, bude z toho paf a bude ještě ráda. A když se s tím nakrásně nesmíří, tak to prodá a v téhle lokalitě mu takovou haciendu vyváží jedna k jedné zlatem. Verče potom koupí dvacet blbých chalup na Sázavě a ještě mu zbyde. Verča ale neřeší jeho obchody. Má za to, že téma chata v rezervaci je zažehnáno, nebo minimálně u ledu. Pracuje jako sálová sestra na chirurgii v Motole a je ráda, že pomáhá, že je užitečná.
„Nechápu, proč jsi nestudovala medicínu, vysokou si stejně dělala… Na co, když jsi jen sestra. Kdybych měl doma doktorku, bylo by to mnohem prestižnější. To chápala i tvoje matka - i když prestiž zkrachovalýho vývojáře…“ Uvažoval nahlas Walter.
„Máma dělá zubařku, protože jí to baví! Ne jako kádrovej dokres tátovi. A o něj se už vůbec neotírej! Myslela jsem, že jsi takovej rvavej, že jsi dravec - vlk!!! Jenže ty jsi vychytralej lišák, kterej pochčije ježka, aby myslel, že prší. Ježek se tak rozvine z klubíčka a ty mu vykoušeš z břicha vnitřnosti!!! Tak je to! Jsi vychcaná hnusná liška! Žádnej lovec, žádnej vlk!“ Rozbrečí se a utíká z obýváku, kde probíhá tahle diskuse.
„Zdrháš do svého pokoje, co? To bys ale v panelákovým bytě nemohla, holčičko! Tady ti moje prachy nesmrdí, co ?!“
„Tos´ přehnal. Jestli chceš něco slyšet, tak si ten barák strč do zadku. Stejně ti v tom ředitelským křesle začíná pěkně růst!“
„Sakra to jsem asi fakt přestřelil,“ uvažuje Walter.
„Tak se nezlob, miláčku. Zaletíme na víkend do Paříže?“
„Nemůžu, mám službu.“ Odsekává mu a stále se mračí.
No co, objedná jí velkou kytku s donosem a večer bude usmiřovačka.
Večer někdo zazvoní a Veronika jde otevřít. Za dveřmi je poslíček s obrovskou kyticí. Napadne jí:
„Už mi sám nedokáže dát ani kytičku. Musí si někoho najmout. Vždyť dřív takový nebyl… Nebo jsem si jen nevšimla?“ Vzdychne a podívá se na poslíčka:
„Děkuju. Taky necháváte svému děvčeti nosit kytky?“
„Já mám chlapce, začervená se poslíček. Ale kytky mu nosím sám…“
„Tak to buďte rád. Oba buďte rádi!“ Opravila se a usmála.
„Kdopak ti posílá takový pugét?“ Zajímá se okatě Walter.
„Děkuju.“ Odpoví Veronika.
„Jen snad příště…“
„Počkej, ty nemáš ráda růže?“
„Ale jo, to víš, že jo…“
„Prima a půjdeme do postýlky?“
„Já… Já přijdu… Za chvilku, běž napřed…“
Veronika jde do koupelny, pak do ložnice a napadá jí, že je možná taky jen počůraný ježek…“
„Miláčku blíží se Vánoce, zaletíme si někam ohřát kosti, nebo preferuješ ty bílý sračky, co padají z nebe u nás?“
„Víš dobře, že mám ráda Vánoce na sněhu!“ Volá na Waltera. „Hlavně se neobtěžuj se zeptat romanticky.“
„No tak dobrá, něco vymyslím…“ Odpovídá a trochu s její odpovědí i kalkuluje. Jasně vezme jí na hotovou chatu, nebo spíše celý areál na Šumavě. Citlivě zasazený do krajiny (dle projektu). Jako pěst na oko dle místních. Ale co, vše je legální. Okolo žádní sousedé - přesně podle jeho přání. Jen pár chalup, ve velmi velmi uctivé vzdálenosti - asi ještě po Němcích. Lidí má plné zuby z kanceláře. Snad si to tam Veronika oblíbí, i když ona má touhu se lidmi obklopovat. Nechápe. Bude tam i minimum zaměstnanců. No jasně, zaměstnanců - přece si nebudou sami topit, vařit, nebo snad odhazovat sníh.
Po týdnu Veronika vtrhne k Walterovi do kanceláře:
„Tak jsem tady. Krása, začátek zimní dovolené. Kam půjdeme - někam do města?“
Walter zavrtěl hlavou na znamení nesouhlasu.
