28. března 2024

Babiččino údolí je iluze - napsala Hana Hermanová

„A přesně z tohoto okna se paní kněžna dívala za babičkou a pravila ono pověstné: ,Šťastná to žena.“ říkám a návštěvníci se jeden po druhém šourají k oknu. Ohmatávají okenní parapet a koukají na ratibořickou louku, jako by tam mohli znovu zahlédnout Barunku, Jana, Viléma a Adélku a kolem nich vesele poskakující psi, Sultána a Tyrla. Jako by tam pod borovicí stála pořád opřená stařenka s vlasy bílými jako sníh zakrytými hodobožovým šátkem, jak se na návštěvu u panstva sluší, a jemně se na ně usmívala.
Já zatím pozoruju třásně na koberci, na kterých zanechávají návštěvnické pantofle neuspořádanou brázdu. Večer je budu muset učesat oranžovým hřebínkem, kterému chybí několik zubů. Stejně jako babičce. 

Když přijela do Ratibořic, bylo jí teprve padesát pět let. Ve skutečnosti nikdy nebydlela s rodinnou v roubené chaloupce na Starém bělidle, ale ve vlhkém sklepním bytě vedle zámeckého skleníku. 
To ale návštěvníkům neříkám. Stejně tak jim neříkám, že v Sále tří císařů se zlatými látkovými tapetami a černým empírovým nábytkem se nikdy žádní císaři z protinapoleonské koalice nesešli. 
Lidé pravdu nechtějí slyšet. To se naplno projeví v dolní expozici, kde nejsou posbírané exponáty ze všech možných zámeckých depozitářů jako tady nahoře, ale je tam pečlivě a do nejmenších podrobností zrekonstruován život posledních majitelů zámku z rodu Schaumburg-Lippe. 
Návštěvníkům už přijde prohlídka dlouhá a těší se do bufetu na smažený sýr a kofolu. Trošku zpozorní u portrétu nešťastné dánské princezny Louisy v růžových šatech s bílým vějířem, která se při bruslení propadla na zamrzlém jezírku v místním parku a na následky nachlazení zemřela v pouhých třiceti jedna letech. Ale parádní husarská uniforma Bedřicha na krejčovské panně i jeho holicí sada s monogramem vyrovnaná vedle smaltového umyvadla je nezajímá.

Těším se na večer. Těším se, až zámek ztichne a paní Maruš na kase uklidí papírové hodiny ukazující čas další prohlídky. Ostatní průvodci se buď na kole vydají do svých domovů v okolních vesnicích, nebo se přesunou do společné kuchyňky v přilehlé hospodářské budově, kde přespáváme my přespolní, a začnou vařit špagety s kečupem a se sardinkami a dohadovat se, na co se večer budeme koukat v televizi. 
Já se nabídnu, že projdu zámek, zkontroluju všechna okna, učešu třásně na kobercích a úhledně vyrovnám papuče do dřevěného botníku pod schody. Mám zámek jen pro sebe a dávám si na čas. 
Občas se posadím na jednu z lenošek, občas vytáhnu z knihovny těžkou knihu v kožené vazbě a občas opatrně točím proti světlu skoro průhledným šálkem z míšeňského porcelánu. 
Nejradši mám, když se blíží letní bouřka. 
Otevřu okna dokořán, nechám vítr nadzvedávat těžké závěsy a myslím na Viktorku. Vím, že ji nezabil blesk, ale že ve skutečnosti zemřela až v osmdesáti letech jako chudá žebračka v obci Červená Hora. Ale já myslím na tu Viktorku, která se zamilovala do Černého myslivce, co ho hrál Petr Čepek, a ani škapulíř ji nepomohl a šla a šla. Myslím na Viktorku, co zpívala u splavu, kde vás to přímo svádí dělat divoké věci. Jako moji mámu, když jí bylo tolik, co teď mně, a jezdili s kamarády nahoře po splavu na kolech, máma spadla a zlomila si nohu. 
Je mi patnáct. Chtěla bych být taky divoká, bláznivá a nerozumná, ale nejsem. Chtěla bych být dospělá, a tak jsem na téhle letní brigádě, i když podle zákona ještě nesmím pracovat. Jsem samostatná, naučila jsem se vařit, i když jen špagety s kečupem a sardinkami. 
Vydělávám celých osmnáct korun na hodinu, ale když se na konci měsíce odečte částka za bydlení, zbyde mi tak akorát na výtisk Babičky s ilustracemi od Martina Velíška, která je k prodeji na kase už dlouho, protože se nikomu nelíbí, a paní Maruš o ní říká, že ty ilustrace jsou „hnusné jak chuj“. A trochu peněz na rum do domácího vaječňáku, co děláme s paní Maruš, i když bych podle zákona neměla ani pracovat, ani pít. 
Chtěla bych být samostatná, ale přesto každou neděli večer sedím na okně pokoje, který sdílím s Renatou, co minulý rok prováděla ve Velkých Losinách, kde opravdu straší, a vyhlížím bílou felicii mých rodičů, kteří si pro mě přijedou a na volné pondělí mě vezmou domů.
„Tobě to zase trvalo, nechaly jsme ti trochu špaget,“ Renata mi podává talíř s vystydlým jídlem. „Jdeme se s holkama vykoupat do řeky. Jestli sebou hodíš, můžeš jít s náma.“ 
Vytáhneme erární kola-plečky z přístřešku a jedem. Proud v řece Úpě je tak silný, že proti němu můžeme plavat na místě. 
„Pojď na splav!“ volá na mě Renata. Nejdu, nechci si zlomit nohu. 
Po koupání se stavíme v hájence u pana Borovského. Uvaří nám kakao a dá nám do něj i trochu rumu. Ukazuje nám, jak umí kroutit nosem úplně dokola, protože jako bývalý boxer měl nosní přepážku zlomenou už asi milionkrát. 
Vzpomíná, jak měl každé léto ve Františkových lázních jinou nápadnici.
Začíná se stmívat. Za chvíli se nad údolím začnou blýskat barevná světla z diskotéky na Rozkoši, která vypadají, jako by tu měli přistát mimozemšťani. Vracíme se k zámku a štěrk vysypaný na parkové stezce skřípe pod koly. 
Tam u kříže z roku 1866, kde to jde prudce z kopce, to pustím. Nebrzdím a jedu, vítr mi sviští kolem uší. Konečně, konečně. Jsem bláznivá. Dole to zalomím v plné rychlosti do plůtku, štěrk se mi zaryje do zad a z kolena teče krev. 
„Co blbneš? Nemáš nic zlomenýho?“ dojede mě Renata. „Nemám, asi na tý plečce přestaly fungovat brzdy.“ 
Co bych jí taky měla říct, pravdu?

























