Jak Fanynka promluvila
Marek Bucko
„No, jo paní chovatelka byla rozvedená, její maminka byla vdova, sestra taky rozvedená a syn byl na škole v Brně. Takže tam nebyl v domácnosti žádnej mužskej, víš.“
„Aha, mužskej je tedy panička, co má na těle srst, huláká, všechno sní, v noci rachotí a ráno je hrozně dlouho v tý místnosti, do který přes den chodím pít vodu ze dna tý velký mísy?“
„No, tak zjednodušeně…“
„A co je to na škole v Brně?“
„No, ve škole se lidi učí. I já tam chodil. Tak jako se v psí školičce učíš ty.“
„Jé, a umíš sedni, lehni a přines?“
„Tak sedni, lehni umím i bez povelu. Přines - tenhle povel mi dává panička. Hlavně o vejplatě…“
„Hmm, haf, haf, a co je to v Brně a o vejplatě?“
„No, v Brně je hrozně daleko. Ale taky tam žijí lidi. A o vejplatě je, mám pocit tenhle měsíc, ještě dál.“
„A co je to měsíc? Haf!“
„To je taková ta žlutá koule na nebi, co na ní v noci vyješ. Nebo třicet dnů. Ale to je na tebe už moc složitý.“
„To je, haf! Přijdeš mi teď, jako když si zapinknu kostičku pod gauč. Víš co? Budeme výt spolu! Ale ještě... nechápu pořád to Brno?“
„Ser na Brno, Fančo, a pojď, jdeme na to, AAAÚÚÚÚ!!!“
„A co je to na škole v Brně?“
„No, ve škole se lidi učí. I já tam chodil. Tak jako se v psí školičce učíš ty.“
„Jé, a umíš sedni, lehni a přines?“
„Tak sedni, lehni umím i bez povelu. Přines - tenhle povel mi dává panička. Hlavně o vejplatě…“
„Hmm, haf, haf, a co je to v Brně a o vejplatě?“
„No, v Brně je hrozně daleko. Ale taky tam žijí lidi. A o vejplatě je, mám pocit tenhle měsíc, ještě dál.“
„A co je to měsíc? Haf!“
„To je taková ta žlutá koule na nebi, co na ní v noci vyješ. Nebo třicet dnů. Ale to je na tebe už moc složitý.“
„To je, haf! Přijdeš mi teď, jako když si zapinknu kostičku pod gauč. Víš co? Budeme výt spolu! Ale ještě... nechápu pořád to Brno?“
„Ser na Brno, Fančo, a pojď, jdeme na to, AAAÚÚÚÚ!!!“
Cvičení:
Představte si, že se ráno probudíte a váš pes promluví.
Můj pes mluví!
Představte si, že se ráno probudíte a váš pes promluví.
Můj pes mluví!
Irena Taterová
Ležím na posteli, pomalu otevřu oči a jsem spokojená, protože je sobota. Vstávám, kdy chci. Nezvoní budík. Hurá! Otočím se a vedle postele sedí můj pes Jack.
„Vylez,“ zavrčí.
„Cože?“ asi se mně ještě něco zdá.
Ale pomalu se přeci jen hrabu z postele a jdu na záchod.
„Zase první, co? A já to musím vydržet.“
Spláchnu. Co se to děje? Jako bych slyšela nějaké hlasy. Obléknu se a jdeme ven. Prší.
„Fuj, to je marast,“ oklepe se Jack.
„Opravdu mluví.“ Strnule stojím a nevěřím svým uším.
„Co děláš? Jdeme, ne? Taky se mně nechce. Zima je, leje, ale potřebuju čůrat a tak.“
Rozejdu se celá zkoprnělá. Mám halucinace? Jack zatáhne za vodítko. A už vidím toho děsného psa z vedlejšího vchodu. To bude štěkot. Ale tentokrát se mýlím.
„Hajzle!“ zařve Jack.
„Jak to mluvíš?“ Ale co, zvláštní vlastně je, že vůbec mluví.
„Jdeme domů, jsem celej zmoklej!“ zavelí můj pes a já poslušně cupitám za ním.
„A ne že mně budeš mejt ťapky! To fakt nesnáším!“
Ráda bych se nasnídala a dala si kafe.
„Tak to ne,“ tuší Jack. „Měl bych chuť na šunku. Granule nechci. A česání nebude, je mně to hrozně nepříjemný.“ Hupne na gauč a lehne si na polštář.
Zazvoní budík. Štrachám se z postele. Co je za den? Pátek? V hlavě mám pořád ten neuvěřitelný sen s Jackem.
Sedí u mě a dívá se na mě krásnýma očima. Mlčí. Miluje mě.
Ležím na posteli, pomalu otevřu oči a jsem spokojená, protože je sobota. Vstávám, kdy chci. Nezvoní budík. Hurá! Otočím se a vedle postele sedí můj pes Jack.
„Vylez,“ zavrčí.
„Cože?“ asi se mně ještě něco zdá.
Ale pomalu se přeci jen hrabu z postele a jdu na záchod.
„Zase první, co? A já to musím vydržet.“
Spláchnu. Co se to děje? Jako bych slyšela nějaké hlasy. Obléknu se a jdeme ven. Prší.
„Fuj, to je marast,“ oklepe se Jack.
„Opravdu mluví.“ Strnule stojím a nevěřím svým uším.
„Co děláš? Jdeme, ne? Taky se mně nechce. Zima je, leje, ale potřebuju čůrat a tak.“
Rozejdu se celá zkoprnělá. Mám halucinace? Jack zatáhne za vodítko. A už vidím toho děsného psa z vedlejšího vchodu. To bude štěkot. Ale tentokrát se mýlím.
„Hajzle!“ zařve Jack.
„Jak to mluvíš?“ Ale co, zvláštní vlastně je, že vůbec mluví.
„Jdeme domů, jsem celej zmoklej!“ zavelí můj pes a já poslušně cupitám za ním.
„A ne že mně budeš mejt ťapky! To fakt nesnáším!“
Ráda bych se nasnídala a dala si kafe.
„Tak to ne,“ tuší Jack. „Měl bych chuť na šunku. Granule nechci. A česání nebude, je mně to hrozně nepříjemný.“ Hupne na gauč a lehne si na polštář.
Zazvoní budík. Štrachám se z postele. Co je za den? Pátek? V hlavě mám pořád ten neuvěřitelný sen s Jackem.
Sedí u mě a dívá se na mě krásnýma očima. Mlčí. Miluje mě.
Labradorka Bára
Jitka Sova
"Jsi moje láska, jsi moje všechno," říká mi moje labradorka Bára.
"Jsi moje Bohyně a já chci být pořád s Tebou, vše ostatní mi je jedno."
"Chci cítit vůni Tvé kůže i pach Tvého potu. Voníš mi."
"Když s Tebou lítám po lese, tedy já lítám, Ty důstojně kráčíš, tak jsem šťastná a je to pro mě úplně nejvíc. Jsem na světě, abych byla s Tebou, abych Ti byla po boku, abych Tě stále doprovázela."
"Jsi moje Bohyně a já chci být pořád s Tebou, vše ostatní mi je jedno."
"Chci cítit vůni Tvé kůže i pach Tvého potu. Voníš mi."
"Když s Tebou lítám po lese, tedy já lítám, Ty důstojně kráčíš, tak jsem šťastná a je to pro mě úplně nejvíc. Jsem na světě, abych byla s Tebou, abych Ti byla po boku, abych Tě stále doprovázela."
"Paničko moje, drahá a milovaná."