„Proč potom sraz tady, u tebe v kanceláři?“
„Chci tě vzít na večeři…“
Zasměje se. „Vždyť ještě nejsou ani tři odpoledne!“
„To vyjde akorát. Pojď, ukážu ti zimní město ze střechy. Jak jsou stromy bez listů, jsou krásně vidět ulice a hemžení lidí.“
„Mám ten pohled radši v létě, přes koruny stromů sice tolik nevidím, ale všechno to zelené voní a pod tou zelenou střechou všechny tuším. Hrají si s dětmi, nebo jen tak popíjejí kávu na zahrádkách. Jsou rádi, že svítí sluníčko a koukají na něj ze stínu těch stromů…“
„Jsi nenapravitelná. Já to mám raději teď, protože si uvědomuju, že se už takhle hemžit v suterénu města nemusím. Ale pojď už.“ Vezme její cestovní tašku, dosud nenápadně ležící vedle jeho stolu.
„Počkej, kde se tu bere moje…“
„Překvapení! Sbalil jsem ti sám! A pojď už za mnou na tu střechu!“
Rozhlíží se kolem sebe. „Město je vidět opravdu krásně, ale nevěděla jsem, že tu je… Že se tu dá…“ Vydechla.
„Heliport? Vrtulník?“
„Jen malej, soukromej.“ Zubí se Walter.
„Jak soukromej?“
„No jako můj… Teda náš, nastupuj, pilot už čeká.“
Let nic moc, helikoptérka je dost hlučná a celá se třese. I když mají nasazeny porty a sluchátka, Veronika cestou nemluví. Toužila po romantické procházce a večeři při svíčkách, A teď někam letí a neví, co bude v cíli. Paříž? Ta je asi pro vrtulník daleko, letadlo je pohodlnější. Alpy? Neví, jestli tam teď vůbec chce. Walter naznačuje, že jdou na přistání. Přijde jí to jako chvíle. Vidí, že všude okolo je hustý les.
„Kde to jsme?“
„Šumava.“ Vydechne Walter. „Božský klid. A cítíš tu vůni?“
„To je… Pronajatý?“ Zeptá se s nadějí v hlase Veronika.
„Vlastně jo, od firmy“
„Aha! Ale přece jsme probírali…“
„Podívej, do byznysu mi nemluv! Užívej si a nekaž to.“
Pilot mezitím uvádí stroj na heliportu do klidu a otevře dveře. Walter vyskočí a pomáhá Veronice vystoupit.
„Tak pojď, bude se ti tu líbit…“ Povídá smířlivěji.
Veronika přemýšlí. Nejraději by vyštěkla: „Odvez mě okamžitě domů!“
Ale chápe, že to není možné a fakt je, že les miluje.
„Ach jo, ty tvoje překvapení… Snad se tu aspoň dobře vyspím…“
Rozhlédne se kolem. Budova je vrostlá do kopce kousek nad dnem malého údolíčka. Má plochou střechu pokrytou zelení. Vystupuje jen pár průduchů pro ventilaci a vypouklá okna světlovodů. Okraj střechy do údolí lemuje zábradlí z neopracovaných fošen. Tím, že je těsně nad dnem kaňonu a hned kousek naproti se zvedá protisvah, není moc vidět. Tedy pokud nejdete údolím kolem potoka. Z obou stran je hluboký les, převážně jehličnatý. Obrovité kapradí a průzračná voda pomalu plynoucí mezi oblými kameny.
„Třeba to tady nebude tak zlé.“ Pomyslí si Verča.
„Tak pojď dovnitř, představím ti personál.“ Vede ji za ruku Walter.
„Personál?!“ Vytřeští oči Veronika.
„Neboj, budou diskrétní. Když sama nebudeš chtít, nezahlédneš je!“
„Pepo, o to přece vůbec nejde!“
„Sakra, neříkej mi tak! A pojď už!“
Vejdou dovnitř a tam už stojí dva muži a jedna žena.
„Údržbář, kuchařka a manažer. Stálé osazenstvo. Na akce jich tu samozřejmě bude víc.
Veronika vzdychá: „Dobrý den, já jsem Veronika. Manžel asi zapomněl, že máte i jména. Ráda se s vámi seznámím osobně. A teď se chci podívat do kuchyně. Když můžu, vařím nám sama.“
Walter jí vede z prostorné haly s krbem na zadní stěně a naproti proskleným průčelím dozadu k dvoukřídlým dveřím s kulatými okénky. Vchází do kuchyně. Profesionální kuchyně s kompletním vybavením. Stranou u zdi stůl se třemi židlemi. Na stole tarotové karty. V balíčku. Veronika k nim přijde, vezme do ruky a bez rozmyslu promíchá a vytáhne dvě karty.
