Vypravili jsme se s několika kolegy-psavci na autorské čtení do Hlinska. Pozvala nás Městská knihovna, kde jsme četli jsme krátké povídky, aby publikum udrželo pozornost... Ovšem publikum v Hlinsku bylo velmi pozorné a na závěr si žádalo dokonce nášup! Tím nás úplně dostalo!Čtení na veřejnosti je pro autory dosti návyková disciplína. Při psaní jste totiž sami. Dlouhé, dlouhé hodiny jen sami se sebou a se svým příběhem. A když si někdo pak vaše povídky (nebo romány) čte, vy u toho nejste. Nevíte, jestli to vůbec dočetl... Co na to říkal? Dalo mu to něco? Nebo nic?
Psaní má tu zvláštní vlastnost vtáhnout čtenáře do autorova světa. Do světa vzpomínek, zkušeností, fantazie. Jak autor propojí tyto světy, je jen na něm. Je to něco jako magická práce. Autor vaří magický lektvar. Do alchymistického tyglíku dá dva díly své zkušenosti, jeden díl zkušenosti někoho jiného, a jeden díl fantazie. Nebo namíchá jiný poměr. A kořením všeho je to, na co při psaní myslí. To totiž nějakou záhadou výslednému koktejlu dodá grády! Vše promíchá, přecedí přes síto (pravidel dobrého psaní) a čeká, co na to čtenář. A když se čtenář při ochutnávce lektvaru směje nebo pláče, a autor u toho může být naživo přítomen, je to něco jako vánoční nadílka a neskutečně nabíjející zkušenost.
Hlinsko, děkujeme!
.jpg)
