O čem psát? Míto co říct!!!Kterýkoliv zájemce o můj kurz PSANÍ PODLE LUSTIGA musí na první lekci zvládnout Arnoštovo oblíbené zadání, a to napsat jednu stránku (kolem 1800 znaků) na téma MŮJ NEJZAJÍMAVĚJŠÍ ZÁŽITEK. Podstatou úkolu je si uvědomit, že čtenáře nezajímají něčí niterní úvahy o tom, zda bylo v autorově životě úžasnější to či ono. Příspěvek musí být zajímavý pro čtenáře. Psaní je hlavně o obsahu.
Občas vzniknou i absurdní kuriozity, viz níže... Možná se zasmějete. Ale prosím vás, takhle ne!
Můj opravdu zajímavý zážitek Lenka Dostálová
Toto téma mi bylo zasláno k vypracování jakožto domácí úkol na kurz tvůrčího psaní. Protože už od školních let domácí úkoly odmítám a protože teď bohužel nemám mentální ani časové kapacity, s omluvou odevzdávám tyto prosté řádky.
Abych se přiznala, mám stejné pocity, jako když mi bylo čtrnáct a seděla jsem v lavici nad prázdným listem papíru. Už předem jsem věděla, že fakt nic nevyplodím. Učiteli jsem alespoň vždycky namalovala obrázek a napsala mu, ať se nezlobí, že nic nevím. Říkala jsem si, že ho tím minimálně můžu potěšit, a projevená lítost mi nahraje pár bodů navíc.
Protože jsem maturitu absolvovala úspěšně, věřím, že ani tenhle nevypracovaný domácí úkol mi nezabrání zdárně projít Kurzem tvůrčího psaní. Někdy to na známku 4- stačilo!
Prosím, hlavně ať nemusím jít k tabuli!
Abych se přiznala, mám stejné pocity, jako když mi bylo čtrnáct a seděla jsem v lavici nad prázdným listem papíru. Už předem jsem věděla, že fakt nic nevyplodím. Učiteli jsem alespoň vždycky namalovala obrázek a napsala mu, ať se nezlobí, že nic nevím. Říkala jsem si, že ho tím minimálně můžu potěšit, a projevená lítost mi nahraje pár bodů navíc.
Protože jsem maturitu absolvovala úspěšně, věřím, že ani tenhle nevypracovaný domácí úkol mi nezabrání zdárně projít Kurzem tvůrčího psaní. Někdy to na známku 4- stačilo!
Prosím, hlavně ať nemusím jít k tabuli!
Těžký úkol
Josef Č.
Můj svět je plný příběhů. Jaký z mých zážitků však vybrat a posoudit, který z nich je nejkrásnější? Opravdu těžký úkol. Když si probírám všechny ty jednotlivé roky a v nich dny, lidi, se kterými jsem se setkal a prožíval s nimi zážitky, ať jsou to známí nebo neznámí účastníci divadla jménem život, neumím říci, který ze zážitku byl ten nejkrásnější. Já vlastně ani neumím vybrat nejkrásnější zážitek nebo možná ani žádný nemám.
Mám považovat za nejkrásnější zážitek první kolo pod stromečkem (které jsem ostatně hned při první jízdě píchnul), první vážné rande (kde tomu bylo naopak), nebo je mým nejkrásnějším zážitkem svatba, snad je to narození obou dětí, nebo snad ocenění ve sportovních soutěžích, maturita? Ne, už jsem si vzpomněl. Nejkrásnější zážitek je vlastně každý den. Prožívám společné chvíle se svou rodinou, blízkými, svými přáteli, kolegy, dělám práci, která mě baví, těším se z toho, když ostatní jsou zdraví, spokojení a šťastní.
Tak vida, i já mám nejkrásnější zážitek a jsem rád, že ne jenom jeden.
Tak vida, i já mám nejkrásnější zážitek a jsem rád, že ne jenom jeden.
Prostě vyberte si nějakou zajímavou událost a vyprávějte o ní. Ale dejte pozor, protože i o velmi dramatických životních zážitcích se dá psát velmi nudně, pokud zvolíte jednotvárný popis, jako autor příspěvku níže:
Ledovcový obr
(František H.)
 |
| Foto: František Hladík |
S tátou jsme měli tradici každý rok v létě vyrazit do Alp. Tento způsob aktivní dovolené asi není pro každého, protože po fyzické stránce si příliš neodpočinete. Já bych tyto zážitky ale za žádné válení u moře nevyměnil.