„Pozor!“ Vykřikne kuchařka.
„Bez dovolení na ně nemá sahat ten, komu nepatří!“
„Cože?!“Řve Walter.
„Mně tu patří všechno!!! Rozumíte?! Vy i vaše blbý karty!“
„Waltře! Co to říkáš?! Omlouvám se, Tarotům nerozumím, neznám je, nevím, že se nesmí…“
Kuchařka, Verča se s ní po chvíli seznamuje jako s Hankou, si prohlédne tarotové karty, které Verča stále drží v ruce a pokývá hlavou s posmutnělým úsměvem.
„Ono se to takhle nedělá. Ale Viselec a Měsíc - to asi odpovídá…“
„Co to znamená?“
„Měsíc…“
„To je ta s těmi vlky?“
„Ano, ale jsou to psi. Měsíc varuje, aby nebyl tazatel oklamán, nebo se nestal obětí podvodu…“
Veronika pokýve zamyšleně hlavou.
„A co ten oběšený?“
„To je Viselec, znamená blízkost změny. Je to šťastná karta, protože naznačuje znovuzrození a velké zlepšení…“
Veronika se zasměje.
„Waltře! Slyšíš? Znovuzrození!!! Možná že bychom konečně…“ Dodala už tišeji.
„Cože?! Zrození?!“ Houkne spoza rohu Walter.
„Ale lásko, to už jsme taky řešili! Nic nám neschází. Určitě ne teď. Parchoš… Hlučí, smrdí a pořád má hlad. A tím zničí mamince tatínkovy oblíbený…“ Přiblíží se zezadu potichu k Veronice a chytne jí za prsa.
„Ty seš fakt úplně blbej!“ Zasyčí Verča a snaží se vymanit z Walterova sevření. Najednou si uvědomuje, že jí vůbec není příjemné.
„Ale no tak, lásko, to je jenom sranda. Až bude potřeba, zaplatím ti silikony - pořádný balóny!!!“
„Ne! Ty nejsi blbej! Ty jsi odpornej!“
„Tak poslouchej kočičko! Ty máš obrovský problém! Ty neumíš být bohatá.“
„Aha! Tak já ti něco povím. Být bohatá bych ještě zvládla! Ale neumím být bohatá kráva!!!“
Plačky vybíhá ven. Dokud může, tak sprintuje. Pádí po lesní pěšině mezi kameny porostlými mechem. Okolo vysoké stromy, s podsadou z kapradí. Zprava občas zabublá potok, jinak je ticho. Už vychází měsíc, tak je trochu vidět. Verča zpomaluje. Svižně, ovšem pravidelně odfukuje. Na nic nemyslí. Běží dlouho. Soustředí se jen na svůj dech. Chladný lesní vzduch potlačuje únavu. Měkká pěšina pohlcuje otřesy a žene nohy sama dál. Dlouho, daleko. Verče osychají slzy, uklidňuje se. Dlouhý běh čistí myšlenky. Začíná jemně mžít a do toho poletují sněhové vločky. Během pár minut je úplně promočená. Neví, kde je. Třese se zimou. Náhle mezi stromy zahlédne světlo.
„Jako Jeníček s Mařenkou…“ Napadne ji. Doběhne k chalupě. Uvědomí si, že nevypadá zrovna jako běžkyně. Na nohou naštěstí vcelku pohodlné kotníčkové boty. Džíny, budiž. Ale ten červený - teď splihlý - svetřík, nic moc. Jenže v té zimě jde logika stranou. Zabouchá na dveře. Otevře vysoký, asi trochu zarostlý (má mokré vlasy, tak to není tak znát) sympaťák, tak pětatřicet let. Na sobě čistě bílé tričko, modré volné kraťasy.
„Co se děje? Vy jste úplně mokrá. Vypadáte jako ztracená Červená Karkulka!“
„Viděla jsem světlo mezi stromy. Ale vy jste taky mokrej! Jak to? V domě?“
Chlapík se zasměje. „Vytáhla jste mě ze sprchy, uvnitř mi zatím naštěstí neprší! Říkáte světlo mezi stromy… Tak to jste spíš Mařenka, než Karkulka. Kde máte Jeníčka?“
Verča zakroutí hlavou a mávne rukou někam dozadu. „Ten tu naštěstí teď není. Nezlobte se, potřebuju se ohřát…“
„Jasně, pojďte dál. Jestli se teda nebojíte vlka! Zazubí se a Verče se zdá, že se mírně uklání.
