„Tak ty bys ráda věděla, co je v truhle,“ zamyšleně řekla babička Julia a pozorně si děvčátko prohlížela. Stefanii tahle babička připomínala Meluzínu. Byla úplně jiná než ostatní dračí babičky, které znala. Tahle jakoby tu byla a zároveň nebyla. Jako vítr, který tančí mezi padajícím listím a najednou je pryč. Stefanii vždycky vrtalo hlavou, kam zmizí a proč není vidět, jen slyšet.
Hlas babičky Julie jí také často připomínal vítr. Jakoby přicházel odněkud zdálky a v jednu chvíli prostě ztichl. Vlastně jí nikdy neříkala, co má dělat a jak. Jen když od ní sama něco chtěla. Holčička si postupně zvykla, že tahle babička nic nevysvětluje a věty nechává často nedokončené. Taky brzy pochopila, že pokud se od babičky chce něco dozvědět, musí být trpělivá.
Ohnivá dračí holčička měla spoustu otázek, které jí v hlavě poskakovaly jako plamínky a proměňovaly se v ohnivý vodopád slov. V takovou chvíli se na ni babička vždycky tak zvláštně zadívala a nakonec prohlásila: „Zajímavé.“
Jen tohle a víc nic.
Stefanie se zadívala na houpací křeslo. Když babička Julia odešla zpět k živlům, vyprosila si ho na mamince, která ho chtěla nechat spálit. Jen velmi neochotně na tatínkovu přímluvu svolila, že si ho může nechat. Najednou se zvenku přihnal vítr, práskl okenicí, až se okno otevřelo, prohnal se místností, rozhoupal křeslo, sfouknul svíci stojící na stolku a byl pryč. Stefanie měla intenzivní pocit, že babička teď sedí v křesle a pozoruje ji.
„Ahoj babi,“ řekla nahlas. Křeslo se pohnulo a táhle zaskřípalo stejně, jako když vítr pohne dveřmi, které dlouho nikdo nepromazal. Vzpomněla si, že stejný zvuk vydávalo vždycky, když se z něj babička chtěla zvednout.
„Támhle je malá dřevěná krabička, Fí,“ natáhla babička ruku směrem ke stolku. Holčička ji opatrně vzala do tlapky a tázavě se na babičku podívala. Ta jen kývla hlavou na znamení, že ji má otevřít. Byl v ní klíč.
„Co je to babičko?“ zeptala se Stefanie.
Ta se zasmála a znělo to jako když kroupy buší do dřevěných sudů, ve kterých draci uchovávali prosolené maso.
Stefanie se zadívala na houpací křeslo. Když babička Julia odešla zpět k živlům, vyprosila si ho na mamince, která ho chtěla nechat spálit. Jen velmi neochotně na tatínkovu přímluvu svolila, že si ho může nechat. Najednou se zvenku přihnal vítr, práskl okenicí, až se okno otevřelo, prohnal se místností, rozhoupal křeslo, sfouknul svíci stojící na stolku a byl pryč. Stefanie měla intenzivní pocit, že babička teď sedí v křesle a pozoruje ji.
„Ahoj babi,“ řekla nahlas. Křeslo se pohnulo a táhle zaskřípalo stejně, jako když vítr pohne dveřmi, které dlouho nikdo nepromazal. Vzpomněla si, že stejný zvuk vydávalo vždycky, když se z něj babička chtěla zvednout.
„Támhle je malá dřevěná krabička, Fí,“ natáhla babička ruku směrem ke stolku. Holčička ji opatrně vzala do tlapky a tázavě se na babičku podívala. Ta jen kývla hlavou na znamení, že ji má otevřít. Byl v ní klíč.
„Co je to babičko?“ zeptala se Stefanie.
Ta se zasmála a znělo to jako když kroupy buší do dřevěných sudů, ve kterých draci uchovávali prosolené maso.
„Co myslíš,“ kývla jen hlavou a pohledem ukázala na truhlu. Dívenka chvíli bázlivě obracela klíč v ruce. Všimla si, že kámen, který byl do klíče zasazený je podobný těm, které měl drak na víku truhly místo očí.
