Chlapík stojí u auta, obličej a čelo přitisklé mezi dlaněmi na skle, na které funí. Takže nic nevidí, matlá rukou to zafuněné a takto se snaží prohlédnout si interiér.
„Vidím, že vás zaujala. Skočím pro klíče. Ne, nemáme je odemčené. Proč? Někteří zákazníci nám ničili interiéry a odcizili i pár drobností!“
„Vidím, že vás zaujala. Skočím pro klíče. Ne, nemáme je odemčené. Proč? Někteří zákazníci nám ničili interiéry a odcizili i pár drobností!“
Nebudu mu vysvětlovat, že při posledním podobném experimentu nám zmizela půlka rádií a do jednoho auta se světlým interiérem se nám někdo… No znečistil exkrementem. A to jsme pořád procházeli po prodejní ploše. Prodej ojetin pár let po začátku nového milénia nebyl pro prodejce med. No, pro kupce ostatně také ne.
„Kombíková Fábie, jednadevítka, nafta bez turba. Žádnej závodník, ale s tímhle motorem se umí rozjet i dítě a nemá na něm co odejít. Pane, ta vás při troše péče přežije! Najeto stopade se serviskou, vypadá na původní lak- to vám ještě oměřím na dílně, takže nebouraná, to je jedna ze sta! S klimou, xenony a ESP je líp vybavená než lecjaká oktávka a jenom za třistadvacet tisíc. To je povinnost tohle koupit! Pojďte se projet a uvidíte sám.“
Auto fakt slušné, chlapík kouká trochu nedůvěřivě: „Nevypadá blbě, ale tuhle nemůžu.“
„Jasně, chápu. A kolik najedete za měsíc kilometrů? Jezdíte dálky? Možná by stačila benzínová jednadvojka, ta bude mnohem levnější.“
„O prachy nejde,“ odvětí chlapík. „Ale tahle má takovej divnej kukuč, ta mi pude po krvi!“
„Kombíková Fábie, jednadevítka, nafta bez turba. Žádnej závodník, ale s tímhle motorem se umí rozjet i dítě a nemá na něm co odejít. Pane, ta vás při troše péče přežije! Najeto stopade se serviskou, vypadá na původní lak- to vám ještě oměřím na dílně, takže nebouraná, to je jedna ze sta! S klimou, xenony a ESP je líp vybavená než lecjaká oktávka a jenom za třistadvacet tisíc. To je povinnost tohle koupit! Pojďte se projet a uvidíte sám.“
Auto fakt slušné, chlapík kouká trochu nedůvěřivě: „Nevypadá blbě, ale tuhle nemůžu.“
„Jasně, chápu. A kolik najedete za měsíc kilometrů? Jezdíte dálky? Možná by stačila benzínová jednadvojka, ta bude mnohem levnější.“
„O prachy nejde,“ odvětí chlapík. „Ale tahle má takovej divnej kukuč, ta mi pude po krvi!“
Mezitím se k nám dotáhl zbytek rodinky. Maminka, vypadlá ze socialistického seriálu, v pětačtyřiceti vypadá na solidních šedesát, oblečená jak ke slepicím, ale s kabelkou. S mužem zásadně ve všem souhlasí, protože on je hlava rodiny. Čte denně Plesk a když může, sleduje Snídani s nohou. Takový ví své. Oblečený do flanelky a tesilek. Následuje synek, něco mezi šestnácti až třiceti lety, nápadně připomínající postavu z hororu Kukuřičné děti. Taky flanelka a džíny z roku nebreč - Jitona Písek. Paní přeruší mou fascinaci jejich rodinkou:
„No nemyslete, taťka to vždycky pozná. Jak řekne, že mu auto pude po krvi, vždycky to tak je.“
Syn přikyvuje: „Tatí to ví. Tatí to pozná!“
Já na ně koukám s otevřenou pusou. Nejdřív´ se chci zasmát, ale oni to myslí vážně.
„To i v práci,“ povídá chlapík, „já dělám jako řidič náklaďáku a teď jsem fasoval novou mašinu. Vidim jí, řikám šéfovi: „Jardo, ta mi pude po krvi!“ On na to, ať s tim jdu do prdele a koukám jet. Ještě ten den vodpoledne jsem jí na stavbě převrátil…“
„Šla ti po krvi…“ pronesla nábožně paní.
„Tatímu…“ přikyvoval syn.