„Nebo Ježibaby!“ Pokrčí rameny a ukáže kamsi do lesa
Usmála se. „Nebojím. Obojí v jedné osobě teď straší tam, odkud přibíhám. A jmenuju se Veronika!“
„Josef. Nebo Pepa. A taky mi říkají Vlku… Jak chcete.“
Verča se smutně ušklíbne: „Taky jsem jednoho Josefa znala, ale ten už…“
„Nezlobte se, nevěděl jsem… Někdo blízký? Odešel?“
„Vlastně ano. I když asi ne tak, jak myslíte. Je to složitější…“ Vzdychá.
„Hm. Koneckonců to je vaše věc. Ale jste fakt úplně promočená. Pojďte - tudy rychle do koupelny. Tyhle dveře vpravo. Ještě vám dám čistý ručník. A nějaké suché věci, co tu zůstaly po bývalé přítelkyni. Nebojte, je to vypraný. Máte podobnou postavu… Bude vám to. Přiložím do krbu, ať se zahřejete“
Verča stojí ve sprše v úplně cizím domě. Pouští na sebe horkou vodu a nechápe proč, ale původní vztek a pocit beznaděje střídá pocit svobody - až štěstí. Asi to způsobuje vědomí, že našla sílu vzdoru i námaha z dlouhého běhu. Dochází jí, že nemá mobil, klíče a je jí to jedno. Vnímá jen horkou vodu a úlevu. Najednou neřeší, co bude zítra, za rok, za pět minut… Vlastně to neřešila, nikdy. Řešili to za ní jiní. Jiní… Hlavu i tělo jí masírují horké kapky vody. Začne se usmívat. Jiní… Ano! Zavře vodu, utře se a tak jak je, vyjde z koupelny. Naučeným pohybem jen zakloní hlavu dozadu a odhodí vlasy z obličeje. Vstoupí do místnosti s hořícím krbem a povídá Josefovi:
„Ještě bych potřebovala zahřát zevnitř. Dala bych si skleničku něčeho, co to dokáže, nebo…“
Josef na ní obdivně a nechápavě zírá. Má pocit, že se mu to zdá. Místo splavené chudinky na útěku má před sebou smyslně se usmívající krásku v rouše Evině. Ta navíc svou nahotu vynáší přirozeně jako večerní šaty na ples. Působí naprosto samozřejmě.
„Nebo co?“ Ptá se Josef…
„Nebo obojí.“ Zašeptá Veronika.
Josef naleje dvě sklenky koňaku a to co se potom odehrává, je na pomezí reality a snu, nemravného a přirozeného, krásného i zvrhlého. Veronika poznává, že s Walterem pravděpodobně nikdy nezažila vrchol. Bývalo to příjemné, ale dnes je to výbuch supernovy - absolutní, nekonečné, rozpínající se. Na hranici bezvědomí.
„Jsi nádherná! Jen nevím, jestli nezneužívám situaci.“ Šeptá Josef Veronice.
„Ty ne. To asi spíš já.“ Odpovídá také šeptem Verča.
„Já ale nemám pocit, že bys´běžně… Vždyť víš. Ani, že bys… Bůhvíkolik...“
„Dnes je to poprvé. Jsi druhý v mém životě. A… Nelituju toho… Jenže, teď už musím jít…“
„Chceš někam odvézt?“ Přeskakuje hlas Pepovi.
Veronika se zatím obléká do vypůjčených věcí a balí do uzlíku ty zmoklé.
„Budu ráda, jsi moc hodný. A taky, jestli mi necháš to oblečení. Jinam dnes nahá už přijít nechci.“ Usměje se.
„Jen nevím, jak se tam jede autem, ale… Je to taková nová… Větší… Chata ve stráni…“ Klopí zrak Verča.
„To mě nenapadlo. Takže zpět do zlaté klece?“
„Nebuď zlej! Podívá se smutně Veronika. Ze strašného snu můžu stále utíkat… Ale ne utéct. Musím se mu postavit a probudit se. A potom bude čas i na odchod.“
„Uvidím tě ještě někdy?“ Polkne nasucho Josef.
„To si nemyslím. Ale nikdy na tebe nezapomenu. Pomohls´ mi stát se vlčicí.“
Pronese do tmy a oči jí zeleně zajiskří. Možná usmířením se sebou a snad i odrazem měsíčního světla…