Po pár úspěšných výpravách z předchozích let, jsme zdolali řadu krásných alpských vrcholů, takže jsme dostali zálusk na jeden opravdu parádní kousek- Ortler. Sám Reinhold Messner, který jako první člověk pokořil korunu Himaláje, jej nazval „ledovcovým obrem“ a o jeho západní stěně dokonce napsal knihu.
Když jsme po dlouhé cestě konečně dorazili pod horu, byli jsme unešení. Obr se nad námi tyčil do výšky téměř čtyř tisíc metrů a bylo vidět, že cesta nahoru nebude žádná procházka.
Po dvou dnech intenzivního pochodu, nikam jinam než do kopce, jsme konečně dorazili na poslední chatu, která byla naším výchozím bodem pro útok na vrchol. Dorazili jsme již v poledne, takže jsme měli spoustu času na odpočinek a následný průzkum terénu, což se později ukázalo jako klíčové.
Druhý den jsme ještě před svítáním vyrazili za svitu čelovek do stěny. Po několika hodinách lezení po skále a ledu jsme konečně stanuli na vrcholu. Byl to skvělý pocit, ale věděli jsme, že nás čeká ještě druhý úkol a to byl bezpečný návrat.
Když jsme po dlouhé cestě konečně dorazili pod horu, byli jsme unešení. Obr se nad námi tyčil do výšky téměř čtyř tisíc metrů a bylo vidět, že cesta nahoru nebude žádná procházka.
Po dvou dnech intenzivního pochodu, nikam jinam než do kopce, jsme konečně dorazili na poslední chatu, která byla naším výchozím bodem pro útok na vrchol. Dorazili jsme již v poledne, takže jsme měli spoustu času na odpočinek a následný průzkum terénu, což se později ukázalo jako klíčové.
Druhý den jsme ještě před svítáním vyrazili za svitu čelovek do stěny. Po několika hodinách lezení po skále a ledu jsme konečně stanuli na vrcholu. Byl to skvělý pocit, ale věděli jsme, že nás čeká ještě druhý úkol a to byl bezpečný návrat.
Namáhavě jsme sestupovali dolů po ledovci a čas ubíhal. Naší psychice nepomohlo příliš ani to, že jsme museli přihlížet záchranné akci vrtulníku, který přistál na ledovci pod námi, aby vyzvedl horolezce, který zkolaboval vyčerpáním. Následovalo několik posledních skalních stěn, které jsme museli slanit a kde jsme zanechali poslední zbytky sil.Další nápor na psychiku přinesla obrovská rána, která doprovázela utržení obrovského bloku ledu, který byl velký asi jako deseti patrová budova a zřítil se do míst, kde jsme asi dvě hodiny před tím procházeli. Oblak prachu a rozdrceného ledu se postupně posouval do údolí a ohlušující rámus ustal. My vše sledovali ze skalního hřebene se zatajeným dechem. Nebyl čas ale dlouze rozjímat, protože se začalo stmívat.
Čekal nás ještě krátký sestup po hřebeni k chatě, ale terén byl opravdu nepřehledný a světla ubývalo. Baterie v čelovkách byly vybité a představa bivakování byla opravdu nepříjemná, mimo jiné, protože jsme neměli potřebné vybavení na mrazivou noc a navíc ani jídlo a vodu. Stres nás ale nesměl omezit na pozornosti, jelikož jsme se pohybovali v opravdu nebezpečném a lámavém terénu.
Když už nastala úplná tma, a my byli po dlouhém bloudění na hřebeni pomalu smířeni, že strávíme noc venku a to jenom několik desítek metrů od chaty svitla malá naděje. Vzpomněli jsme si na jednu bronzovou pamětní desku, kterou jsme viděli den před tím, a která byla umístěná na cestě k chatě. Ve svitu měsíce se leskla několik desítek metrů nad námi. Měli jsme vyhráno. Jakmile jsme se díky ní dostali na cestu, tak nám pochod k chatě trval jenom pár minut.