„Kluk taky jezdil, my jsme šoférská rodina. Ale měl bouračku. Chtěl zabránit jako nehodě, vjel do protisměru a tam naboural… Chudák, byl dva roky nevinně zavřenej- mladej kluk! To je společnost! No řekněte, vypadá snad jako zločinec?!“
Chce se mi řvát: „Ano, Ano, Ano! Všichni tři vypadáte jako masoví vrazi a syn navíc jako kápo křídla doživotně odsouzených!“ Ale jsem v práci a slušně vychován, tak mlčím. Manželka na chlapův proslov pokyvuje jak houpací kůň navlečený do hnusného svetříku. Syn s IQ vyschlého rybníku je rád, že udrží stolici. S myšlenkou toho evidentně schopen není. Raději souhlasí, jen úplně neví s čím. Bezradně se rozhlížím. Chlap taky. Najednou pookřeje:
„Koukněte támhleta! Mrká na mě! Usmívá se! To bude vona!!!“
„No vidíte, tak já skočím pro klíče- něco vymyslíme.“
„Počkejte!“ zvolal chlapík. „Nikam nechoďte, nemá žádnou výbavu a je vorezlá. Tu nechci.“
„Tak víte co, vydržte pět minutek, já vám ukážu přece jen tu první. Třeba to nebude tak hrozný.“ Nečekám na odpověď a po chvilce přibíhám s klíči.
„Tak otevřeme… Proč to nejde sakra odemknout dálkou, asi vybitá baterka, nevadí odemknu klíčem. Jejda, zaslepené zámky, časté opatření proti krádeži. Dejte mi ještě chviličku, doběhnu pro záložní baterku.“ Rodinka nedůvěřivě pozoruje mé pobíhání. Už za sebou vláčím záložní baterii na vozíku s kabely. Ale když je baterie po smrti a zámky vyndané, musím připojit plusový kabel zespoda na startér. Je tam málo místa… Mínusový kamkoli na karoserii s holým kovem. Lehám pod auto. Samozřejmě jsem zavadil kabely o sebe. Ohňostroj a hoří mi košile. Snažím se rychle vysoukat zpod auta a čelem se praštím o nápravnici. Hliníkovou. Hliník je prý měkký kov- sakra proč to ve škodovce nevědí. Nějakým zázrakem jsem ale stihnul při tom všem máčknout ovladač na klíči. Auto se alespoň odemkne.
„No vida! Mrká na vás!“ zkouším to po jeho. Otevírám kapotu, podepírám vzpěrou. Znovu připojím kabely, tentokrát už k baterii a… a špatně podepřená kapota padá, přiráží mi prst k blatníku a zkratuje kabely. Opět ohňostroj, z prstu crčí krev, z čela také, košile doutná a páchne.
„Sem vám to říkal. Ta mi pude po krvi.“ Manželka se synem přikyvují a všichni tři si mě prohlížejí. V tu chvíli mám pocit, že se auto opravdu šklebí.
„Vy jste říkal, že půjde po krvi vám, ale o mně - pokud vím - nebyla řeč!“ vykřiknul jsem hystericky, obličej zkřivený bolestí. Klid, klid jsem v práci, je to zákazník. I když divnej. Chci auto konečně nastarovat, ale chlap mávne rukou. Zavřete to. Ta by mi šla…
„Jasně, jasně,“ přeruším ho a vzdychnu: „Možná by vyhovovala nějaká Octavie, pojďte, pomůžu vám vybrat.“
„Ne, ne. Vono tady toho ani moc nemáte,“ přejíždí zrakem prodejní plochu s tisíci vozy v deseti odděleních. „Ještě se radši podíváme jinde…“
„To bude nejlepší,“ souhlasím horlivě, aby si to nerozmyslel.
Doprovázím je pohledem až na zákaznické parkoviště. Nasedají do vozu neurčité značky, barvy a stáří a za rachotu a oblaku kouře odjíždějí. Snažím se zapamatovat si jejich obličeje, protože tuším, že jestli je někdy na svých cestách potkám, pudou mi po krvi!
Syn přikyvuje: „Tatí to ví. Tatí to pozná!“
Já na ně koukám s otevřenou pusou. Nejdřív´ se chci zasmát, ale oni to myslí vážně.