Babička si ji dlouze prohlížela a pak ji pohybem ruky přivolala k sobě. Opřela se o ni a vstala z křesla. Ze skřípavého zvuku, který se ozval, Stefanii přejel mráz po zádech. Babičce to neuniklo a zvláštně se usmála. Pak vzala děvčátko za ruku a řekla: „Otevřeme ji spolu, Fínko. Ukážu ti, jak se to dělá.“ To bylo poprvé a naposledy, co ji takhle oslovila.
Stefanie přistoupila k truhle a natáhla před sebe klíč tak, aby kámen byl na úrovni krystalových očí draka na truhle. Pak se soustředěně do toho kamene zadívala. A byla zase zpátky v minulosti.
Babička ji držela za ramena a zašeptala jí do ucha:
Babička si ji dlouze prohlížela a pak ji pohybem ruky přivolala k sobě. Opřela se o ni a vstala z křesla. Ze skřípavého zvuku, který se ozval, Stefanii přejel mráz po zádech. Babičce to neuniklo a zvláštně se usmála. Pak vzala děvčátko za ruku a řekla: „Otevřeme ji spolu, Fínko. Ukážu ti, jak se to dělá.“ To bylo poprvé a naposledy, co ji takhle oslovila.
Stefanie přistoupila k truhle a natáhla před sebe klíč tak, aby kámen byl na úrovni krystalových očí draka na truhle. Pak se soustředěně do toho kamene zadívala. A byla zase zpátky v minulosti.
Babička ji držela za ramena a zašeptala jí do ucha:
„Teď se budeš dívat přímo do toho kamene v klíči, spojíš se s drakem a otevřeš truhlu.“
„Co když to nedokážu?“ ustrašeně se zeptala.
„Dokážeš,“ naklonila se k ní babička ještě víc a její hlas holčičce připomněl vítr, který cítila, když poprvé vzlétla. Bylo to jen na chvíli, ale byl to úžasný pocit. Vítr hladil její křídla a ona najednou věděla, že ji vždycky unesou.
„Tak vidíš,“ řekla babička, jakoby jí četla myšlenky.
Oči draka se rozzářily a Stefanie měla pocit, že ji k sobě přitahuje a volá. Najednou se ozvalo duté cvaknutí a světlo zmizelo.
Stefanie přistoupila k truhle, pohladila draka a pomalu ji otevřela. Vlastně ani nevěděla, kdy to udělala naposledy. I ona do ní přidávala své vzpomínky. Hned nahoře ležela jantarová koule. Při pohledu na ni se opět propadla v čase.
Nečekala ho, ale byl zpátky. Prvotní radost vystřídal hněv. Vztek, že si její muž lítá, kde chce a nechal ji tu samotnou. Hned po svatbě. Prý že takovou příležitost si nemůže nechat ujít. Liam ji chtěl obejmout, ale ona se odtáhla.
„Zadarmo to, panáčku, nebude,“ pomyslela si v duchu a bojovně zvedla bradu.
Jakoby to věděl, řekl tónem, který nepřipouštěl odpor: „Zavři oči, Stef.“
Vzdorovitě se na něj podívala, ale čím déle se dívala do jeho očí, tím víc ho chtěla obejmout.
„No tak, Fí, zavři oči,“ pohladil ji smířlivě drápem po tváři a ona poslechla.
„Co když to nedokážu?“ ustrašeně se zeptala.
„Dokážeš,“ naklonila se k ní babička ještě víc a její hlas holčičce připomněl vítr, který cítila, když poprvé vzlétla. Bylo to jen na chvíli, ale byl to úžasný pocit. Vítr hladil její křídla a ona najednou věděla, že ji vždycky unesou.
„Tak vidíš,“ řekla babička, jakoby jí četla myšlenky.
Oči draka se rozzářily a Stefanie měla pocit, že ji k sobě přitahuje a volá. Najednou se ozvalo duté cvaknutí a světlo zmizelo.
Stefanie přistoupila k truhle, pohladila draka a pomalu ji otevřela. Vlastně ani nevěděla, kdy to udělala naposledy. I ona do ní přidávala své vzpomínky. Hned nahoře ležela jantarová koule. Při pohledu na ni se opět propadla v čase.
Nečekala ho, ale byl zpátky. Prvotní radost vystřídal hněv. Vztek, že si její muž lítá, kde chce a nechal ji tu samotnou. Hned po svatbě. Prý že takovou příležitost si nemůže nechat ujít. Liam ji chtěl obejmout, ale ona se odtáhla.
