Hádanka: S kým jsem byla na pivu? - napsala Irena Taterová

Funím. Po zádech mně stékají čůrky potu. Sakra. Proč, když tolik potřebuji být někde včas, se všechno podělá? Tramvaj stojí a já klušu. Za běhu se dívám do mobilu, kde má být ta restaurace? Tak za minutu bych tam měla být. Bože, jedna z nejvýznamnějších událostí mého života a já přijdu pozdě! Zastavím. Tak tohle je ono? Ještě raději kontroluji adresu. Hm. Takový pajzl. Stříknu na sebe deodorant a prohrábnu zpocené vlasy. No, to je fuk, stejně už asi nic nevylepším. Otevřu těžké dveře a rozhlížím se po místnosti. Kouří tady snad každý. To se ještě může? Není to zakázané? To je smrad. Zamrkám. Začínají mě pálit oči. A už ho vidím. Je to trapné. Co mu mám říct? Že nejela tramvaj? Ach jo. Přicházím k němu. Sedí v rohu místnosti, v ruce cigaretu, před sebou Plzeň. Zvedne oči a naše pohledy se setkají. Je to zvláštní. Jako bychom se znali. Chvíli se na sebe díváme a nepotřebujeme slova.
„Ireno, posaďte se. Dáte si pivo?“ A už mává na číšníka.
„Já jsem Václav. Říkejte mně Vašku.“
Usměji se, protože dobře vím, že je Václav a také dobře vím, že mu nemůžu říkat Vašku.
„Nedáte si utopence? Mají tady skutečně jedinečně výtečné.“ Mrkne na mě. Utopence nemám ráda, ale kývnu. S ním bych si dala snad i tlačenku, kterou jinak úplně nesnáším.
Povídáme si, pijeme. Neprobíráme jeho úspěchy, divadelní hry ani politiku. Na připravené formální otázky jsem dávno zapomněla. Filozofie života… Jsem šťastná. A cítím, že ti největší se mohou jevit jako úplně obyčejní.
„Život je radostná spoluúčast na zázraku bytí,“ zní mně v hlavě jeho slova.
Ťukneme si a usmějeme se na sebe. Tak za týden zase tady. Všechno je možné.

Zadání:
Pozvi na večeři celebritu, románovou postavu a povídej si s ní, o čem chceš. Ptej se, co tě zajímá.