Všechno je tak veliké, letiště, Johannesburg, davy lidí, kde není žádný běloch.
Řidička, která mě má dopravit do mé nové rodiny je zároveň první běloška, kterou tu po hodině potkávám.
Jedeme spolu pět minut a já poprvé vidím slam. Říkám jí zastav, to si musím natočit.
Malinkatá obydlí z vlnitých plechů lemují celý můj horizont. Absolutně nechápu co to vidím „vždyť tam nemůžou mít ani záchod" říkám si v duchu a pomalu mi začíná docházet že zápach vzduchu bude mít původ zde.
Řidička mi v holandštině vysvětluje, že tady bydlí miliony lidí, převážně migrantů a nejchudších. Ještě že jsem němka, protože anglicky se nedomluvím. Johannesburgem projíždíme přes hodinu a domy z vlnitých plechů, mě již nechávají chladným, jsou totiž úplně všude. Písek, sucho a žádné stromy, jaký šok pro kluka z Mariánských Lázní.
Cesta z letiště do nového domova trvala jako cesta z Prahy do Brna. Přivítá mě postarší černošský pár a jejich 9 dětí. Nikomu nerozumím, mám hlad a cítím tu všudypřítomnou bídu.
Řidička mi v holandštině vysvětluje, že tady bydlí miliony lidí, převážně migrantů a nejchudších. Ještě že jsem němka, protože anglicky se nedomluvím. Johannesburgem projíždíme přes hodinu a domy z vlnitých plechů, mě již nechávají chladným, jsou totiž úplně všude. Písek, sucho a žádné stromy, jaký šok pro kluka z Mariánských Lázní.
Cesta z letiště do nového domova trvala jako cesta z Prahy do Brna. Přivítá mě postarší černošský pár a jejich 9 dětí. Nikomu nerozumím, mám hlad a cítím tu všudypřítomnou bídu.