Jsem zvláštní? - napsala Irena Taterová

Crrr! Zvoní budík. Ale nějak slabě. Je to tím, že špatně slyším na jedno ucho. Ach jo, budu muset k doktorovi. A tam chodím děsně nerada. No, nedá se nic dělat.
„Hmm,“ dívá se sestra na ORL do karty, „objednám vás, ale budete muset také na audio.“
„Proč?“ ptám se. „Vždyť mám jen zalehlé ucho!“„Ale ten ročník narození,“ píchne prstem do karty a mně se zdá, že se škodolibě pousměje. „Měla byste chodit na audio jednou za rok.“
Babo jedna, vždyť jsi určitě stejně stará jako já!
Ale pan doktor je milý. Dívá se mně do ucha. Mám tam jenom špunt. Na audio kašlu.
„Máte zvláštní zvukovod, paní Taterová,“ sleduje lékař se zaujetím moje ucho. „Je takový úzký, jako u dítěte.“
„Ach jo,“ říkám si v duchu. „Hlavně, že konečně slyším.“
Zanedlouho jdu na kontrolu na oční.
„Máte zvláštní oči,“ říká sestra.
„Proč?“ leknu se.
„Ne, to nic není,“ usměje se. „Jen tam máte takové neobvyklé pigmentové skvrny.“
Do třetice, a jistě prozatím naposledy, musím k zubaři. A tam je to vždycky nejhorší.
„Uděláme přeci jen tu korunku,“ pronese paní zubařka a mně se udělá nevolno.
„No, co se vám nelíbí? Ve vašem věku má korunky kde kdo.“
„Jen tu barvu máte zvláštní. Transparentní. Ale nebojte se. Dám vám kontakt na paní laborantku a něco vyberete.“
Po několika návštěvách jsme skutečně vybraly.
Paní zubařka mně slavnostně vloží korunku do pusy a já se zářivým úsměvem odcházím.
Ale není to dobré. Ta nová korunka mně tam vadí a je mně z ní trochu špatně. Vrátím se a prosím paní doktorku, aby mně ji zkontrolovala.
„Nemohla bych ji tam mít obráceně?“
„No, to nemyslíte vážně!“ rozzlobí se paní doktorka. „Ale jak chcete, můžu vám ji otočit!“ 

A rychle mně korunku vyrazí. Ta odletí někam do rohu ordinace. 

Doktorka začne hledat. Sestra dotelefonuje, pomalu se zvedne a snaží se také. I já vstávám z křesla s ubrouskem okolo krku.
„Vy seďte!“ otočí se zubařka a já se rychle vzdávám pátrání.
Chce se mně smát v té absurdní situaci. Hovím si na křesle a sleduji dva zadky šmejdící po ordinaci.
„Mám to!“ zařve paní doktorka a rychle mně korunku strčí do pusy.
Nestačím ani namítnout, že mně ji neumyly. Ale je otočená a sedí tam jako prdel na hrnec, jak říkávala moje babička.
„Děkuji,“ pípnu.
Vyjdu před budovu a oslní mě sluneční paprsky. Přimhouřím svoje zajímavé skvrnité oči, usměji se na lidi a ukáži transparentní barvu zubů a nádhernou korunku. Svými jemnými zvukovody přijímám vibrace okolního světa. Spokojeně vykročím a říkám si, jak je dobře, že nejsme všichni stejní. 

Každý z nás je jedinečný, výjimečný, zvláštní.