Upravený fejeton pro cestovací časopis:

„A přesně z tohoto okna se paní kněžna dívala za babičkou a pravila ono pověstné: ,Šťastná to žena.´“ říkám a návštěvníci se jeden po druhém šourají k oknu. Ohmatávají okenní parapet a koukají na ratibořickou louku, jako by tam mohli znovu zahlédnout Barunku, Jana, Viléma a Adélku a kolem nich vesele poskakující psi, Sultána a Tyrla. Jako by tam pod borovicí stála pořád opřená stařenka s vlasy bílými jako sníh zakrytými hodobožovým šátkem, jak se na návštěvu u panstva sluší, a jemně se na ně usmívala.
Já zatím pozoruju třásně na koberci, na kterých zanechávají návštěvnické pantofle neuspořádanou brázdu. Večer je budu muset učesat oranžovým hřebínkem, kterému chybí několik zubů. Stejně jako babičce. 
Když přijela do Ratibořic, bylo jí teprve padesát pět let. Ve skutečnosti nikdy nebydlela s rodinnou v roubené chaloupce na Starém bělidle, ale ve vlhkém sklepním bytě vedle zámeckého skleníku. 
To ale návštěvníkům neříkám. Stejně tak jim neříkám, že v Sále tří císařů se zlatými látkovými tapetami a černým empírovým nábytkem se nikdy žádní císaři z protinapoleonské koalice nesešli. 
Lidé pravdu nechtějí slyšet. To se naplno projeví v dolní expozici, kde nejsou posbírané exponáty ze všech možných zámeckých depozitářů jako tady nahoře, ale je tam pečlivě a do nejmenších podrobností zrekonstruován život posledních majitelů zámku z rodu Schaumburg-Lippe. 
Návštěvníkům už přijde prohlídka dlouhá a těší se do bufetu na smažený sýr a kofolu. 
Trošku zpozorní u portrétu nešťastné dánské princezny Louisy v růžových šatech s bílým vějířem, která se při bruslení propadla na zamrzlém jezírku v místním parku a na následky nachlazení zemřela v pouhých třiceti jedna letech. Ale parádní husarská uniforma Bedřicha na krejčovské panně i jeho holicí sada s monogramem vyrovnaná vedle smaltového umyvadla je nezajímá.
Těším se na večer. Těším se, až zámek ztichne a paní Maruš na kase uklidí papírové hodiny ukazující čas další prohlídky. Ostatní průvodci se přesunou do společné kuchyňky v přilehlé hospodářské budově, kde přespáváme a začnou vařit špagety s kečupem a se sardinkami a dohadovat se, jestli se večer budou koukat na televizi nebo někam vyrazí. 
Já se nabídnu, že projdu zámek, zkontroluju všechna okna, učešu třásně na kobercích a úhledně vyrovnám papuče do dřevěného botníku pod schody. Mám zámek jen pro sebe a dávám si na čas. 
Občas se posadím na jednu z lenošek, občas vytáhnu z knihovny těžkou knihu v kožené vazbě a občas opatrně točím proti světlu skoro průhledným šálkem z míšeňského porcelánu. 
Nejradši mám, když se blíží letní bouřka. Otevřu okna dokořán, nechám vítr nadzvedávat těžké závěsy a myslím na Viktorku. Vím, že ji nezabil blesk, ale že ve skutečnosti zemřela až v osmdesáti letech jako chudá žebračka v obci Červená Hora. Ale já myslím na tu Viktorku, která se zamilovala do Černého myslivce, co ho hrál Petr Čepek, a ani škapulíř ji nepomohl a šla a šla. Myslím na Viktorku, co zpívala u splavu, kde vás to přímo svádí dělat divoké věci. 
Chtěla bych být taky divoká, bláznivá a nerozumná, ale nejsem. Chtěla bych být dospělá, a tak jsem na téhle letní brigádě. Jsem samostatná, naučila jsem se vařit, i když jen špagety s kečupem a sardinkami. 
Něco si vydělám, ale když se na konci měsíce odečte částka za bydlení, zbyde mi tak akorát na výtisk Babičky s ilustracemi od Martina Velíška, která je k prodeji na kase už dlouho, protože se nikomu nelíbí, a paní Maruš o ní říká, že ty ilustrace jsou „hnusné jak chuj“. 
Začíná se stmívat. Za chvíli se nad údolím začnou blýskat barevná světla z diskotéky na Rozkoši, která vypadají, jako by tu měli přistát mimozemšťani. Vracím se ze zámku a štěrk vysypaný na parkové stezce mi skřípe pod botami.