.jpeg)
Pan Bouda, křestním jménem Alois, staromilec a svobodný mládenec, no-mládenec, popravdě je mu padesát pět let, to už je mládí, alespoň fyzické, pryč, je zoufalý proto, že nemůže najít peněženku. Svou portmonku, ve které měl, a to věděl přesně, sedmnáct tisíc dvě stě padesát šest korun. Nehodlal propadnout panice. Prohledal se důkladně. Všechny kapsy, tašku, nic. Vycouval od pokladny, vrátil zboží do regálů, opustil market a vydal se na policii.
„Dobrý den,“ pozdravil slušně.
„Dobrý,“ odpověděla mladá žena v uniformě za okýnkem. „Co si přejete?“
„Jmenuji se Alois Bouda a přišel jsem nahlásit krádež nebo ztrátu.“
„Tak krádež nebo ztrátu? To je dost rozdíl, pane.“
„Já vím, ale já nevím.“
„A co se ztratilo nebo bylo ukradeno? A komu?“
„Mně, prosím pěkně. A jedná se o peněženku, ve které bylo sedmnáct tisíc dvě stě padesát šest korun. Veškeré mé finance, prosím pěkně. Byl jsem nakoupit a u kasy jsem zjistil, že ji nemám. Buď jsem ji ztratil, ale to je, prosím, krajně nepravděpodobné nebo mi ji někdo ukradl. I když i tady by to bylo s podivem, neboť já peněženku nosím vždy ve vnitřní straně saka. Mám tam kapsu na zip a tam by se jen tak někdo bez mého vědomí nedostal, víte?“ Policistka nevěděla. „A sako jsem si nikde nesundával. To je jisté.“
„No to je nemilé. Proč s sebou nosíte takovou velkou hotovost?“ ptala se policistka a nečekala na odpověď. „A ve kterém obchodě, že to bylo?“
Pan Bouda poté nadiktoval veškeré potřebné údaje do formuláře, který za něj ochotně příslušnice vyplnila. Pan Bouda jen listinu doplnil podpisem.
„A co když se peněženka nakonec najde?“ ptal se pan Bouda.
„Když se najde poctivý nálezce a peněženku odevzdá, my se vám ozveme a vy vyplatíte nálezci nálezné. To činí, to činí… Nálezné činí 10 % ceny nálezu. § 1056 odst. 2 občanského zákoníku. To ve vašem případě dělá,“ policistka použila kalkulačku, „to dělá 1726 korun.“
„Páni! To je celkem dost, že jo?“ poznamenal pan Bouda, poděkoval a odešel.
Poněkud rozmrzele, a upřímně, kdo by byl v dobrém rozpoložení po takové ztrátě, že ano, přišel domů. Sundal si sako, pověsil ho na věšák za dveřmi v předsíni, zul se, obul domácí trepky a vešel do pedantsky uklizené kuchyně. Tam na kuchyňském stole ležela jeho peněženka. Vrhl se k ní, jakoby hodlala někam utéct a prohlídkou obsahu zjistil, co se dalo očekávat. Přihrádky uvnitř obsahovaly přesně sedmnáct tisíc dvě stě padesát šest korun českých. Strašně se mu ulevilo. Otočil se, opět se nasoukal do polobotek, oblékl sako, do něj pečlivě uložil peněženku a pak za sebou nadvakrát zamkl.
„Dobrý den,“ pozdravil opět zdvořile.
„Á, to jste zase vy. Tak co se ztratilo tentokrát? Nebo další krádež?“ službu za sklem měla pořád ta samá policistka.
„Já jdu tentokrát nahlásit nález,“ oznámil pan Bouda.
„Ale, ale. A co jste našel, pane Bouda?“
„Prosím pěkně, já jsem našel peněženku.“
„To je ale náhoda! Tak vy před nedávnem nahlásíte ztrátu peněženky a teď nahlašujete nález téhož. Skutečně téhož? Myslím, jako že se jedná o tu peněženku, která je vaše a kterou jste ztratil nebo jste našel nějakou jinou?“
„Ne, nejde o jinou. Já jsem prosím pěkně našel tu svou.“
„No sláva!“ zahlaholila příslušnice. „A kde byla?“
„Doma. Představte si, že já ji zapomněl doma. To se mi ještě nikdy nestalo.“
„No tak. Všechno dobře dopadlo. Nula od nuly pošla a můžeme to uzavřít. Já tady dám do zápisu, že se našel poctivý nálezce,“ usmála se policistka, „a můžu jej dát do složky vyřízeno.“
„To, prosím pěkně, nemůžete,“ prohlásil pan Bouda rezolutně.
„A proč ne?“
„Já, jako poctivý nálezce, musím přece nález řádně odevzdat.“
„Ano. Máte pravdu, ale tohle se týká případů, kdy se jedná o navzájem jiné osoby, rozumíte? Někdo ztratí a jiný najde,“ trpělivě prohlásila slečna policistka za sklem. „V tomto případě jste jeden a tentýž.“
„To je sice pravda, ale v zápisu přece máme a i vy jste to teď zmínila, že když se najde poctivý nálezce, náleží mu odměna deset procent, ne?“
„No to je pravda, ale tady v tomto případě přece…“ podivila se policistka a uvědomila si, že se jí začíná dělat nevolno.
„Co? Že zákon v tomto případě neplatí? Já si myslím, že když je poctivým nálezcem ten, kdo ztratil, tak i tak mu to nálezné náleží. Sama jste citovala zákon. A zákon je zákon. A abych mohl vyplatit nálezné, musím nález nejdříve řádně odevzdat. To je přece nad slunce jasné!“ lehce zvedl hlas pan Bouda. „Nebo se mýlím?“
Příslušnice sboru „pomáhat a chránit“ začala být zoufalá.
„No to teda, to já, to… A jak si to představujete? Jak by to mělo proběhnout?“ žasla a vzdechla tak mocně až se jí zamlžilo okénko a viditelně zbledla. Na tohle nás v policejní akademii nepřipravili, blesklo jí hlavou.
„No jak, jak. Já, jako ten, komu byl poctivým nálezcem obnos vrácen, mu vyplatím těch deset procent. Vy to budete vidět na vlastní oči a hlavně kontrolovat, že k odměně tedy náleznému přesně, došlo v zákonem stanovené výši, zapíšete to do toho formuláře. Já potvrdím, že jsem nálezné obdržel a všichni budou spokojení,“ prohlásil pan Bouda.
„Kteří všichni?“ zalapala po dechu policistka.
„No přece všichni. Nálezce, vy a já,“ a zvedl oči, neboť policistka mu náhle zmizela ze zorného úhlu.
Kdyby pan Bouda viděl až dolů za přepážku, zjistil by, že zoufalou nevolností omdlela.
