„No jak myslíte, madam Fatimo, ale máme před stanem docela frontu…“ pípne Libuška. Už z dřívějška ale ví, že tohle neuspěchá. A tak místo námitek zapálí vonnou tyčinku, aby alespoň zmírnila zápach z cigarety, který se do obrázku věšteckého stanu až tak nehodí.
Nebýt tady tak dobrý peníze za málo práce, tak to nedělá. Ale kde jinde by dostala tři tácy za den, když jen říká Marušce Vomáčkový madam Fatimo, pouští lidi dovnitř a kasíruje peníze za to, co jim tahle Fatima z paneláku vyvěští z karet nebo koule.
Cukne s sebou, když se z venku se ozve rozčílený hlas: „Hele, já tu stála dřív! Nepředbíhejte, jo?“
„Já nepředbíhám, musím si tu jen něco vyřídit s tou „madam“ vevnitř!“
„To my taky, takže předbíháte!“
Libuška vyjde před stan: „Rušíte madam Fatimu při odpočinku. Potřebuje načerpat síly před dalším výkladem…“ Snaží se zachovat důstojnost, i když je v ní malá dušička. Nesnáší konflikty.
„Ono bude lepší, když nic věštit nebude!“ zařve chlap a vrhne se ke vchodu, „Ono to pak vůbec nedopadá dobře! Ta moje si sbalila kufry, že jí to tady „madam“ doporučila… Jak si to vůbec může dovolit? Navádět ženský dělat takový věci!“
Maruška ve stanu zpozorní. Tohle nevypadá dobře. Sundá nohy ze stolu a vstane ze svého křesla. Popotáhne ze špičky, jako to viděla u žen v černobílých filmech pro pamětníky. Musí se soustředit.
„Libuško, pusťte pána dovnitř.“
Libuška ustoupí a nechá chlapa vejít do stanu. To bude zase bordel… Tohle na svý práci nesnáší. Pořád tý Fatimě pomatený říká, že je lepší, když jsou každý den jinde… Jak zůstanou někde dýl, přijde nějakej takovej zhrzenej a takhle prská.
Chlápek v obleku se vřítí do stanu: „Co jste jí řekla?“
Fatima si muže změří vševědoucím pohledem, který vůbec neprozrazuje, že nemá tušení, čí manžel to vlastně je.
Tohle se jí musí nechat, pomyslí si Libuška. Ty oči jsou super. Velký, tmavý, člověk by se v nich ztratil. A jak se umí podívat! To je ta chvíle, kdy Libuška lituje, že není z cikánský rodiny. Věštecký schopnosti jí nevěří, ale ty oči!!!
„Manželka, odešla, kvůli vám!“ muž seká slova jako cukrář turecký med a ukazuje prstem na Fatimu.
Ta položí špičku do popelníku na stolek. Vezme jeho hlavu do dlaní a pořád se mu u toho dívá do očí. Vydechne mu kouř do obličeje. „Však ona se vrátí!“ pronese tajemně.
„Vážně?“ tohle muž nečekal.
„Vážně… Ještě dnes bude doma.“
„A jak to víte?“
„Já vím spoustu věcí, i to, proč odešla. A to už neplatí.“
„Fakt?“ muž vypadá omámeně.
Fatima moudře pokýve hlavnou. „Jděte domů, vaše žena tam bude.“
Muž se otočí a vypochoduje ze stanu. Jeho zuřivá nálada je pryč. Vystřídala ji naděje. Spěchá domů.
Fatima se podívá na Libušku a kývne. Libuška vezme kufr a začne do něj házet rekvizity – lampu, křišťálovou kouli, karty, nesmyslně velký popelník, vycpanou vránu, ubrus s tajemnými runami… Tak zase jedou. Kdyby ji Mařka poslechla, nemusela teď balit takhle narychlo a riskovat, že jim zase poškoděj stan nebo rozmlátěj nábytek… Ale co, její to není.
Madam Fatima si zatím sundá svůj brokátový hábit i turban a zrodí se Maruška Vomáčková v letních šatech. Ta si nandá sluneční brýle, přestože venku už se smráká a vyjde ven zadním vchodem ve stanu. A od té doby už tu Madam Fatimu nikdo nikdy neviděl.
Zadání:
Napište příběh, který končí větou: A od té doby už je (ji, ho) nikdy nikdo neviděl.