Byli jsme naprosto vyčerpaní, ale šťastní. Vychutnávali jsme si večeři a zasloužené pivo na oslavu.
Je výstup na téměř čtyřtisícový vrchol v Alpách zajímavý zážitek?
Určitě je!
Ale bavilo vás přechozí líčení?
Zkuste se zamyslet nad tím, proč textu chyběla dramatičnost a energie.
Nápovědu najdete ve vytučněných pasážích. Zkuste je pojmenovat (opakování slov stejného základu, klišé, nepřirozená mluva, nevyužitý potendiál popsat opravdu dramatické chvíle, nezáživný začátek i konec.
Požádala jsem tedy autora, aby se zkusil vžít do pocitů otce, který zdolává horu se svým synem a uvědomuje si, jaké prožili nebezpečí. Poté, co do sebe na jednodenním kurzu vstřebal pár základních pravidel (akční úvod, popis všemi smysly, zařazení přímé řeči...) vznikl mnohem kratší a přesto dramatický text. A takhle by to mělo vypadat:Určitě je!
Ale bavilo vás přechozí líčení?
Zkuste se zamyslet nad tím, proč textu chyběla dramatičnost a energie.
Nápovědu najdete ve vytučněných pasážích. Zkuste je pojmenovat (opakování slov stejného základu, klišé, nepřirozená mluva, nevyužitý potendiál popsat opravdu dramatické chvíle, nezáživný začátek i konec.
Ledovcový obr
(František H.)
Stál jsem na úzké skalní římse. Nebyla o moc širší než okenní parapet. Díval jsem se na syna a vychutnával společně strávené chvíle na místě, kde nás nespojuje jenom vzájemné rodinné pouto.
|
| Foto: František H. |
Vracíme se z výstupu na nejvyšší jihotyrolskou třítisícovku Ortler. Teď se ohlížíme k jejímu vrcholu. Jsme k sobě připoutaní lanem a tvoříme sladěný celek, který musí skvěle fungovat. Pokud udělá chybu jeden, tak druhý za ní zaplatí stejnou měrou.
Je pozdní odpoledne. Sluneční paprsky jenom letmo šimrají vrcholky okolních hor. Z vedlejšího údolí k nám doléhá tlumená ozvěna kostelního zvonu. Svolává k večerní mši. Krajina utichá.
I vítr, který nás celý den doprovázel a ošlehával promrzlé tváře, odvál do jiného údolí.
A prásk. Rána jako z děla. Po ní dlouhý ostrý rachot. Jako by někdo do údolí z kilometrové výšky vysypal nákladní vlak plný kamenné suti a skla. Je to naprosto ohlušující. Údolí se halí do mlhy z prachu a zbytků ledové tříště.
Slunce se totiž během dne nezarývalo jen do našich tváří. Žhavé paprsky se opíraly i do ledové masy nad námi. K večeru se se kus ledu velký jako panelový dům utrhl. Po dopadu se rozbil na kusy právě v místech, kterými jsme lezli.
"To bylo jenom o vlásek," řekl syn. "Kdybychom se zdrželi o chvíli déle, tak z nás nezbylo nic."
"Aspoň vidíš, že můžeš být sebelepší, ale poslední slovo bude mít vždycky hora," odpověděl jsem a zároveň cítil hrdost na to, co jsme ten den společně dokázali.
A prásk. Rána jako z děla. Po ní dlouhý ostrý rachot. Jako by někdo do údolí z kilometrové výšky vysypal nákladní vlak plný kamenné suti a skla. Je to naprosto ohlušující. Údolí se halí do mlhy z prachu a zbytků ledové tříště.
Slunce se totiž během dne nezarývalo jen do našich tváří. Žhavé paprsky se opíraly i do ledové masy nad námi. K večeru se se kus ledu velký jako panelový dům utrhl. Po dopadu se rozbil na kusy právě v místech, kterými jsme lezli.
"To bylo jenom o vlásek," řekl syn. "Kdybychom se zdrželi o chvíli déle, tak z nás nezbylo nic."
"Aspoň vidíš, že můžeš být sebelepší, ale poslední slovo bude mít vždycky hora," odpověděl jsem a zároveň cítil hrdost na to, co jsme ten den společně dokázali.