„To i v práci,“ povídá chlapík, „já dělám jako řidič náklaďáku a teď jsem fasoval novou mašinu. Vidim jí, řikám šéfovi: „Jardo, ta mi pude po krvi!“ On na to, ať s tim jdu do prdele a koukám jet. Ještě ten den vodpoledne jsem jí na stavbě převrátil…“
„Šla ti po krvi…“ pronesla nábožně paní.
„Tatímu…“ přikyvoval syn.
„Kluk taky jezdil, my jsme šoférská rodina. Ale měl bouračku. Chtěl zabránit jako nehodě, vjel do protisměru a tam naboural… Chudák, byl dva roky nevinně zavřenej- mladej kluk! To je společnost! No řekněte, vypadá snad jako zločinec?!“
Chce se mi řvát: „Ano, Ano, Ano! Všichni tři vypadáte jako masoví vrazi a syn navíc jako kápo křídla doživotně odsouzených!“ Ale jsem v práci a slušně vychován, tak mlčím. Manželka na chlapův proslov pokyvuje jak houpací kůň navlečený do hnusného svetříku. Syn s IQ vyschlého rybníku je rád, že udrží stolici. S myšlenkou toho evidentně schopen není. Raději souhlasí, jen úplně neví s čím. Bezradně se rozhlížím. Chlap taky. Najednou pookřeje:
„Koukněte támhleta! Mrká na mě! Usmívá se! To bude vona!!!“
„No vidíte, tak já skočím pro klíče- něco vymyslíme.“
„Počkejte!“ zvolal chlapík. „Nikam nechoďte, nemá žádnou výbavu a je vorezlá. Tu nechci.“
„Tak víte co, vydržte pět minutek, já vám ukážu přece jen tu první. Třeba to nebude tak hrozný.“ Nečekám na odpověď a po chvilce přibíhám s klíči.
„Tak otevřeme… Proč to nejde sakra odemknout dálkou, asi vybitá baterka, nevadí odemknu klíčem. Jejda, zaslepené zámky, časté opatření proti krádeži. Dejte mi ještě chviličku, doběhnu pro záložní baterku.“ Rodinka nedůvěřivě pozoruje mé pobíhání. Už za sebou vláčím záložní baterii na vozíku s kabely. Ale když je baterie po smrti a zámky vyndané, musím připojit plusový kabel zespoda na startér. Je tam málo místa… Mínusový kamkoli na karoserii s holým kovem. Lehám pod auto. Samozřejmě jsem zavadil kabely o sebe. Ohňostroj a hoří mi košile. Snažím se rychle vysoukat zpod auta a čelem se praštím o nápravnici. Hliníkovou. Hliník je prý měkký kov- sakra proč to ve škodovce nevědí. Nějakým zázrakem jsem ale stihnul při tom všem máčknout ovladač na klíči. Auto se alespoň odemkne.
„No vida! Mrká na vás!“ zkouším to po jeho. Otevírám kapotu, podepírám vzpěrou. Znovu připojím kabely, tentokrát už k baterii a… a špatně podepřená kapota padá, přiráží mi prst k blatníku a zkratuje kabely. Opět ohňostroj, z prstu crčí krev, z čela také, košile doutná a páchne.
„Sem vám to říkal. Ta mi pude po krvi.“ Manželka se synem přikyvují a všichni tři si mě prohlížejí. V tu chvíli mám pocit, že se auto opravdu šklebí.
„Vy jste říkal, že půjde po krvi vám, ale o mně - pokud vím - nebyla řeč!“ vykřiknul jsem hystericky, obličej zkřivený bolestí. Klid, klid jsem v práci, je to zákazník. I když divnej. Chci auto konečně nastarovat, ale chlap mávne rukou. Zavřete to. Ta by mi šla…
„Jasně, jasně,“ přeruším ho a vzdychnu: „Možná by vyhovovala nějaká Octavie, pojďte, pomůžu vám vybrat.“
„Ne, ne. Vono tady toho ani moc nemáte,“ přejíždí zrakem prodejní plochu s tisíci vozy v deseti odděleních. „Ještě se radši podíváme jinde…“
„To bude nejlepší,“ souhlasím horlivě, aby si to nerozmyslel.
Doprovázím je pohledem až na zákaznické parkoviště. Nasedají do vozu neurčité značky, barvy a stáří a za rachotu a oblaku kouře odjíždějí. Snažím se zapamatovat si jejich obličeje, protože tuším, že jestli je někdy na svých cestách potkám, pudou mi po krvi!