„Zadarmo to, panáčku, nebude,“ pomyslela si v duchu a bojovně zvedla bradu.
Jakoby to věděl, řekl tónem, který nepřipouštěl odpor: „Zavři oči, Stef.“
Vzdorovitě se na něj podívala, ale čím déle se dívala do jeho očí, tím víc ho chtěla obejmout.
„No tak, Fí, zavři oči,“ pohladil ji smířlivě drápem po tváři a ona poslechla.
Když je znovu otevřela, vykřikla úžasem. Liam držel v natažené dlani zlatou kouli, která svítila jako slunce.
„To je dračí ohnivý jantar,“ usmál se na ni. „Bude tě chránit, když s tebou nebudu. A skrze něj se se mnou můžeš vždycky spojit.“
Nebyla to tak docela pravda. Od té doby měla Stefanie jantar u své postele. Na noc ho musela přikrývat tmavou látkou, tak moc zářil. Když se ale Liam ztratil na své poslední cestě, světlo jantaru začalo slábnout a jednou pohaslo docela.
„To je dračí ohnivý jantar,“ usmál se na ni. „Bude tě chránit, když s tebou nebudu. A skrze něj se se mnou můžeš vždycky spojit.“
Nebyla to tak docela pravda. Od té doby měla Stefanie jantar u své postele. Na noc ho musela přikrývat tmavou látkou, tak moc zářil. Když se ale Liam ztratil na své poslední cestě, světlo jantaru začalo slábnout a jednou pohaslo docela.
Stefanie to nikdy nikomu neřekla, ale od té chvíle věděla, že se Liam už nevrátí. Jantarovou kouli uložila do dračí truhly vzpomínek, jak ji pro sebe nazvala.
Teď vzdychla a odsunula kouli stranou. Hledala něco jiného. Na samém dně ležela zaprášená kniha. Velká a těžká. Stefanie ji opatrně položila na stolek a otevřela ji. Její stránky byly hustě popsány odshora až dolů. Listovala v ní tak dlouho, až našla, co hledala. S dětským úhledným písmem před očima znovu zahlédla minulost.
„Co to je, babičko?“ ukázala Stefanie drápkem na ohromnou knihu, která ležela na stolku. Ještě nikdy ji tu neviděla. Na jejích deskách byl vyobrazen reliéf draka.
„Nechala jsem ti udělat židličku,“ řekla babička a pokynula jí, aby se posadila. „Otevři ji,“ neslyšně pohnula rty a znělo to, jakoby neřekla vůbec nic. Holčička se na ni nejistě zadívala. Ta knížka byla velká a těžká a ona si nebyla jistá, že to dokáže. Babička ji chvíli pozorovala a pak svůj pohled obrátila k drakovi na truhle. Stefanie udělala totéž a najednou měla pocit, že někdo vede její ruku. Pohladila tělo draka na knize a ta se sama otevřela na nepopsané stránce.
Teď vzdychla a odsunula kouli stranou. Hledala něco jiného. Na samém dně ležela zaprášená kniha. Velká a těžká. Stefanie ji opatrně položila na stolek a otevřela ji. Její stránky byly hustě popsány odshora až dolů. Listovala v ní tak dlouho, až našla, co hledala. S dětským úhledným písmem před očima znovu zahlédla minulost.
„Co to je, babičko?“ ukázala Stefanie drápkem na ohromnou knihu, která ležela na stolku. Ještě nikdy ji tu neviděla. Na jejích deskách byl vyobrazen reliéf draka.
„Nechala jsem ti udělat židličku,“ řekla babička a pokynula jí, aby se posadila. „Otevři ji,“ neslyšně pohnula rty a znělo to, jakoby neřekla vůbec nic. Holčička se na ni nejistě zadívala. Ta knížka byla velká a těžká a ona si nebyla jistá, že to dokáže. Babička ji chvíli pozorovala a pak svůj pohled obrátila k drakovi na truhle. Stefanie udělala totéž a najednou měla pocit, že někdo vede její ruku. Pohladila tělo draka na knize a ta se sama otevřela na nepopsané stránce.
Babička se spokojeně usmála: „Vezmi si brk, budeš zapisovat, Fí.“
(Z Příběhů dračí babičky Stefanie)
